Sobota 19. 7. 2014

19. červenec 2014 | 19.21 |

Musím se přiznat, že jsem si včera při psaní zápisu svůj dnešní den plánovala trochu jinak. Ale ne všechno člověk může ovlivnit, nebo ano?

Nakonec jsem dnes podnikla takové tři menší výlety, z čehož jenom ten první měl nějaký uspokojivý výsledek. Alespoň mi pořád zbylo dost plánů i pro zítřek a případně následující víkendy.

Probudila jsem se už v 7h, jak je mým zvykem po celý týden. Ubytovna byla úplně tichá, až mě to trochu znervózňovalo. Vzhledem k tomu, že je tu přes stěny slyšet úplně všechno, čekala jsem se snídaní nějaké dvě hodiny, abych všechny nebudila hučením rychlovarné konvice. Mezitím jsem na internetu zjišťovala možnosti, kam v Turku vyrazit.

Po své pozdní snídani jsem se vydala na první dnešní cestu: do toho velkého supermarketu. Cílem bylo především najít a případně i koupit některé typicky finské produkty. V první řadě jsem samozřejmě hledala proslulou moruškovou marmeládu, která je v dostání v 300g skleničce za 7 euro, nebo v plastovém 400g kelímku (od jedné finské firmy, která vyrábí levné jídlo) za 6 euro. Na mámě a Martinovi nechávám výběr, kterou budou chtít. Podotýkám, že všechny ostatní marmelády stojí polovinu. Morušky holt frčí, ale rostou jenom v dalekém Laponsku...

Dále jsem hledala výrobky firmy Fazer (čteno [facer]), která je ve Finsku nejznámějším producentem sladkostí. Všichni Finové (a myslím, že i cizinci) zbožňují tzv. Fazer sininen (sininen = modrý), tabulku lahodné mléčné čokolády, jejíž modrý obal připomíná tisíce finských jezer. Vzhledem k tomu, že se cenově vyplatila velká 200g tabulka, rozhodla jsem se si ji dopřát, protože jsem si tu tuhle čokoládu chtěla koupit jako sladký dárek k narozeninám, které jsem stihla nějak soukromě slavit až dnes. Hned vedle mléčné čokolády jsem si všimla ještě jedné zajímavé příchuti: salmiakki čokoláda. Salmiakki je také typicky finská záležitost (něco jako lékořice), která je však podle většiny cizinců "černý hnus". Musím říct, že ani já nejsem kdovíjaký milovník salmiakki, ale když ji smícháte s čokoládou, ta odpudivá chuť se jaksi zjemní a najednou to vůbec není špatné. A kdo jiný by salmiakki čokoládu vyráběl než firma Fazer. Na závěr jsem do košíku ještě přihodila nějaký finský časopis o historii s tématem čísla o Kateřině Veliké (aneb Katariina Suuri), abych se trochu procvičila ve čtení.

Hned po návratu jsem se pustila do překládání článků ze svého nového časopisu, ale za necelou hodinu jsem se zvládla prokousat jenom úvodním slovem šéfredaktora, takže doufám, že to s postupem času půjde snáz. Po menším obědě jsem se vypravila na svou druhou dnešní cestu: cílem bylo centrum města a jeho památky a nažhavený foťák, který měl všechno zachytit.

Bohužel nažhavený foťák asi po 30 fotkách zhasnul, ačkoli jsem do něj před odchodem dala čerstvě nabité baterky. Mám pocit, že je tam ještě nějaký jiný technický problém, ale ten tady asi nevyřeším. Něco málo jsem pak zachytila alespoň na mobil. Protože jsem neměla možnost fotit, rozhodla jsem se také svou dnešní trasu zkrátit a zbytek si projít, až opět budu moci pořizovat i fotodokumentaci. Nakonec jsem proto navštívila jenom zdejší Tuomiokirkko (hlavní a nejstarší kostel v Turku) a park před ním. Prošla jsem si také ten mezinárodní trh, na který jsem se chystala celý týden, ale bohužel bez focení. Musím říct, že u některých stánků měli opravdu zajímavé věci, ovšem ta cena už tak zajímavá nebyla... Na druhou stranu na finských obchodnících musím ocenit, že prakticky všichni, kteří prodávají nějaké jídlo, zákazníkům umožňují nejprve ochutnat, než si to koupí. Ačkoli možností bylo více, využila jsem toho nakonec jenom u jednoho stánku s bonbóny (protože tam měli hruškové :-) ).

Musím přiznat, že mě těší, že na rozdíl od Francie tady nikdo hned nepozná, že nejsem Finka. Myslím, že vzhledově do zdejší komunity docela zapadám a navíc díky češtině, jejíž výslovnost je docela podobná, nemám ve finštině nijak silný přízvuk. Na druhou stranu málokdy rozumím, když na mě začne někdo mluvit zničehonic, a než vůbec začnu poslouchat, vše už je řečeno. Pak se samozřejmě omlouvám, že jsem nerozuměla. To mám už dostatečně vryté do paměti, takže to zcela automaticky říkám finsky. A ty Finy kupodivu nikdy nenapadne, že nerozumím, protože jsem cizinka, ale pořád dokola mi to opakují, i když už pomaleji a s pečlivější výslovností. Pozitivní je, že obvykle tak napotřetí pochopím, co vlastně chtějí, pak na jejich dlouhý proslov odpovím jedním dvěma slovy, ale cítím se strašně šťastná z toho, že na mě nepoznali, jak moc jsem ve skutečnosti mimo. (Například v supermarketu se mě dnes pokladní ptala, jestli mám jejich věrnostní kartičku a dostalo se jí jednoslovné odpovědi: "nemám".)

Když jsem si prošla trhy, pokračovala jsem ještě chvilku podél řeky a pak k jednomu parku kousek od nábřeží, kde jsem doufala, že budou nějací Finové sedět na lavičkách a já si k nim budu moct přisednout a dát se s nimi do řeči (ano, naivní představa). Ukázalo se, že tento park je zaměřený na sporty a jeho součástí je nějaké velké koupaliště, což vysvětlovalo, proč podél plotu leží do řady vyskládaní Finové v plavkách. Jediné dostupné lavičky byly ve skutečnosti lehátka, která však byla úplně prázdná, protože všichni dávali přednost ležení na trávě. Došlo mi, že tady nenajdu to, co hledám, takže bych to měla zkusit jinde. Ovšem tou dobou už jsem opět měla za sebou nějaký ten kilometr chůze a navíc bylo strašné horko (tedy na finské poměry, uznávám, že v Praze jsem zažila horší). Rozhodla jsem se proto vrátit na ubytovnu a trochu si odpočinout.

Ve společenské místnosti jsem potkala Nóru (to je ta maďarsky mluvící Rumunka) a její dvě ruské kamarádky. Přisedla jsem si na chvíli k nim a podělila se s nimi o salmiakki čokoládu. Daly mi za pravdu, že toto je jediný způsob, jak cizinec může salmiakki konzumovat bez nějaké větší újmy. Potom se ale holky zvedly a vyrazily na nějaký svůj plánovaný výlet. Já nejprve uvažovala o tom, že už zůstanu na ubytovně, ale pak mi to nedalo a šla jsem ještě na jednu procházku do jiného parku ve městě. Ale ani tam jsem nenašla, co (nebo koho) jsem hledala, a tak jsem se po hodině zase zklamaně vrátila. S vyměněnými baterkami jsem ale cestou stihla pořídit pár nových fotek.

Teď několik postřehů z dnešních procházek:

  1. Mužská populace města, kterou jsem dneska potkávala na ulicích a v parcích se dá rozdělit v podstatě do čtyř skupin: moc staří, moc "plnoštíhlí", moc připomínající neonacisty (holé hlavy) nebo už v doprovodu jiné ženy, v horším případě dokonce i dětí. Na druhou stranu Finům příjemně strávená rodinná odpoledne samozřejmě přeju.

  2. Finové jsou opravdu přírodě blíž. Ať tady vkročíte kamkoli, všude jste obklopení zelení. Zdejší parky jsou opravdu nádherné a hlavně tady je nějaký park skoro na každém rohu. A okolí ubytovny? To je hotová džungle :-)

  3. V téhle zemi opravdu myslí na děti a jejich vzdělávání přirozenou a zábavnou cestou. Aneb dnes jsem procházela kolem úžasného dopravního hřiště, kde dětičky jezdily na tříkolkách a učily se značky. Dokonce tam byl i přechod, kde dětskou silnici křižovala jedna ze stezek vedoucích parkem, takže malí řidiči museli dávat pozor i na chodce. V jiné části parku pak bylo jezírko a vedle něj dřevěné domečky, vše zastřešené mříží. Ukázalo se, že tam žije hned několik druhů ptáků, a nejenom děti zaujatě pozorovaly dění uvnitř klece...

  4. Všichni tady leží na trávě. Nejenom na koupáku. Prostě všude. Došla jsem k závěru, že lavičky v parku slouží jenom dvěma skupinám lidí: seniorům, kteří by se ze země nezvedli, a cizincům, kteří jsou z domova zvyklí dívat se na ležení v trávě podezřívavě, neboť člověk nikdy neví, co tam který pes zanechal. Tady se k tomu ale majitelé psů také staví trochu jinak než třeba u nás.

Když jsem se vrátila i ze své třetí dnešní procházky, zažívala jsem jisté (silné) zklamání z toho, že se mi dnes žádný kontakt navázat nepodařilo. Nejprve jsem se chtěla rozptýlit u hromady domácích úkolů, které musím do pondělí udělat, ale nakonec jsem místo toho začala hledat nějaké možnosti seznámení na internetu. Bohužel tady ve Finsku se na nějaké internetové seznamky spoléhají především imigranti, o které zase nemám zájem já... Naštěstí mi Eva slíbila, že bychom někdy v týdnu odpoledne po vyučování mohly vyrazit do centra spolu, protože koneckonců ve dvou to jde vždycky snáz.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře