O víle, která neuměla tančit

28. březen 2011 | 21.41 |
› 

O víle, která neuměla tančit

Kdysi dávno v jednom hlubokém lese, žila, byla malá víla jménem Adélka. Společně se svojí vílí maminkou a tatínkem bydlela v dřevěné chýšce na okraji vílí vesničky. Už od narození byla Adélka velmi bystrá a chytrá, a proto moc ráda chodila s ostatními dětmi do školy, kde se učila o ostatních obyvatelích lesa, o lesních rostlinách a o tom, jak pro ně víly tančí, aby probudily jejich sílu. Adélka se učila výborně, všechno si vždy hned zapamatovala a kdykoli jste se jí na cokoli zeptali, vzpomněla si na správnou odpověď. Ovšem s tím tančením to už tak lehké nebylo. Na rozdíl od ostatních dětí, Adélka byla nemotorná a čím více toho věděla o rostlinách, tím méně jí zbylo místa na poučky o tom, jak správně dělat kroky. Jenže víly byly se svým tančením pro les životně důležité, neboť bez toho by všechny stromy uschly a zahynuly, a když to některá neuměla, byla to ta největší ostuda! Děti se kvůli tomu Adélce často smály a škádlily ji. Neměla žádné kamarády, nikoho, s kým by si mohla hrát. Občas jí bylo dokonce tak smutno, že sama chodívala lesem a přála si stát se raději některým z okolních stromů. Pak mohla sledovat ostatní víly, jak by pro ni tančily a nemusela by se trápit tím, že ona sama to neumí... 

            Jednoho odpoledne se děti opět domluvily a nachystaly pro Adélku past. Naštěstí jim stihla utéct. Ale na okraji vesničky se nezastavila, jako obvykle, naopak běžela lesem dál a dál a smutně přemýšlela, proč ji tak nesnáší. Nic špatného jim přece neudělala! Když se konečně unavila a vyplakala, rozhlédla se kolem sebe a vyděšeně vykřikla. To místo vůbec nepoznávala! Žádný strom jí nebyl povědomý, žádnou vílí pěšinku nikde neviděla.

"Ach ne, ztratila jsem se!" vzlykla, "co teď?"

Bloumala lesem dál a snažila se najít cestu zpátky. Jenže stromy, keře, půda, všechno tu bylo tak cizí! Nakonec se dostala až na okraj lesa - správně tedy určitě nešla - když však před sebou uviděla rozlehlou louku plnou barevného kvítí a okolní svět, který ještě nikdy neměla možnost poznat, rozhodla se využít své nečekaně nabyté volnosti k tomu, aby ho trochu prozkoumala.

Šla tedy dál, kam ji nohy nesly, a na sklonku dne před sebou spatřila město lidí. Ve škole se o lidech také učili, a tak věděla, že by si v jejich městě měla najít dům, kde by jí poskytli místo na spaní. Ale když lidé, kterých se ptala, poznali, kým doopravdy je, posílali ji pryč v domnění, že na ně chce přivolat nějakou kletbu. Adélka tomu vůbec nerozuměla, vždyť víly žádné kletby neumí! Ti lidé si ji s někým pletou!

Poslední nadějí byla zapadlá chaloupka krčící se hned pod hradbami.

Nebyla tak krásná jako některé domy ve středu města, byla celá šedivá a otlučená, tak maličká, že se Adélka musela podivit, jak v ní může někdo bydlet. Copak lidé kolem sebe nepotřebují prostor a volnost?

Při těchto úvahách však v malé víle narůstala zvědavost a nějaká zvláštní síla ji táhla dovnitř. Prošla tedy malou zahrádkou plnou nejrůznějších bylinek, která alespoň trochu zmírnila vládu odpudivé šedi na tomto místě, a zaklepala na dveře. Pak je opatrně otevřela a nesměle vstoupila.

U protější strany bylo ohniště, u kterého stála drobná stařenka.

"Jen pojď dál," řekla vlídně a pohlédla na Adélku, "ach, ty jsi víla! Žádnou jsem neviděla už tolik let! Posaď se u mě a pověz mi, co je nového v lese."

Dívka se zaradovala, že ji tentokrát nevyhánějí. Naopak – zdálo se, že ta dobrá paní se s vílami dobře zná. Netrvalo dlouho, z Adélky opadla všechna stydlivost, a ona se dala do vyprávění. O životě v lese, o své rodině, vílí škole, kterou moc ráda navštěvuje, ale také o dětech, které ji vyhnaly, protože neumí tančit.

Stařenka Adélce prozradila, že je městskou kořenářkou a pomocí svých bylinek pomáhá lidem od nemocí. A mnoho ze svých znalostí získala právě od víl, jež se v léčivých silách přírody vyznají mnohem lépe než lidé.

Nakonec si Adélka dodala odvahu a požádala kořenářku, zda by u ní mohla zůstat přes noc, neboť, kromě vílích dětí, ji vyháněli i všichni lidé ve městě. Kořenářce se malá víla ihned zalíbila, a tak jí nabídla, aby u ní zůstala, jak dlouho bude sama chtít, nejen jedinou noc. Adélka s radostí přijala.

            Dny plynuly a víla se snažila ze všech sil, aby se stařence odvděčila. Pomáhala s prací v chaloupce i na zahrádce, pečovala o bylinky přesně, jak se naučila ve škole, a dělala kořenářce společnost. Ta potom za odměnu brávala Adélku k nemocným lidem a ukazovala jí, jak je léčit s pomocí bylinek, které společně vypěstovaly. Dívce se to velice líbilo a učila se přímo zázračnou rychlostí! Ovšem lidé kořenářčino nadšení nesdíleli. Nechápali, že jim Adélka nechce ublížit, a neustále ji považovali za možnou hrozbu. Dívka se jim jen těžko mohla bránit. Neposlouchali ani kořenářku, která je přesvědčovala o tom, že víly nejsou zlé. Netrvalo dlouho a Adélka se opět začala trápit, lidé ji nenáviděli a odháněli stejně jako předtím ostatní víly.

            Jednoho dne šla výjimečně kořenářka k nemocnému sama a Adélku nechala v chaloupce. Bylo krásné počasí, víla se proto posadila do zahrádky a pozorovala rostlinky kolem sebe. Pak jí opět v mysli vytanula slova lidí – o tom, že je divoška z lesa a že jim chce ublížit. Padla na ni melancholie a ona si začala zpívat smutnou písničku. Právě tou dobou se stařenka vracela a vílin zpěv zaslechla:

"Taková krása!" vykřikla, "nikdy jsem nic podobného neslyšela."

Adélka na ni překvapeně pohlédla. Víly si také občas zpívaly, i když přednostně vyjadřovaly své pocity tancem. Kořenářka ji však přesvědčila, aby své nadání nepodceňovala a každý den trénovala.

A tak Adélka každé ráno zpívala, aby potěšila svou opatrovatelku. Stále ji ovšem trápilo, že nemůže raději cvičit tanec, ten přeci všechny víly tolik potřebují!

Neuplynul ani týden a celá zahrádka u chaloupky se změnila. Všechny bylinky rostly najednou rychleji a byly silnější. Adélka tak zjistila, že její kouzelný zpěv má na rostliny úplně stejný vliv jako tanec jiných víl! Smutek z ní konečně opadl, nyní už se může vyrovnat ostatním doma! Zato kořenářka se příliš neradovala. Věděla, že se nyní bude chtít dívka vrátit domů, s vědomím, že ji tam mezi sebe tentokrát přijmou. A jí by zas zbyla jen prázdná a tichá chalupa. Nicméně volba byla na víle a stařenka se rozhodla nijak nezasahovat.

Avšak místo ní vzali věci do rukou lidé z města. Už měli Adélky dost, zvlášť po tom, co museli každé ráno poslouchat její zpěv. Opět to byla záminka pro to, aby ji obviňovali z kdejakých nekalostí, a proto jednoho dne, když stařenka nebyla doma, přišli za dívkou a lstí ji vylákali před město. Tam už čekala narychlo sbitá klec, do níž ji zavřeli a vezli k lesu. Když víla zjistila, co mají v úmyslu, rozplakala se. Už ji zase vyhánějí!

            Jakmile dojeli k prvním stromům, dvířka klece se otevřela, Adélka na nic nečekala a sama vyběhla ven a zamířila mezi stromy. Chtěla být co nejdál od těch zlých lidí. Celou dobu však myslela na starou kořenářku, která se jí ujala. Odešla bez rozloučení a tušila, že se lidé ke svému činu nepřiznají. Toulajíc se ve svých myšlenkách, běžela dál, až si najednou všimla čehosi zvláštního. Stromy okolo byly tentokrát podivně známé! Náhle před sebou rozpoznala tajnou vílí cestičku vedoucí k jejímu dřívějšímu domu. Chvíli zaváhala a nakonec ji pomalu následovala.

            Když rodiče uviděli, že se Adélka vrátila, v pořádku a s úsměvem ve tváři, byli plni radosti. Objímali ji a obskakovali, toužili slyšet o všech Adélčiných dobrodružstvích. A víla jim tedy všechno vyprávěla: co prožila, co se naučila a koho poznala. Neopomněla se zmínit i o svém zpěvu a laskavé kořenářce. I děti si, plné zvědavosti, přišly příběh vyslechnout a vílu mezi sebe skutečně přijaly a vážily si ji pro znalosti a dovednosti, které ve světě získala.

            A Adélka od té chvíle žila šťastně hluboko v lese, v domku svých rodičů. A jestli neumřela, zpívá tam stromům dodnes.

 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře