Středa 30.3.2011

31. březen 2011 | 21.16 |

Dnes jsem vstávala jako obvykle, před školou byla v 7.50 a šťastně jsem vyrazila do atria, kde měl být (podle papíru) sraz. Tam ale z mojí třídy nikdo nebyl. Začala jsem tušit zradu a vydala se raději ven. Tam jsem potkala Clémence, která mi řekla, že ostatní zůstali před hlavním vchodem. Na to mi přišla SMS od Raphaëla: že mi včera nevolal (ale já od něj zmeškaný hovor fakt mám) a že čeká před školou. To mi napsal fakt brzo! Obojí...

Tak vyjdu před školu, koukám napravo - skupinka spolužáků, koukám nalevo - nic. Raphaëla jsem nikde neviděla. Tak jsem zamířila ke spolužačkám a najednou se tam objevila povědomá osoba. Eh, Raphaël. Až na to, že vlasy normálně po ramena má teď nakrátko. Vypadá o další dva roky mladší a navíc jsem dneska měla co dělat, abych si na to zvykla! Vážně jsem měla pocit, jakoby přede mnou stál úplně jiný člověk.

Naštěstí zcela bez váhání obsadil v autobuse dvě místa – to druhé pro mě. Prohodili jsme pár slov a pak přišel šok: on usnul! No, tak jsem si vytáhla učebnici finštiny a přemýšlela, jestli jenom je unavený, nebo jsem tak nudná společnice???

O hodinu později jsme dorazili do města Le Mans, přesněji k tamějšímu kongresovému paláci. Naštěstí jsem se nemusela moc snažit, Raphaël vypadal, že má z toho, že bych se ztratila, větší strach než já. Tak jsem mu popsala svůj zážitek z Paříže s komentářem, že po tomhle se neztratím už nikde! Ale bylo to od něj milé, to se musí nechat.

Dopoledne jsme absolvovali první konferenci a poté měli čas na oběd. To vypadalo tak, že hromada studentů vyběhla na zahrádku před kongresákem a vytáhla skoro stejné sandwiche (takové ty trojúhelníky, lišila se akorát náplň). Raphaël opět za dobu mého jedení sandwiche zvládl ten svůj a k tomu ještě dva banány a hodnou chvíli na mě koukat a čekat. Nakonec jsem zapnula tašku a zvedala se. Ty už jsi dojedla? No, jo, odpověděla jsem. Byl v šoku. Já si nedám dezert?? No, sice jsem s sebou měla ještě sušenky, ale v tu chvíli mi to stačilo. Tak jsem mu vysvětlila, že Češi na dezerty prostě nedrží. Ale je to fakt sranda, jak jsou z toho Francouzi tak na větvi. Podobně reagoval číšník v pizzerii, když odnášel talíř od pizz a Martin mu řekl, že zaplatíme.

Po obědě jsme se vydali na krátkou procházku ulicemi. Sice mám takový pocit, že jsme měli zakázáno opouštět areál kongresáku, ale rozhodně jsme nebyli sami, kdo to porušil. Tak jsem začala s výzkumem: myslím, že ve finále Raphaël ten Facebook fakt nemá a pokud ano, tak skoro nepoužívá. Dle vlastních slov preferuje mobil nebo e-mail. No, trochu mu ten pokrok utekl, ale to mi alespoň vnuklo myšlenku, že bych mu mohla psát SMS častěji. (Ze které jsem se zase brzy vyléčila, dočtete se později).

Odpoledne jsme měli ještě jednu konferenci, na které jsem po 5 minutách úspěšně začala usínat.

Tak na tohle mi pomáhá jenom jedno: vytáhla jsem papír a dala se do psaní a kreslení. Raphaël můj výtvor chvílemi se zájmem pozoroval. Vystřídala jsem tam totiž všechny jazyky, které se učím (vlastně ne, zapomněla jsem na španělštinu!) a když jsem se dala do kreslení: od motýlků a berušek jsem se dostala k pavoukům, od keříčků a noční oblohy ke smrtce s kosou a lebce. Já optimista!

Konečně jsme byli propuštěni. Ještě půl hodiny jsme stepovali ve vstupní hale kongresáku, přičemž nás oslovilo asi 5 různých lidí z organizačního týmu – z jaké jsme školy, jestli nemáme na nějaké další konferenci právě být atd. To jsme vypadali tak podezřele? Poté jsme se tedy odebrali k autobusu.

Opět jsme se s Raphaëlem usadili vedle sebe. A tentokrát už na nic nečekal, usnul ještě v Le Mans. No perfekt, evidentně je to u něj normální. A vlastně proč ne, já v busu taky běžně spím. Tak jsem opět otevřela finštinu a pak chvíli hrála hry na mobilu. V Angers se konečně probral. Pomalu jsme mířili ke škole, když mi nabídl, že pro něj přijede tatínek a odveze ho autem, ale že pojedou okolo Justices (to je 5 minut chůze od domu Steph), takže by mě mohli svézt. Sama jsem se tomu divila, ale s díky jsem odmítla. Vlastně ani pořádně nevím proč, snad jen, že jsem výjimečně měla po dlouhé době chuť udělat si procházku. Sice tím vážně riskuji, že zítra už tato nabídka nepřijde, ale nejsem tady poslední den, že jo?

Tak jsme se před školou rozloučili a já se vydala pěšky domů. Jak jsem se pohroužila do myšlenek, ubíhalo to hrozně rychle. Po návratu jsem si sedla a naťukala mu SMS. Zatím bez odpovědi. Tipuju to na zítřejší ráno (jsem zlá, já vím...), tak uvidíme.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře