Pondělí 9.5.2011

11. květen 2011 | 19.03 |

Tak to tu máme, návrat do školy po prázdninách! Dneska jsem evidentně vstávala levou nohou. Nejdřív jsem ráno měla sto chutí seřvat dvě Francouzky na ulici, ať nepiští, že je slyším i přes hudbu ve sluchátkách! Podobně i pár týpků, co se roztáhli přes celý chodník, takže jsem je nemohla obejít, a v klídku po ránu si dali cigárko. Naštěstí to moje nervy vydržely a já s neutrálním výrazem dorazila k učebně.

Tam už čekal Raphaël, krátce jsme se pozdravili, poptali se, jak se máme a jestli prázdniny byly fajn. O hodině jsme začali mluvit o díle Emila Zoly, zkoušela jsem si i zapsat nějaké poznámky, možná by se mi to mohlo později hodit k maturitě (víte přeci, že francouzská literatura tvoří základ mého čtenářského deníku). Nakonec jsem profesorce odevzdala svůj slavný úkol (vymyšlený rozhovor dvou kamarádek o nějaké divadelní hře) a po jejím poděkování se odporoučela ze třídy.

Následovala angličtina. Sice nám před prázdninami profesorka slíbila, že dokoukáme nějaký ten seriál, ovšem po královské svatbě v Anglii bylo jasné, o čem budeme celou hodinu mluvit. Proti Anglánům sice nic nemám, ale ve výsledku se k tomu stavím asi jako ti Skotové, svatba a co? Nic nového pod sluncem, ani v královské rodině ne...

Potom jsme měli tělocvik, volleyball jako obvykle. A jako obvykle mi to nešlo. Dneska jsem se prostě špatně vyspala. To je takové to, když se už probudíte unavení, prostě nefungujete celý den... Nějak jsem tu dvouhodinovku přežila a přes poledne zamířila do domu Steph, krátce si odpočinula, vyházela nepotřebné věci z kabelky a přidala učebnice na odpolední vyučování.

První z odpoledních hodin byla ekonomie, nudná jako obvykle. Prohodila jsem pár slov s Margot, se kterou už pravidelně na hodinách ekonomie sedím, a pak se věnovala spíš psaní básní na okraj mého papíru s poznámkami...

Volnou hodinu jsme potom s Raphaëlem strávili četbou v CDI. Mám posledních 9 dní na dočtení toho Connollyho románu a jsem sotva v půlce! Když už jsem se chtěla zvedat a jít na další hodinu, uklidnil mě, že ji máme přeci tam – v CDI. No jo, jenže zazvonilo a my tam byli pořád sami. Chvíli nás napadlo, že profesorka možná chybí, ale to by bylo příliš velké štěstí. Po chvíli přišla jiná myšlenka: že jsme ve své normální třídě! A také že ano! Zpoždění celých 8 minut! A mám takový pocit, že nás profesorka neposlala pro papírek (omluvenku) jenom proto, že jsem s ním pozdě přišla já, že ke mně jsou tu všichni profesoři (za což jsem ráda) více tolerantní.

Po hodině jsme spolu šli na zastávku, ale protože si Raphaël zapomněl kartičku na MHD (taky dneska asi neměl svůj den), čekala ho cesta pěšky do centra, kde ho měli vyzvednout rodiče. Já se tedy do domu Steph vydala klasickou cestou. Polkla ostrá slova na adresu spolucestujících, kteří mi šlápli na nohu, nebo mě přimáčkli na dveře (v pondělí se vracím v tak pitomou hodinu, kdy v práci/škole končí nejvíc lidí) a s relativně neutrálním výrazem dorazila celá (doufám) do domu Steph. Zapadla jsem do pokoje a celý večer relaxovala, na školu bude čas jindy!

Teď už padám do postele, ještě snad zvládnu pár stránek svého velkého literárního sousta, než se odeberu do říše snů. A zítra vstávám s úsměvem! (Doufám).

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře