Úterý 15. 7. 2014

15. červenec 2014 | 19.17 |

První den programu zdejšího kurzu, i když šlo samozřejmě teprve o seznamování a spíše se řešily organizační věci. Co se týče mých narozenin, kromě množství milých přání z domova jsem dostala něco málo i tady: předně pořádnou rýmu, což není zrovna žádoucí dáreček; dále cestovně-studijní stipendium ve výši 320 euro, což už potěší o něco více a "zahojí" velkou část mých výdajů v poslední době. Nakonec bylo součástí našeho dnešního seznamování také sdělování data narození a ve třídě jsme dělali takové kolečko roku: měli jsme se postavit do kruhu a seřadit se ve směru hodinových ručiček podle data narození od ledna až do prosince. Díky tomu se také ukázalo, že červencoví (a celkově v létě narození) lidé tu jasně převažují. Dokonce jsme dneska slavily narozeniny hned dvě: já a jedna Italka. Celá třída v čele se všemi vyučujícími nám tak alespoň zazpívali finskou verzi "Happy birthday to you".

Ale teď zase trochu zpátky v čase, protože výše popsané události (s výjimkou té rýmy) jsou záležitostmi až odpoledních hodin.

Vstávání nebylo nic moc. Kromě toho, že pořád vnitřně mám o hodinu méně, jsem se také moc nevyspala, protože ta postel je strašně rozvrzaná, takže je slyšet každý můj pohyb a já rámusem ze svého nočního převalování sama sebe budím. Druhou věcí je pak fakt, že se zabetonovaným nosem se taky nespí zrovna snadno. Nicméně vstávání jsem zvládla a v 8h20 jsem stála před vchodem, jak jsme se včera domluvili. Nakonec se ale ukázalo, že ta domluva asi nebyla moc pevná, protože kromě té mé spolužačky tam čekaly asi jenom další čtyři holky, které navíc včera na tom našem sezení nebyly. Ale přibraly jsme je k sobě a já jsem byla jmenována vedoucím výpravy, protože nikdo jiný nevěděl, kudy jít, ani nedisponoval žádnou mapičkou.

Ráno nám tedy začalo asi 3 km dlouhou procházkou přes město. Sice jsme do učebny dorazily asi o dvě minuty později, ale nebyly jsme zdaleka poslední. Tam už čekali všichni zdejší studenti, a když jsme se všichni usadili, učitelé začali s představováním a vysvětlováním. Dostali jsme jakýsi popis kurzu, včetně požadavků na jeho úspěšné zakončení (samozřejmě ve finštině, takže nad jeho překladem asi nějaké to odpoledne strávím). V podstatě jsou tu tři věci, za které budeme hodnoceni vždy v poměru 1:1:1.

  1. aktivita v hodinách a účast na nich

  2. písemná práce (v podstatě slohovka na jakékoli téma týkající se Finska na 1000 – 1200 slov)

  3. ústní práce (tou bude nejspíš nějaká prezentace v PowerPointu, kterou bychom ústně na 10 – 15 minut měli přednést před třídou, naštěstí na rozdíl od slohovky bude tohle týmová práce)

Kromě toho jsme dnes psali rozřazovací test (jehož výsledek se dozvíme zítra).

Pro vysvětlení bych měla uvést ještě několik čísel:

celkem jsou tu dva kurzy:

kurz I (začátečníci)

kurz IIA (maličko pokročilí, tam patřím já)

V každém kurzu je 36 lidí, celkem 72 a všichni bydlíme na stejné ubytovně (a není tu ubytovaný nikdo kromě nás, ostatně i tak jsme naplnili asi 85 % její kapacity).

Většina kurzů bude oddělená, ale budeme mít i několik výjimečných společných hodin, především literaturu.

Každý kurz bude rozdělen do tří skupin (pravděpodobně po 12 lidech): A, B a C, přičemž jsem pochopila, že A jsou ti nejlepší, C ti nejslabší, takže kurz IIA skupina C je jen o krůček dál před kurzem I skupina A.

Kromě toho také na konverzaci budeme rozdělení, tentokrát však jenom na poloviny, takže po 18 lidech.

Co se týče národnostního rozložení, potvrdila se má domněnka ze včerejška, že je tu docela silně zastoupena i národnost ruská, ovšem dámy jaksi vytvořily svůj vlastní klub nezávisle na ostatních. Ovšem nejvíc je tu myslím těch Němců a překvapilo mě, že tu není nikdo z dalších skandinávských zemí, i když alespoň z Pobaltí ano a potvrdila se i má domněnka o tom, že je tu dost Maďarů. Zjistila jsem, že v kurzu I je dokonce jedna další Češka (z Brna, z Prahy bych ji pochopilně znala) a také asi tři Francouzky. S jednou jsem se dnes dala trochu do řeči, ale náš rozhovor z nějakého důvodu střídavě probíhal ve francouzštině, angličtině a finštině, do toho jsem z druhé strany měla jednu Slovenku, které jsem ještě pár věcí překládala do češtiny, takže celkem docela slušný mix.

Mimo jiné jsme dnes dostali rozvrh našeho zdejšího programu – výuku i společné (povinné) volnočasové aktivity. Jeho českou verzi posílám v příloze. Je fajn, že alespoň víkendy máme celé pro sebe. Dnes jsem se doslechla, že by ta kartička na MHD, co jsem si pořídila, měla platit i do několika nejbližších městeček, které s Turku tvoří jakousi aglomeraci. To by byl samozřejmě bezva nápad na výlet, protože jedním z těch měst je Naantali, kde je něco jako zábavní park Svět Mumínků. Pokud nevíte, co jsou to Mumínci, koukejte si to vygooglit. Jinak doma na lednici mám magnet s jednou z těchto postaviček z pera finskošvédské výtvarnice a spisovatelky Tove Janssonové. Třeba tam po návštěvě parku v Naantali přibyde ještě další...

Dnes jsme se také dozvěděli, že náš kurz bude sloužit jako podklad pro výzkum pracovníků zdejší univerzity, kteří se zaměřují na zkoumání různých výukových metod a analyzují jejich efektivitu. Takže jsem dnes podepsala, že všechny texty, cvičení i tu prezentaci v PowerPointu, co tu vyplodím, můžou analyzovat, jak se jim zlíbí. Kromě toho prý budeme mít několik výjimečných pokusných hodin, kdy se na nás budou zkoušet určité výukové metody a zkoumat jejich dopad na náš postup při studiu finštiny. Dopoledne jsme také kromě rozřazovacího psali takový krátký orientační test, který bude součástí tohoto výzkumu. Podobný bychom totiž měli napsat i na konci kurzu, aby mohli vyhodnotit, jak jsme se zlepšili. Naštěstí tyto dva testy nejsou součástí našeho výsledného hodnocení.

Kromě spousty dalších organizačních věcí se dnes řešila ta karta na MHD. Zájemci tam totiž odpoledne měli společný přesun s jedním z vyučujících, protože nikoho jiného nenapadlo řešit takovou věc už v první den. Stejně to pak dopadlo s mapičkami, které jsem si já také opatřila už včera. Tedy v rámci možností, protože prostě nejlepší mapička, kterou mám, je ta, co jsem tu sebrala už na zájezdu s průvodcem "Houfečkem" před dvěma lety (to byl ten, co jsem ho kritizovala, že o Finsku nic neví). Musím mu přiznat, že alespoň shromažďování mapiček navštívených měst umět zajistit dokonale. Také jsem se od Evy (to je ta moje slovenská spolužačka z fakulty) dozvěděla, že nejlepší je tady nakupovat v Lidlu. Ten supermarket, co máme hned pod kopcem u ubytovny je prý totiž snad nejdražší ve Finsku (asi jako Billa u nás), zatímco ten, kde jsem byla včera, je takový průměr, ovšem Lidl cenově prostě vede. Kde ten Lidl leží, jsem si všimla už včera, protože jsem kolem něj projížděla. Pak jsem se docela dobře bavila, když jsme šli na procházku po městě a vyučující nám nabídl, že nám ukáže místo, kde seženeme jídlo za nejlepší ceny ve městě, protože i on jako Fin uznal, že tu jídlo mají prostě drahé. Došli jsme (jak jinak) právě k tomuto Lidlu.

Kromě návštěvy spousty dalších míst jsme dnes šli společně i na oběd do jídelny nedaleko univerzitní budovy. Oběd nás tam vyšel na 6 euro, přičemž každý má nárok na jednu porci, kterou však omezuje jenom kapacita talíře. Aneb já si naložila samozřejmě pouze to, co sním, zatímco náš vyučující si přinesl talíř naplněný až po okraj. Nicméně chápu, že urostlý Fin toho prostě sní víc než já. V ceně je kromě hlavního jídla také salát a pečivo (které jsem si drze odnesla s sebou). S Evou jsme se shodly, že je to lepší cena, než jsme čekaly, a že bude určitě fajn, občas zaskočit na teplé jídlo, ale 3-4 x týdně nám to postačí. Ostatně o víkendu bych mohla přeci jen zkusit něco vytvořit na ubytovně...

Celkově měřila naše společná procházka nejméně dalších 4-5 kilometrů, a když jsme konečně došli do restaurace, kde jsme měli mít malé občerstvení, byli jsme už všichni pořádně unavení. Každý jsme tam měli zaplacenou kávu (což nemuselo být, protože finská káva dostála své pověsti – cizincům prostě nechutná, a to ani přes kilo cukru a litr mléka) a k ní tři druhy finských kávových sušenek. Po chvíli volné zábavy (kdy se stejně většina lidí bavila anglicky) byli ti nejunavenější z nás propuštěni zpátky na ubytovnu, zatímco těm ostatním bylo nabídnuto zůstat a zúčastnit se vědomostního kvízu. Ačkoli jsem při čekání na kávu usínala (mimo jiné proto, že se tam sedělo v hlubokých měkkoučkých křeslech), nakonec jsem se rozhodla ještě zůstat, protože se ve mně probudil soutěžní duch. Kvíz se týkal různých zemí světa, ale byl tak jednoduchý, že všichni dostali plný počet bodů. Rozstřelová otázka pak byla na rychlost a zatímco se všichni jako blbci slušně přihlásili (včetně mě), nějaká holka odpověď rovnou vykřikla, takže samozřejmě vyhrál její tým. Hlavní cenou byly reklamní tužky s logem univerzity, ale myslím, že bez nich můžu žít.

Měla jsem štěstí, protože hned u restaurace byla zastávka autobusu, který jede k ubytovně a zrovna jsem chytila správný čas, kdy jeden akorát přijížděl (s intervalem 30 minut to je vážně klika). Zatímco někteří moji více šetřiví spolužáci chudáci po těch dnešních kilometrech šli další tři zpátky na ubytovnu hezky po svých, já poprvé využila svou městskou kartu. Přesto jsem se do svého pokoje dostala až někdy v 19 h. Po krátkém telefonickém hovoru s babi a dědou jsem se vydala do sprch, abych využila toho, že někteří studenti byli stále na cestě, a tak nebyla fronta. Potom jsem se konečně dala do praní, i když část mi zbyla ještě na zítra.

Kolem 20h30 jsem si šla do kuchyňky udělat menší večeři, pak jsem se vrátila a dala se do zpracovávání všech papírů, které jsem dnes dostala, a psaní deníku. Teď je skoro 22h30 a já teprve dopisuju. Do okna mi dopadají paprsky zapadajícího slunce a já mám pocit, že den byl strašně dlouhý, ale ten večer utekl, ani nevím jak, a že jsem pořádně nic nestihla. Snad to zítra bude lepší, když máme výuku jenom do 14 h a potom volno.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře