Pondělí 16.5.2011

19. květen 2011 | 22.00 |

Dneska natvrdo v 6.40, prošla jsem koupelnou, v rámci možností se rozkoukala a divím se, že se z Nadiina pokoje stále nic neozývá, pokud vím, tak v pondělí taky začíná v 8. Nakonec jsem zkusila zaklepat. Aha, zdá se, že jsem ji už podruhé zachránila před zaspáním.

Ve škole jsme začínali hodinou francouzštiny. Profesorka byla velmi rozčílená, neboť nikdo ze třídy neudělal úkol, který zadala (takže jsem fakt ráda, že já jsem nebyla povinna ten úkol dělat taky). Sice jsem se snažila poslouchat, ale přesto pár nových řádek k mým příběhům v průběhu hodiny přibylo.

Následovala angličtina, kde jsme měli pracovat po dvojicích. Já jsem se nakonec připojila k Margot, takže jsme opět měly možnost spolu více promluvit. Poté jsme se měly spojit dokonce do čtveřic – tentokrát ještě s Clémence a další spolužačkou, a tak se konverzace docela slušně rozproudila, přestože byla ve francouzštině. A jsem opravdu ráda, že se mi také podařilo se zapojit.

Potom jsme měli dvě hodiny tělocviku, jako obvykle volleyball. I tady jsem dnes byla v týmu s Margot, Clémence a onou třetí spolužačkou Zarou, mimochodem jedinou čistou Afričankou ve třídě (ještě máme dvě poloviční, navíc jednovaječná dvojčata, takže i někteří profesoři mají problém je rozeznat, co teprve já!).

Kupodivu nás dnes profesor pustil o něco dříve, a tak jsem po hodně dlouhé době měla šanci jít v pondělí na oběd do školní jídelny. No, kdybych nešla, asi bych zas o tolik nepřišla, v hlavní nabídce totiž byla pohanka (kterou nesnáším) a nějaké tvrdé neidentifikovatelné maso. Alespoň jsem si dala salát a svou pravidelnou dávku mléčných výrobků.

V poledne jsem se krátce stavila v domě Steph a vyrazila na ekonomii.  Jako obvykle se má pozornost velmi brzy začala toulat v jedné chladné pražské zimě, do které jsem zasadila svůj nový román. Margot se samozřejmě hned zajímala, co píšu. A klasicky, jako všichni ostatní, kteří mi tuto otázku položili, se hrozně divila, že píšu, i když to nejsou úkoly do školy, prostě jen pro radost... Nějak se konverzace o mém psaní zvrhla v konverzaci o češtině. Tudíž jsem ji zvládla naučit, jak se řekne "Jsem s Dominikou", vysvětlit, proč česky to končí na "kou", přestože ona vždycky mé jméno končí na "ka", a ještě jsem jí zvládla naučit psát "Miluji Tě", bohužel jsem jí nedokázala vysvětlit, jak se vyslovuje "Tě" a ona zas nebyla schopná mě napodobit (leze jí z toho nějaké "kje", asi budu doufat, že se nikdy nezamiluje do nějakého Čecha :-) ) .

Poslední hodinu jsme měli matematiku, tentokrát počítání z oboru ekonomie. Jen co jsem to uslyšela, má pozornost si okamžitě vzala dovolenou a toulala se, kde se dalo (nejčastěji na display mého mobilu, kde hypnotizovala pomalu se vlekoucí čas).

Domů jsem pak vyrazila sama, neboť Raphaël měl odpoledne ještě nějaké "rendez-vous" (překládá se to jako schůzka, bohužel to může být cokoli – setkání s doktorem, s kamarádem, s rodinou, i s holkou, Francouzi jsou v tomhle nějací moc neurčití :-) ). Došel totiž k závěru, že by mi měl napsat SMS a omluvit se, že tak rychle ze školy zmizel. A zrovna dneska mě to fakt netrápilo! Navíc jsem zrovna dneska celý den čekala SMS od někoho jiného... (Marně; chlapi jedni zatracení!!!).

Po návratu ze školy jsem u sebe diagnostikovala vážný záchvat stesku a smutku, v důsledku kterého jsem měla chuť tak maximálně čumět do zdi. Nechtělo se mi psát nic do školy, nechtělo se mi psát ani mé příběhy, dokonce se mi nechtělo hrát hry na počítači, ani luštit osmisměrky!! Přemýšlela jsem sice o spánku, ale to bych zas neusnula v noci. Nakonec jsem to vyřešila jedním kouskem z Lukášovy filmotéky (drze s českými titulky, neboť dnes jsem vážně neměla náladu překládat), vybrala jsem si nějaké odpočinkové sci-fi a zabila tak hodinu a půl, po které jsem se konečně odhodlala k tomu, abych otevřela první učebnici (španělštinu).

K večeři jsme měli osmažené bramborové kostičky a párky. Dneska v televizi dávali film Černá kniha (který už jsem viděla doma na DVD), s chutí jsem se zadívala, ovšem slíbila jsem mámě ještě telefon přes Skype, tak jsem si dopřála jenom začátek a pak se odebrala do svého pokoje.

Teď už skutečně mířím přímou cestou do postele, nějak mě zase chytlo bolení hlavy, a tak asi udělám nejlépe, když se z toho vyspím. Dobrou noc!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře