Neděle 22.5.2011

24. květen 2011 | 19.53 |

Je sice báječné, že ve mně lidi cítí něco dobrého, já to hledám už 17 let a stále nic... Ale to je jen reakce na poslední větu včerejšího zápisu – odkaz ke "krátkému" (říkáte-li krátký dvěma hodinám) rozhovoru s Afrikou.

Dnes jsem vstávala na svou obvyklou víkendovou 8. hodinu. Ráno jsem stihla napsat referát z dějepisu do české školy a poté si přečíst dokument, který mi poslal můj ghanský známý o nějakém projektu podpory osamostatnění žen v severoghanské společnosti, neboť ženy tam jsou dost znevýhodněné jak z politického, tak z ekonomického hlediska.

Nakonec se v poledne (jako obvykle o pár minut později) můj ghanský známý dle domluvy přihlásil na internet, abych se ho prý mohla zeptat, mám-li k tématu nějaké dotazy. No, prvně mě zaujalo, že v Ghaně údajně existuje ministerstvo starající se o záležitosti žen a dětí. Ale je fakt, že my už ho asi nepotřebujeme... Pak mě také zaujal plat pracovníků té organizace, který činní cca 140$ (USD) na měsíc (cca 2380,-!!!). Proboha, vždyť i já na pitomé brigádě si vydělám víc!! Dotazů jsem sice měla v plánu položit více, ale vzhledem k tomu, že dneska se moje znalosti angličtiny náhle sbalily a bez rozloučení odjely na dovolenou, nevyplodila jsem ze sebe skoro nic. A to jsem nevěděla, že to není to nejhorší.

V jednu hodinu jsem si vzala bagetu a jogurt k obědu a udělala nějaká cvičení z angličtiny a z matiky. Také jsem si opět připomněla starý český humor, což mi alespoň na chvilku zvedlo dnešní náladu. S mámou jsem přes Skype probrala, jaké figurky z Kinder je nutno přivézt do Prahy, a poté jsem začala pomalu připravovat svůj kufr. Nemůžu si pomoct, je plný už skoro z půlky a to tam stále nemám oblečení ani učebnice. Ale je fakt, že jsem tam zvládla nacpat skoro všechny boty, ty jsou asi takové nejobjemnější...

Večer jsem si potom chvíli procvičovala francouzštinu na internetu. Jaký paradox, když tu můžu mluvit s rodilými mluvčími, co? Nakonec jsem se pokusila sepsat jakousi úvahu o lidských vztazích. První komentář, který jsem na ní dostala, mě utvrdil v tom, že se fakt mám ještě co učit. Úvahu jsem záhy smazala a v tu chvíli (víte, co se mnou dělá kritika, ať je sebeoprávněnější) se má nálada pro dnešek už asi definitivně propadala do propastných hlubin. V hlavě mi zní mé oblíbené francouzské slovíčko "nulle", zní-li vám to jako nula, pak hádáte téměř správně. (Až na to, že ve francouzštině to používají jako přídavné jméno). Tak se dnes skutečně cítím. Do toho ještě problémy českých kamarádů, se kterými nemůžu nic dělat, ani jim říci své upřímné stanovisko, protože z rozhovorů, které se ke mně dostaly, si mé sympatie získává druhá strana. Ale nemůžu smutné kamarádce po rozchodu říct: ten kluk má pravdu!

Ještě něco trochu odlehčujícího na závěr: koordinátorka se mi naštěstí ozvala, slíbila, že agentura pošle materiály, které potřebuji, v průběhu příštího týdne. Tak snad to všechno půjde hladce.

Teď už se loučím, jdu si chvíli odpočinout nad matematikou. Ano, odpočinout. Protože řešení těch příkladů je podstatně jednodušší než řešení životních problémů. A omluvte melancholický a sebelítostivý nádech dnešního zápisu, holt je to jenom deník a alespoň v něm zůstávám upřímná... Dobrou noc.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře