Sobota 26. 7. 2014

26. červenec 2014 | 18.25 |

Slibovala jsem na dnešek nějaký výjimečně zajímavý zápis (takže doufám, že vás nezklamu). Ale budu vás ještě chvilku napínat a vezmu to hezky od začátku, od rána.

Vstávala jsem krátce po 7. hodině, jak jsem zvyklá ze školního týdne. Tou dobou taky byli všichni ještě spící, ale tentokrát jsem se na nějaké ohledy vykašlala, protože mně se včera pod oknem hlasitě bavila a smála skupinka ruských studentek až do doby dlouho po půlnoci. Hned jsem si šla uvařit čaj a ovesnou kaši a nad jídlem jsem se dala do pokračování psaní své finální práce. Už se blížim k polovině, což mě plní naději, že se mi to snad podaří dopsat co nejdříve.

V 10h30 jsme měly s Marili sraz před ubytovnou a společně jsme vyrazily do jednoho z nejvýznamnějších zdejších muzeí s názvem Aboa Vetus & Ars Nova (ten název za chvilku vysvětlím). Protože Marili si autobusovou kartičku nepořídila, ze solidarity jsem se s ní vydala na dlouhou procházku pěšky. Cestou jsme si povídaly, střídavě v angličtině a ve finštině, podle toho, jak jsme to uměly nebo neuměly vyjádřit. Dokonce nás v jednu chvíli na ulici zastavil nějaký finský pár (pravděpodobně na nějaké sportovní vycházce) a ptali se, kde je sportovní hřiště Kupittaa. Nějak jsme z toho byly zaskočené, tak jsme najednou obě přešly do angličtiny. Vím jenom, kde je park Kupittaa, takže jsem jim poradila alespoň ten směr. Hřiště bude někde u toho, protože ten park je docela rozlehlý a nějaká hřiště k němu patří také.

Když jsme dorazily do muzea, chtěla jsem čekat na 11h30, kdy měla být nějaká prohlídka s průvodcem v angličtině. Řekly jsme si ale, že si můžeme už dopředu koupit lístky. To se nám podařilo vyřídit celé ve finštině (dokonce mám vážné pochyby, že ten prodavač ani nepřišel na to, že nejsme Finky, protože nám strukturu muzea popisoval dost rychle a s množstvím hovorových výrazů). Musely jsme si přiznat, že jsme nerozuměly úplně všemu, ale to on už vědět nemusel. Naštěstí nám dal také plánek muzea, takže jsme si to mohly v klidu projít. Úplně jsme z toho šoku s finštinou zapomněly na to, že jsme chtěly čekat na průvodce, a vydaly jsme se na prohlídku samy.

První část muzea je nazvaná Aboa Vetus, což latinsky znamená něco jako "staré Turku". Jde o muzeum historie zaměřené především na středověk. Muzeum se totiž nachází v základech šesti turkuských středověkých budov, jejichž ruiny jsou zakonzervovány a zabudovány jako součást muzea. Na některých místech dokonce stále probíhá archeologický výzkum, takže jsme si mohly jenom zdálky prohlédnout, jak si tam archeologové odložili své pomůcky. Není tedy moc překvapivé, že hlavním zdrojem předmětů v muzeu vystavených jsou právě nálezy z vykopávek v těchto sklepích.

Kromě toho je muzeum koncipováno tak, aby se tam o historii mohly naučit něco i děti. A mně najednou bylo líto, že už dítětem nejsem, protože tam byla také spousta her a různých panáčků, domečků a pomůcek, se kterými si děty mohly hrát. Marili to cítila podobně, a tak jsme zahodily zábrany a posadily se u jednoho stolečku s nějakou deskovou hrou (s názvem liška a ovce), podle které se prý šlechtičtí synové ve středověku učili strategické plánování. Jeden hráč hraje za lišku a snaží se sežrat všechny ovce, zatímco druhý hráč, který ovládá ovce, se snaží lišce zcela zablokovat pohyb.

Když jsme si muzeum doprohlédly, zvěčnily jsme také své jméno v knize návštěv. Musím říct, že to bylo docela zábavné, protože tady ve Finsku je zvykem u jména psát i město, odkud daný člověk pochází, a několik stran před námi nebyl podepsaný žádný cizinec. Kromě toho jsem ještě objevila takový formulář, kde můžete vyjádřit svůj názor. Vychválila jsem to tam, jak jsem jenom mohla, a docela zajímavá byla i odpověď na poslední otázku: v čem se podle vás nejvíce liší historie vaší země od té finské. Ta středověká třeba tím, že České království nebylo ve 14. století žádný zapadákov (na rozdíl od Finska).

Druhá část muzea je věnovaná modernímu umění (proto se nazývá Ars Nova, což znamená "nové umění"). Pochopila jsem, že expozice v této části se čas od času mění (bohužel nevím, v jakém intervalu). V tuto chvíli tam vystavuje nějaký maďarský umělec, který je totálně ujetý na symbolické zabíjení času (aneb maluje obrazy o tom, jak lidé pohřbívají nebo konzumují nástěnné hodiny) a na černobílý čtverečkovaný motiv, který je snad na každém obrazu. Trochu mi unikl smysl tohoto moderního umění a navíc bylo dost depresivní, protože všechny postavy na těch obrazech byly jaksi skryté a nepřístupné.

Po návštěvě muzea jsme si daly malé občerstvení (vzala jsem pro nás dva sendviče a někdy ve 13h30, kdy jsme z muzea konečně vylezly, už opravdu přišly vhod). Pak jsme si udělaly krátkou procházku po nábřeží a nakonec jsme se rozhodly vyzkoušet ještě jedno muzeum: Biologické muzeum. Úspěšně jsme si pořídily lístky opět bez použití angličtiny a daly se na prohlídku. Expozice se skládala z asi dvaceti malých osvětlených zasklených místností, ve kterých byly nainstalované určité krajinné typy, které lze ve Finsku najít, a jejich typická fauna a flora. Musím říct, že přinejmenším medvěd byl opravdu působivý.

Z muzea už jsme se přímou cestou vrátily na ubytovnu. Pořádně jsme se přitom zase zapotily, protože sluníčko svítilo ze všech sil, a pokud předpověď počasí sedí, tak dneska bylo v Turku o 3°C tepleji než Praze!!!

Tím pádem zase následovala ochlazující sprcha a pak ještě několik hodin čekání. Krátce po 19. hodině jsem se vypravila, již značně nervózní, k budově univerzity, kde byl naplánovaný sraz. Protože autobusy jezdí jednou za půl hodiny a jeden jede moc brzy, zatímco druhý moc pozdě, dala jsem přednost první možnosti a chvíli si před univerzitou na lavičce na poslední chvíli opakovala nějaká slovíčka.

Pár minut před 20. hodinou se objevil Mikko. Pamatujete si ho, že jo? Ten chudák Fin, co už týden čte moje zprávy plné chyb. To ještě netušil, co ho čeká dneska. Každou druhou větu jsem ho nutila opakovat a stejně jsem skoro ničemu nerozuměla. Do toho jsme procházeli docela rušnými ulicemi a po nábřeží (kde je dnes nějaký hudební festival, takže všichni obyvatelé Turku byli tam), takže chudák trpěl tím, jak potichu mluvím a on mě vůbec neslyší.

Nakonec jsme stejně skončili u angličtiny. A v jednom parku na lavičce, kde jsme si po hodinové procházce další skoro dvě hodiny povídali. Protože jsem čekala, že pozdě večer mi bude zima, vzala jsem si s sebou do kabelky něco na sebe. Bohužel Finové na takovéhle věci nějak nemyslí, takže nás zima nakonec vyhnala na zpáteční cestu. Krátce po 23. hodině jsme vyzvedli jeho kolo u knihovny a on mě doprovodil na zastávku autobusu číslo 12, který jede až pod kopec k ubytovně. Měla jsem štěstí, protože akorát přijížděl, což je s půlhodinovým intervalem doslova zázrak.

V průběhu naší konverzace v parku jsem mu také stihla ukázat svůj profil na Facebooku, aby si mě mohl přidat do přátel. Až po návratu, kdy jsem uviděla jeho profil, jsem zjistila úžasnou věc. Jeho příjmení je totiž Kettonen. A víte, jak bych se jmenovala já, kdybych přeložila své příjmení do finštiny? Kattonen. To musí být nějaké znamení...

Ovšem teď už na monitor sotva mžourám, což je celkem snadno interpretovatelné znamení, že mám jít spát.

Dobrou noc!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře