Pátek 11. 7. 2014

11. červenec 2014 | 20.00 |

Jak jsem slíbila, opět se pokusím psát pravidelný deník, jako jsem ho psala ve Francii. Začínám tedy prvním dnem, který je z těch 31 dní, kdy jsem pryč, určitě jeden z nejnáročnějších.

Začal už tím, že jsem z něj byla natolik vynervovaná, že jsem se probudila už ve 4h30 ráno s bolestmi břicha a prakticky už nedokázala znovu usnout. Na letiště jsem dorazila už někdy v 6h20. Vzhledem k tomu, že jsem měla přes dvě hodiny čas, mohla jsem se trochu projít po hale, sledovat skupinku Američanů, kteří si krátili chvíli hraním velkého letištního Člověče, nezlob se!, dát si skromnou snídani a rozčilovat se nad tím, že mi nefunguje letištní wi-fi zdarma. Po nástupu do letadla jsem se pokoušela trochu dohnat spánkový deficit, ale moc mi to nešlo. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, a tak to byl dneska můj první let bez občerstvení na palubě. Naštěstí přistání ve Stockholmu proběhlo v pořádku.

Ačkoli jsem tu už ve skutečnosti potřetí, všem tvrdím (myslím na různých informacích), že jsem tu poprvé. Každopádně poprvé sama. Na letišti jsem si musela koupit jízdenku na autobus do centra města. Naštěstí se ukázalo, že pokud můj návrat bude do tří měsíců od data nákupu jízdenky, můžu dost ušetřit, když si rovnou koupím zpáteční. Tak se také stalo. Potěšilo mě, že ten autobus měl zdarma wi-fi připojení, i když taky chvílemi cestou stávkovalo. Naštěstí jsem nemusela nic moc hlídat, protože jsem vystupovala až na konečné, společně s drtivou většinou spolucestujících.

Tam už to ale začalo být komplikovanější. Jedná se o velké nádraží všeho možného: autobusy, vlaky, metro... Musím přiznat, že mi trvalo dost dlouho, než jsem našla ten správný vchod a to správné informační centrum. Tam jsem si dojednala nákup karty, na kterou se potom nabíjí něco jako kredit a ten se vám pak odečítá při každé jízdě. Jízdné je s tím o něco levnější než s "normální" jízdenkou (platím 25 SEK, bohužel se na mě nevztahují žádné slevy) a karta se dá použít také v budocnosti – přinejmenším při mé druhé návštěvě v srpnu.

Cesta od metra k domu Karoliny byla jednou z těch jednodušších částí, ulice mi totiž najednou byla povědomá a dům jsem poznala na první pohled. Tady se domovní dveře neotevírají klíčem, ale číselným kódem. Ten už jsem si naštěstí vryla do paměti. Také jsem věděla, že mě čeká cesta až do 5. patra, takže jsem byla opravdu ráda, když jsem našla výtah, i když už poněkud staršího data výroby. Naštěstí sousedka, která měla na starost klíče, byla skutečně doma, já klíč dostala a záhy se už ocitla u Karoliny doma. Jen jsem trochu obhlédla, co tam chybí (prakticky všechno) a vydala se na nákup do nejbližšího supermarketu.

Čekala jsem něco jako menší Albert, on to byl spíš ten větší Albert (jako v Galerii Butovice), ale i tak jsem měla problém najít všechno, co jsem chtěla a potřebovala.

Hlavně proto, že všechno bylo švédsky. Měla jsem sice s sebou slovník, ale bylo mi trapné hledat každé druhé slovíčko. Nakonec jsem vybrala alespoň věci pro přežití následujících necelých tří dnů. Jakmile jsem ale dorazila zpátky, zjistila jsem, že nemám mýdlo, které jsem si chtěla pořídit. Také jsem si vzpomněla, že jsem cestou do supermarketu minula knihovnu, a tak jsem se rozhodla, že si udělám ještě jednu krátkou odpolední procházku.

Nejdříve jsem ale potřebovala sprchu, protože jsem už byla pořádně splavená. Z nervů, z tahání kurfu a batohu přes půlku města a také z faktu, že tu dnes bylo jasno a teplota vysoko přes 20°. Návštěva knihovny byla asi mým nejlepším zážitkem prvního dne. Původně jsem jenom chtěla vědět, jestli tam mají zdarma wi-fi. Prý ano, ale je potřeba se zaregistrovat, i když jsem tu jenom na prázdninách. Naštěstí registrace byla zcela zdarma a paní, která mě registrovala, velmi milá. Když jsem se jí zmínila, že švédštinu studuji, poslala mě do horního patra, kde měli knížky ve zjednodušené švédštině, popřípadně i nějaké v dalších jazycích. Nahoře byl také velmi milý knihovník, který mi ukázal regál s knížkami v jednoduché švédštině a trpělivě vysvětlil, podle čeho poznám odstupňování náročnosti každé knížky. Já jsem ale nakonec sáhla jenom po čísle 1, které znamenalo to úplně nejlehčí. Když se i tento knihovník dozvěděl, že se švédštinu učím, nabídl mi sice svou asistenci při vyřizování registrace výpůjčky (mají tam jakousi samoobsluhu, kdy si čtenář u počítače vypůjčené knížky zaregistruje sám a vyjede mu papírek s datem, kdy to má vrátit), ale donutil mě nechat si tam švédskou verzi toho programu (i když anglickou měli taky). Musím říct, že mě překvapilo, že ta výpůjční lhůta je až někdy do konce srpna. Pro jistotu jsem se ale ujistila, že knihy může vracet i někdo jiný, takže by to za mě v nejhorším mohla Karolina vyřídit. Na internet jsem si to domluvila až na sobotu, protože jsem tam stejně byla půl hodiny před zavírací dobou a počítač jsem zrovna neměla u sebe.

Nakonec jsem ještě znovu zaskočila do supermarketu a pokračovala kousek dál ulicí, abych poznala další části zdejší čtvrti. Cestou zpátky jsem si ještě chtěla projít park, který je hned za domem, ale už mě dost začínaly bolet nohy. Myslím, že jsem toho dneska nachodila až až, a teď u psaní nemůžu najít žádnou vhodnou polohu, protože nohy bolí, když jsou pokrčené, bolí, když jsou natažené... A já mám pořád v hlavě tu vzdálenost 3 km mezi mojí ubytovnou a školou ve Finsku, kterou bych ráda zvládala po svých.

Večer na mě padla nějaká melancholie z toho, jak jsem tady sama, a tak jsem se vrhla na nově vypůjčené knížky a také sledováním amerických filmů (protože co si budeme nalhávat, angličtina je pořád lehčí), abych přišla na jiné myšlenky. Spát jsem šla někdy krátce před jedenáctou, tedy se západem slunce. Zajímalo by mě, jak takový "polární" den vypadá v severnějších částech Švédska...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře