Pondělí 14. 7. 2014

14. červenec 2014 | 19.16 |

Tentokrát bude zápis trochu delší vzhledem k množství zážitků a dojmů.

Den začal tím, že se mi oficiálně posunul čas o hodinu dopředu. Ovšem podle toho starého času jsem vstávala něco po 5. hodině. Němka byla po ránu docela čilá (ovšem přiznala, že včera u zápasu usnula, takže nevěděla, jak dopadl), zatímco Američanka vyspávala co nejdéle to šlo. Já naštěstí většinu věcí připravila už večer, takže po ranní hygieně a sbalení pár věcí do batohu jsem byla připravená odejít. Musím přiznat, že jsem moc nevěděla, kudy jít, ale neřešila jsem to a šla za davem (ve Stockholmu se totiž do lodi nastupovalo na třech místech, zatímco dnes se vystupovalo jenom na jednom a samozřejmě to bylo na opačném konci lodi, než kde jsem měla kabinku).

Ačkoli jsem před dvěma lety v tomto přístavu už byla, nějak se mi úplně vymazal z paměti. Tady už strategie následování davu moc nefungovala, protože se rozprchl do všech směrů. Šla jsem sice kolem nějakých autobusů, ale ty podle všeho patřily cestovkám. Pak jsem došla k nádraží (teda nebýt malé budky s názvem zastávky a kolejí, člověk by vůbec nepoznal, že tady vlak jezdí). Hned vedle byla taky nějaká autobusová zastávka, ovšem ukázalo se, že tyto autobusy (stejně jako vlaky) jezdí jenom do okolních měst a nejsou součástí zdejší MHD. Naštěstí jsem u sebe měla svou mapičku Turku, a tak jsem se nakonec dostala na správnou ulici. Sice jsem si chvíli opět pohrávala s myšlenkou, že bych to přeci jen dala pěšky, ale v tu chvíli začalo trochu poprchávat. Naštěstí jsem se ocitla před informační tabulí, kde jsem se mimo jiné dočetla, že jsem mnou hledanou zastávku autobusu minula hned u výlezu z trajektu, ale že za pár desítek metrů potkám další.

Když autobus přijel, koupila jsem si jízdenku na 24 hodin, abych dnes mohla všechno v pohodě zařídit. Ovšem tento autobus je spojištěm přístavu a letiště a v centru se odklání na trasu opačným směrem, než je ubytovna, takže jsem se svezla jenom kousek. V centru jsem vystoupila na takzvaném Kauppatori (ekonomicky bych to přirovnala k Václaváku, co se dopravy týče to je ale silný konkurent autobusového nádraží na Florenci). Prostě Kauppatori je nejstřednější střed města. A stýkají se tam snad všechny autobusové linky. To je sice fajn, že odtamud můžete jet kamkoli, ale musíte samozřejmě najít správnou zastávku. A ještě jedna věc: na rozdíl od Prahy si tady každý autobus musíte odmávnout a před vystoupením si zazvonit (jako by byly všechny zastávky na znamení), takže moc nečekejte, že by autobus zastavil sám od sebe a vy měli čas ho doběhnout. A na interval 5 minut, který má ve špičce 235 z Butovic, taky zapomeňte. Asi to zopakuju ještě víckrát, ale: ZLATÁ PRAHA!

Když jsem se konečně dočkala (jízdní řády tu jsou asi jen proto, aby ta nástěnka na zastávce nebyla prázdná), nastoupila jsem do autobusu směrem k ubytovně.

Podle plánku tras, který jsem při svém 20minutovém čekání pilně studovala, jsem měla jet dvě zastávky. Teď už vím, že to měly být čtyři. Ale kdo by se v té změti čar vyznal?! (Eh, zlatá Praha a přehledný plán DPP). Alespoň mě autobus vyvezl do kopečka. Abych to shrnula, jsou tu tři kopečky (nebo vlastně čtyři): na jednom kopečku je ubytovna, na druhém kopečku je samozřejmě univerzitní budova, a další kopeček (respektive dva) se zvedají po obou stranách řeky, když se terén od nábřeží mírně zvyšuje. Kopečky proto, že jejich délka obvykle odpovídá maximálně dvěma blokům domů, ale i tak jsou docela nepříjemné (z toho ten na ubytovnu jednoznačně nejhorší).

S batohem na zádech a kufrem v závěsu jsem se k ubytovně vyšplhala úplně vyčerpaná a zpocená. Těsně před vrcholkem mě minulo auto s ruskou značkou. Nahoře z něj vystoupila nějaká mladá holka a starší muž. Nejdřív jsem si myslela, že to je třeba nějaký známý, který přivezl nějakou tu koordinátorku kurzu, co nás tady bude vítat (protože ona mluvila finsky). Nakonec se ukázalo, že to je taky jenom studentka a toho pána jsem podle chování klasifikovala jako tatínka. Jo, to se někdo má, když ho sem rodiče dovezou až před vchod a ještě jdou jako psychická podpora dovnitř.

Tam už opravdu čekala koordinátorka a začala zařizovat naše ubytování. Myslím, že rozdělování pokojů šlo zdola nahoru. Já mám pokoj hned v prvním patře nad vstupem v přízemí a myslím, že ti později přijíždějící dostávají pokoje ve vyšších patrech. Pozitivní bylo, že (aniž bych se o tom musela nějak zmínit) jsem hned dostala heslo na internet a byla jsem ujištěna, že ty peníze na cestování (těch 320 euro) dostanu zítra. Ještě jsem dostala takovou tu šňůru přes krk, abych si na ní do karabinky mohla zavěsit klíč, protože ten musím mít pořád u sebe. Dveře pokojů se tu totiž zabouchnutím automaticky zamknou a bylo by opravdu nepříjemné (a drahé), kdybych si klíč (který je jenom jeden od každého pokoje) zabouchla vevnitř, když jdu třeba jenom pro něco do kuchyňky. Na druhou stranu se nemusím bát, že bych zapomněla zamknout...

Po vyslechnutí všech instrukcí jsem se vydala nahoru a šla objevovat svůj pokojíček. Až na to, že to není žádný útulný pokojíček, ale naprosto neosobní, strohý a lhostejně bílý pokoj. Ubytovna dříve bývala domovem pro seniory a jistý nádech ústavu tady myslím přetrval (ostatně v některých budovách náležejících k areálu je domov seniorů i nadále). Postel je sice dřevená, ale přidělaná na kolečkách. Když jsem se divila, co za kabel to na ní leží, ukázalo se, že zespoda jsou nějaké čudlíky asi na polohování, nebo kdo ví. Zkoušet to rozhodně nebudu, za chvíli se dozvíte proč.

Když jsem si odložila kufr a začala se trochu rozlížet, všimla jsem si cedule na skříni. V angličtině tam bylo varování a postup prevence proti nějakým postelovým štěnicím (nebo nevím, jak jinak přeložit "bed bugs"). To člověku moc důvěry do začátku nedodá. Hlavním bodem postupu prevence byl pokyn, že bychom měli svá zavazadla na pár dní nechat v malé místnůstce se záchodem (která je pro každý pokoj, takže žádné sdílené záchody). Druhým úkolem bylo co nejdříve vyprat oblečení, ve kterém jsme přijeli. Když jsem ale tu postel viděla, mám pocit, že štěnice už v ní dávno jsou, než že bych je sem já mohla zavléct. I když ubytovna je napůl schovaná v takovém lesíku, takže kdo ví, jestli tam na mě něco neskočilo.

Nicméně ponechání zavazadel v místnosti, jejíž prostorová kapacita se omezuje pouze na pojetí záchoda, umyvadla a umožnění otevření dveří, mi nepřijde jako realizovatelný plán. A člověk by pro příjezdu také rád vybalil. Na druhou stranu na okně jsem našla dva zalaminované papíry, kde bylo v angličtině popsáno, jak máme jednou týdně vydrhnout záchod (což mi přijde zbytečně často, když jsem jeho jediný uživatel) a uklízet kuchyň a společenskou místnost, ačkoli nám bylo řečeno, že budeme mít na starost jenom vlastní pokoj. A v tom třeba ani nebyl utřený prach. Na poličce prachová vrstva nebyla nijak silná, ovšem na parapetu se prach (a pyl) neutíral už velmi dlouho. Což nechápu, protože ona polička je jediná polička v místnosti, a prostoru pro uložení věcí zrovna moc nenabízí, takže mít k dispozici poměrně široký parapet mi přijde jako fajn zlepšení podmínek.

Moc jsem se ale s vybalováním nezdržovala (pořád jsem v hlavě měla tu cedulku o štěnicích a nějak se mi v tom pokoji nechtělo moc zůstávat). V první řadě jsem ale potřebovala sprchu po tom svém výkonu se zavazadly. Naštěstí tu dopoledne ještě moc studentů nebylo, takže jsem ji měla celou pro sebe. Baterie měla dvě kolečka a čudlík. První kolečko jsem úspěšně identifikovala jako prostředek ovlivnění množství vody, které se na mě spustí. Čudlík byl celkem logicky přepínáním mezi sprchou a baterií, ale to poslední kolečko? Člověk by skoro myslel, že je na teplotu, ale ať jsem s ním točila, jak jsem chtěla, pořád tekla studená. Točila jsem dál a dál, dopředu i dozadu a smiřovala se s myšlenkou na otužování, když najednou začala téct teplá! Točila jsem ještě chvilku, ale teplá tekla dál. Záhada, ovšem řešit ji budu později.

Po sprše jsem si šla trochu prohlédnout naše patro: společenskou místnost a kuchyň. Potěšující je, že tady máme tři lednice, dvě mikrovlnky, elektrický sporák a rychlovarnou konvici. Dokonce jsem našla i čtyři pánvičky a dvě struhadla. To vše je proloženo velmi pestrou směsicí hrnečků, skleniček a talířů nejrůznějších velikostí a tvarů, přičemž ovšem žádný není takový, který by vám vyhovoval (například talíře jenom miniaturní podšálky, nebo zbytečně velká kola). Příbory jsou naházené v jedné velké míse a vy si prostě musíte vyhrabat, co potřebujete. Hrnce ovšem chybí. Stejně tak třeba prkýnko na krájení. Není to zrovna kuchyně, ve které bych se chtěla nějak více realizovat, takže pro dnešek jsem se odbyla jenom instantní polévkou z domova a trochou pečiva. Zítra se pokusím zjistit, jestli by bylo možné chodit na oběd někam do univerzitní jídelny.

Poté jsem vyrazila na nákup. Už cestou k ubytovně jsem si všimla menšího supermarketu hned pod kopečkem. Koordinátorka mě ale poslala do trochu vzdálenější ulice, kde jsem objevila market ve stylu pražských nákupních center (něco jako Tesco a pár menších obchůdků vedle něj). Nicméně myslím, že příště mi menší market zcela postačí.

Ovšem ty ceny! Chvílemi bych raději neuměla počítat. Druhou věcí je samozřejmě to, že u poloviny (no, kdyby jenom poloviny!) věcí vůbec nemám tušení, co to je. Takže jsem vážně zvědavá, co jsem si to vlastně přinesla. Naštěstí u většiny věcí byl vedle finského i švédský překlad, který je obvykle srozumitelnější, takže mám alespoň jisté tušení. Ještě nějaké postřehy z nakupování: nevím proč, ale Skandinávci jsou vysazení na bílá vajíčka! Ještě jsem tady neviděla ani jedno hnědé (ani ve Švédsku ne). Dále je jejich vášní pečivo. Tak jsem se dneska dostala k chlebu z ovesné mouky, protože pšeničná nebo tmavá žitná je nuda. A velká finská vášeň patří také mléčným výrobkům. Ovšem díky varování některých známých jsem koupila jen výhradně ty, u kterých jsem si byla jistá, co to je. Třeba taková smetana (slovo, které finština přejala z ruštiny) tu totiž označuje něco úplně jiného než u nás. Nákup jsem rovnou odnesla zpátky na ubytovnu (ono toho nebylo zrovna málo) a začala ho vybalovat. Musím říct, že mě zaujal toaletní papír, protože i na něm hned poznáte, že jste ve Finsku (je bílý s modrými proužky).

Po nákupu jsem si dala oběd a znovu se vydala do města. Na zkoušku jsem si prošla cestu k univerzitě a cestou se zastavila v knihkupectví. Bohužel shánět finsko-český slovník tady je stejně beznadějné jako hledat česko-finský u nás. Ať žije Google překladač! Přesto jsem se rozhodla investovat alespoň do anglického, v případě nouze snad taky trochu pomůže. Od knihkupectví jsem se chtěla svézt autobusem ke Kauppatori, ale ouha, kde je zastávka? Jestli si myslíte, že tady mají takové ty červené sloupy s cedulí a jízdními řády a malou budku pro případ deště jako v Praze, jste na omylu. Jak jsem si všimla, leckdy tady zastávku označuje žlutá čtvercová cedule, která může viset třeba na fasádě domu, takže ji neznalí mohou považovat za pouhou reklamní ceduli (v tomto případě také zcela chybí jízdní řád, ovšem to se dá vysvětlit jeho zbytečností vzhledem k reálnému času příjezdu autobusů). Výsledkem bylo, že jsem opět většinu cesty ušla pěšky.

Kousek od Kauppatori je turistické informační centrum, kde mě akorát poslali zpátky na Kauppatori, protože tam má sídlo zdejší ekvivalent našeho DPP. Tam jsem se dozvěděla, že na tři týdny tu nic nedostanu, ale mají cestovní kartu na 30 dní, která stojí 57 euro. I tuto částku jsem se nakonec rozhodla investovat, protože pokud udělám alespoň jednu jízdu každý den svého pobytu, tak se to vyplatí. A vždycky je fajn mít možnost kdykoli a kdekoli nasednout a nemuset řešit, že mi platnost jízdenky za dvě hodiny vyprší. Také proto, že bych o víkendu ráda podnikla nějaký (ideálně celodenní) průzkum města. Nicméně se musím přiznat, že se teď děsím pohledu na stav svého účtu. Částky tu jen lítají jedna za druhou a ve Skandinávii rozhodně nejsou nijak malé. Aneb na 57 euro by v Praze dospělý jezdil hned 3 měsíce! Co jsem to říkala? Jo, zlatá Praha.

Zpátky jsem to opět chtěla vzít autobusem, protože těch kilometrů jsem dneska nachodila až až. Jenže ten, který jezdí k ubytovně jezdí jednou za půl hodiny. Mezitím přijel jiný, kterým jsem se chtěla alespoň přiblížit, ale najednou zabočil na jinou ulici a já zas musela jít kus zpátky. Vážně by mě zajímalo, koho napadlo udělat plánek MHD a nevyznačit tam zastávky!

Po návratu jsem se ptala po té své spolužačce ze školy, ale ještě nedorazila. Tak jsem se odebrala do svého pokoje a konečně se pustila do vybalování. Tu hroznou postel jsem zakryla prostěradlem a povlékla deku a polštář. Teď už to vypadá o trošičku víc jako doma. Ale jenom trošičku.

Okolo 18. hodiny jsem si šla udělat večeři. Mé tašky se naštěstí nikdo nedotkl, naopak přibyly další čtyři vedle mě. Pak jsem zpátky na pokoji chvíli Skypovala s babičkou a s Martinem. Zjistila jsem si také, v jakém pokoji bydlí ta moje spolužačka, ale bohužel mi nikdo neotevíral. Tak snad zítra.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře