Čtvrtek 31.3.2011

1. duben 2011 | 19.28 |

Dnes mě tedy čekala druhá výprava, tentokrát směrem na západ – Nantes. Ráno byl sraz před školou, opět jsme s Raphaëlem seděli v autobuse spolu, ale krátce za Angers opět usnul. Dokonce mě ten pohled na něj tak inspiroval, že jsem o tom napsala krátkou povídku. Přemýšlela jsem o pohádce: O ospalém Raphaëlovi, ale tohle je krutá realita... Za půl hodiny se probudil a udiveně hleděl na stránku v mém bloku hustě popsanou drobným písmem. Mám takový pocit, že mu to pořád ještě nedochází – jak já to s tím psaním mám. Respektive ho po dnešku podezřívám, že mu nedochází víc věcí. Ale i Francouzi (Anglo-Francouzi) jsou jenom lidi...

První zastávka v Nantes byla u nějaké hnusné barabizny, což je jako významná architektonická památka. Posuďte sami: http://wikiarquitectura.com/es/images/f/ff/Nantes-Rezé_250.jpg Akorát hrozně foukal vítr a všichni jsme tam úspěšně mrzli.

V poledne jsme se přesunuli do města, kde jsme si mohli něco koupit k obědu. S Raphaëlem a jedním jeho kamarádem (Mathieu, z vedlejší třídy, ale znám ho z hodin volitelné angličtiny) jsme vyrazili neznámo kam. Ve finále jsme si objednali Panini, pro mě novinka (k velkému překvapení mých průvodců), ale bylo to docela dobré. Navíc Raphaël neměl dost peněz, aby zaplatil za nás oba, tak jsem včas pokladní podstrčila 10€ a jeho ujistila, že rozumím a vím, co dělám. Nakonec jsme zapadli do nějakého parku, kde jsme v klidu dojedli a já k nadšení obou kluků vytáhla krabičku sušenek, no ano, oběd bez dezertu není pro Francouze žádný oběd! I když odměnit mě za to mohli trochu lépe... Tak nějak jsem zůstala na okraji jejich rozhovoru, který se stočil někam ke hrám a videím ve fr., zkrátka téma, kterému jsem nerozuměla. Tak mi nezbylo, než si pustit křiklavý hlas Amy Lee do sluchátek.

Odpoledne nás čekal krátký přejezd a prohlídka pak sídla nějaké regionální rady. Jenže Raphaël během toho opět usnul a neprobudil se ani po zastavení autobusu. Paráda. Tak jsem na něj zkusila zavolat, oslovit ho, protože spící lidi na své jméno normálně reagují nejcitlivěji. On normální asi není. Raphaël, réveille-toi! (Vzbuď se). Nic. On descend! (Vystupujeme). Nic. Až na lehké drcnutí do ruky se konečně probral a hned na mě spustil nějakou otázku, vyrozuměla jsem, že se to asi týkalo buzení jeho osoby, ale přivedl mě tím tak perfektně do rozpaků, že jsem celá zrudla a z autobusu co nejrychleji vyběhla (aniž bych věděla, co se vlastně děje). V sídle rady jsem se mu potom snažila vyhýbat. Až na to, že si ke mně sám v jednom sálu přisedl. Paráda, já tam po pár minutách zvládla usnout, protože jsem té přednášce nerozuměla, což je pro mě dost nudné a tudíž také uspávající. Když jsem ale málem spadla ze židle, bohužel nebyla jiná možnost, udržovala jsem se při vědomí za každou cenu (pár škrábanců na ruce).

Konečně jsme byli propuštěni. I cestou zpátky jsme seděli s Raphaëlem vedle sebe, on ovšem klasicky za první křižovatkou usnul, takže já opět zapnula mp3 přehrávač a pokusila se alespoň odpočívat, i když myslím, že pár poklidnějších písniček jsem prospala taky. Zároveň na mě už ale silně doléhala melancholie z celého dne, cítila jsem se jím těžce ignorovaná. A jakmile přijde jeden důvod, proč se cítit nulle (bezvýznamná, neschopná, nula), okamžitě se objeví další. Po třech měsících mizerná francouzština, náhle si člověk vzpomene na všechny neudělané úkoly, na všechny zpackané práce... Naštěstí s doprovodem zpěvačky Silent Stream of Godless Elegy se mi podařilo alespoň na chvíli uklidnit.

Po příjezdu do Angers mi Raphaël oznámil, že pro něj přijedou rodiče autem, ale že se s nimi domluvil, aby ho čekali na Trélazé. Mohli přijet ke škole, nebo na Haras (to je v centru). Takže ho vážně podezřívám, že se s nimi domluvil takhle, protože já směrem na Trélazé jezdím do domu Stéphanie (akorát ještě neví, že já si to můžu zkrátit úplně jinudy...). Ať už byl jeho úmysl jakýkoli, myslím, že tohle složité počínání bylo zcela zbytečné, neboť jsme spolu už nepromluvili ani slovo, kromě rozloučení a jeho přání, ať v pořádku dorazím domů.

Jo, dorazila. Jen, co jsem zapadla do pokoje, otevřela jsem svou sklenici nutely a dala průchod slzám. Dnešek si na čokoládovém krému vybral krutou daň. Ale na mojí psychice taky. Snad to zítra bude lepší... 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře