Sobota 4.6.2011

6. červen 2011 | 13.16 |

Dnes jsem se samou nervozitou vzbudila už v 6.30, naštěstí se mi podařilo ještě na chvíli usnout. Potom jsem vyřídila pár záležitostí na internetu (jako třeba zástupy ve hrách) a dala se do balení. Včera jsem padla do postele tak vyčerpaná a řekla jsem si, že to všechno dodělám ráno. Proběhla jsem koupelnou, vyházela pár už nepotřebných věcí, sbalila hygienu, kterou jsem chtěla vzít domů, a pustila se do oblečení.

Pečlivě jsem vrstvila jedno tričko na druhé, tepláky, ponožky, sem tam knížka. Vypadalo to nadějně, kufr sice plný, ale hromádka se také zmenšovala. Jenže jsem se radovala předčasně. Zatraceně, zapomněla jsem na kabát! Zkusila jsem ho tak volně položit na všechny ostatní věci, které už pomalu měly tendenci rozkutálet se všemi směry. Prvních pár centimetrů zipu bylo v pohodě, ale pak přišel problém. Nu což, tak jsem se na kufr posadila, přemýšlela, kolik věcí jsem v tu chvíli asi drtila, a ve finále ten zip zvládla celý. Sakra! Zapomněla jsem ještě pyžamo, žabky a taky tu hygienu. Naštěstí se mi tohle podařilo naskládat do vedlejších kapes.

Pak nadešla operace ‚batoh‘. Notebook, kabel, nějaké knížky a slovník. Samozřejmě taky Márinku! Do kabelky jsem pak naskládala své sladké zásoby a sandwich a samozřejmě všechny důležité papíry, doklady a také osmisměrky (a učebnici chemie).

Uf, sbaleno jsem měla krátce před 9. Všechno zavřené, odpadky vynesené. Přišla operace schodiště: sama snést 20kg kufr z patra do přízemí, no paráda. Tedy, doufala jsem, že byl JENOM 20kg, protože se tvářil mnohem těžší (uklidňovala jsem se tím, že mi v batohu zbylo trochu místa a až se proberu zásobami, uvolní se další místo i v kabelce).

Krátce po čtvrt jsme se Steph vyrazily. Poslední cesta napříč Angers. Upozorňovala mě, že dneska možná bude všude spousta lidí, protože kvůli tomu svátku ve čtvrtek mají Francouzi prodloužený víkend, který mnozí tráví cestováním. Její slova se naplnila už na nádraží, na parkovišti nezbylo žádné místo. Pomohla mi vyndat kufr z auta, pak přišlo krátké rozloučení, připomněla jsem jí pozvání do Prahy, ona zas mně, ať nezapomenu poslat zprávu, zda jsem v pořádku dorazila. Přestože k sobě Steph bere studenty především pro peníze, myslím, že za ty měsíce se nějaký ten vztah vždycky vytvoří. Snad se nám podaří udržet kontakt přes internet.

Pak už jsem se vydala do nádražní haly. TGV v 10h05, směr Paříž přijede na nástupiště A. Výborně. Vlak přijel a já začala panikařit. Doprčic, kam se píšou čísla vagónů? Uf, jasně, světelná tabulka na dveřích. Takže 17. Odložila jsem kufr k ostatním v nákladovém prostoru a vydala se hledat své sedadlo. 67,66,65, cože? 49... Jo, tady, 51,52. Procpala jsem se k okénku, batoh strčila pod nohy, kabelka holt musela zůstat na klíně. Tak jo, tohle bychom měli, čekaly mě dvě hodiny relativního klidu.

Luštila jsem osmisměrky, trochu se také učila a nakonec i krátce prospala. V dobře známé stanici Massy (kde jsem omylem vystoupila v březnu) jsem zpozorněla. Ještě Chessy a poté už hlásili Roissy-CDG. Jo, ano, takhle to vypadalo v lednu.

Chvíli jsem postávala na nástupišti a pokukovala po okolí, zda přeci jen nespatřím toho delegáta. Ale viděla jsem jenom nějakého pána z cestovky, u kterého se shromažďoval hlouček turistů. Nu což, tím lépe, můžu si dělat, co chci.

Podle šipek jsem se vydala na letiště. V praxi to znamenalo jen hromadu schodišť. Díkybohu eskalátory, ovšem jedny byly nefunkční, takže jsem si zase krásně zasportovala, když jsem musela kufr vynést nahoru sama. (S batohem na zádech a padající kabelkou na rameni). Ale nakonec se podařilo, našla jsem terminál 2 a jeho část D. Zamířila jsem k sedátku, kufr postavila vedle, o něj opřela svá příruční zavazadla a dala se do jídla. Včera jsem si koupila sandwich v Intermarché, s kousky kuřete! Musím uznat, že jsem si vybrala dobře. Nakonec jako správná skoro Francouzka jsem si dala ještě čokoládovou tyčinku jako dezert.

A pak to začalo, bezmála 5h čekání. Asi hodinu jsem se zabavila s osmisměrkami, poté jsem vytáhla notebook, zjistila, že internet tu sice je, ovšem nikoli zadarmo, takže to bohužel zůstalo jen u psaní. Krátce po 16. hodině jsem odbavila svůj kufr, s úlevou zjistila, že má "jenom" 22,2 kg, protože limit byl 23. Zakrátko jsem se vydala na celní kontrolu. Do jednoho lavoru notebook a batoh, do druhého boty a kabelku. Nikdo nic neřekl, dokonce mi ani nic nezapípalo (což je zvláštní, protože já pípám skoro vždycky). Pak už nezbylo než najít svoji bránu. D73. Mimochodem fakt šílené, na tom letišti jsou asi 3 terminály, každý z nich je ještě dělen na sekci A,B,C atd. a tam jsou ještě další čísla bran – viz výše D73. To by mě zajímalo, o kolik cestujících jsou tam schopni se v jednom okamžiku postarat. Pochopitelně s Ruzyní se to vůbec nedá srovnávat!

U brány jsem narazila na skupinku Španělů a s radostí zjistila, že části jejich hovoru rozumím. Na to, že se ten jazyk neučím zas tak dlouho, dělám myslím velké pokroky. Za pár minut nás autobus dopravil k připravenému letadlu. Řada 17, sedadlo C. Bohužel do uličky, navíc vedle mě nějaký urostlejší muž, který měl problém se do své sedačky vejít. Prostě paráda.

Cestou jsem se chvíli učila chemii, pak se občerstvila jablkovým džusem a pytlíčkem nějakých slaných lupínků. Nakonec jsem zbytek prospala a probudila se až při sestupu. Pár vedle mě koukal z okénka a snažil se ulovit první pohled na Prahu. Já však byla moc daleko.

Ale což, jen letadlo přistálo, nával v uličce. Konečně jsem se dostala do spojovací chodby a rychlým krokem vyrazila. Ouha, přede mnou ona hromada španělských turistů. Jo, takhle poznáte turistu od cestovatele vracejícího se domů. Zatímco mně v hlavě znělo: Praha, domov, rodina, honem!, Španělé se rozhlíželi okolo sebe a vstřebávali první dojmy. Je mi líto, panstvo, spěchám.

Dohnala jsem se k pásům, s úlevou našla svůj kufr a vyrazila k východu. Tam už na mě čekala skoro celá rodina: máma s Martinem, táta s Vítkem a babička s dědou. Martínek byl nějaký unavený, už se na cestu z chaty necítil. Však se s ním uvidím později. Postupně jsem se se všemi přivítala, vylíčila pár dojmů a snažila se s každým (kromě mámy a M., kteří mě u sebe měli už napořád) domluvit, kdy se zase (a v klidu) uvidíme.

Pak jsme vyrazili k domovu. Jo, moje ghetto. Špinavé, šedivé sídliště. Ale můj domov. Společnými silami jsme dotáhli všechna zavazadla do bytu a já se krátce na to pustila do vybalování (což v mnoha ohledech znamenalo prosté přesunutí věcí z kufru na můj psací stůl).

Do postele jsem se nakonec dostala až krátce po půlnoci. Hned jsem si připravila ČESKOU knížku a dala si alespoň epilog Larssonova románu Muži, kteří nenávidí ženy (dárek od Karoliny ze Švédska). Jo a v 5.33 ráno mě probudil řev nějakých pobudů na ulici. No, vítej doma, Dominiko!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře