Neděle 13. 7. 2014

13. červenec 2014 | 19.16 |

Třetí den mojí cesty a dočasné rozloučení se Stockholmem.

Na rozdíl od předchozích dvou dnů bylo tentokrát zataženo už od rána a já každou hodinu koukala ven, jestli neprší, a připravovala svůj kufr na případnou cestu v dešti. Kolem poledne se oblačnost začala protrhávat a já začala doufat, že to snad s tou předpovědí počasí nebude tak zlé. Samozřejmě jsem si to chtěla ověřit na internetu, ale to se ukázalo jako příliš náročné přání. V neděli totiž měla knihovna zavřeno, ale já měla záložní plán v podobě nedalekého McDonald's. Když jsem tam však dorazila, bylo mi řečeno, že tam s internetem měli nějaké problémy, které se řeší, ale že to mám zkusit. Tak jsem si obědnala menší občerstvení a zapnula počítač. Bohužel se nezdařilo. Nakonec jsem si vzpomněla, že kousek od stanice metra je ještě jeden obchod (taková trafika smíšená s kavárnou a mini supermarketem), o kterém mi psala Karolina, že by tam mohli mít wi-fi. To mi prodavačka sice potvrdila, ale mně se připojení nezdařilo ani tam. Musím přiznat, že v to chvíli mě to opravdu štvalo. Ale co se dalo dělat.

Když jsem se ze své krátké procházky za hledáním funkční wi-fi vrátila, bylo krátce po poledni. Počasí se stále nemohlo rozhodnout, a tak jsem se definitivně rozhodla sbalit kufr pro případ srážkového ohrožení a na vrch shromáždit věci, u kterých nevadí, když navlhnou, a na závěr ještě všechno překrýt rozloženými igelitkami. Protože zbývaly ještě asi tři hodiny do mého odjezdu, pustila jsem si pro ukrácení chvíle film.

Asi v 16h30 jsem opustila byt, cestou jsem ještě zkoušela zazvonit u té sousedky, abych jí řekla, že klíč jsem vrátila do skrýše, kde jsem ho našla, ale nikdo neotvíral. Neměla jsem čas se dál zdržovat, a tak jsem vyrazila směr metro.

Přestup na T-Cenralen (to je to hlavní nádraží, kde se mimo jiné stýkají všechny linky metra najednou) jsem zvládla díky tréninku z předchozího dne. Asi v 17h30 jsem se ocitla na konečné metra, odkud měl jet autobus. No jo, jenže který? Nástupišť tam bylo několik a do různých směrů. Také jsem věděla, že do přístavu je to asi kilometr, takže v případě nouze jsem plánovala dojít tam pěšky. Nakonec jsem se odhodlala zeptat jedné paní na zastávce, jestli neví, odkud jezdí autobus 76 nebo alespoň jakým směrem je Värtahamnen (přístav). Chudinka vůbec nevěděla, ale k zastávce se zrovna blížil někdo, kdo vypadal jako nějaký strážník (s vysílačkou a reflexní vestou), tak mi poradila, ať se zeptám jeho. Ačkoli jsem se tázala anglicky, z nějakého důvodu mi odpovídal švédsky. Vyrozuměla jsem z toho akorát to, že nejsem na zastávce ve správném směru. Ale dál jsem si musela poradit sama. Všimla jsem si, že tam je ještě jedna zastávka, na které jsem dosud nebyla.

Došla jsem k ní a našla kýžené číslo 76. Když jsem se ovšem začetla do jízdního řádu, zjistila jsem, že v neděli jezdí jenom do 17h! No bezva, takže procházka mě čekala tak jako tak. Jenom jsem byla ráda, že se předpověď nenaplnila a já to zvládla bez deštníku.

Naštěstí díky orientaci zastávky už jsem věděla, jakým směrem jít, a cesta byla pořád rovně. K přístavu jsem sice přišla z nějakého úplně opačného směru (navíc jsem šla kolem staveniště, takže to byla dost prašná cesta), ale po chvíli se mi podařilo najít pokladnu a dostat lodní lístek. Do odjezdu zbývala hodina a půl, tak jsem si sedla a dala se do čtení. Zanedlouho přijel nějaký trajekt a začali se z něj hrnout lidé. Po další asi půlhodině se konečně otevřely turnikety, abychom my mohli projít a nalodit se.

Vzhledem k tomu, že jsem měla kajutu o čtyři paluby výš, než kde se nastupovalo (na Silja Line je to naopak než u Viking Line, tady naopak ty nejobyčejnější kajuty jsou v nejvyšším patře a ne v nejnižším), rozhodla jsem se k přepravě použít výtah. Když jsem se do něj namáčknout a neupadnout pod tlakem davu za mnou, zadrhla jsem se o něco na kufru a trochu si roztrhla kalhoty (je to sice jenom jedna nitka, ale je to vidět a já s sebou nemám šití, tak doufám, že někdo ve Finsku bude mít). Kajutu jsem našla bez problému a díky svému lodnímu lístku (který slouží i jako klíč) jsem se dostala dovnitř. Tam už byla jedna spolubydlící – z Německa.

Ve stísněném prostoru kabinky (Martin a máma si to určitě pamatují, prostor kabinky je omezený na minimum, takže se tu lidi tak akorát pomlátí) jsem se snažila zjistit, co se stalo s kufrem a kalhotami. Ukázalo se, že mi upadl jeden plastový nástavec na boku (kdybych chtěla kufr na bok postavit) a teď tam vyčnívá ostrý šroubek. Tímto se dědovi omlouvám, vůbec jsem si nevšimla, že jsem ztratila nějakou součástku, ale doufám, že to půjde nějak spravit.

Nakonec do naší kajuty přibyla ještě jedna spolubydlící, podle jména i vzhledu Američanka. Ta ale záhy odešla a vrátila se až krátce před naším plánovaným časem večerky. Němka si mezitím dala sprchu a já se šla trochu projít po palubě. Když jsem se vrátila, šla na procházku Němka a já si dala večeři a začala psát. Za chvilku však byla zpátky. Jestli prý mi nevadí, že zapne televizi. Německo hraje o zlato na mistrovství světa. To samozřejmě chápu. Teď už plánuju jenom večerní hygienu v rámci omezených možností naší mrňavé kabinky, nějaké čtení a brzy spát, protože zítra v 7h finského času už musím vystupovat z lodi. Podle mého středoevropského vnitřního času to ale znamená vstávat někdy v 5h30! Dobrou noc a zase zítra!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře