Ranní zamyšlení nad složitostí jednoduchostí

22. leden 2015 | 08.54 |

Včera jsem celé odpoledne strávila... no, prostě nečím jiným než učením. Takže je docela logické, že při usínání jsem si dávala předsevzetí, že hned ráno se do toho pustím. A místo toho čtu další blogy a přemýšlím, jak dlouho si ještě můžu dovolit učení odsouvat, aby pak vůbec bylo reálně možné do zkoušky všechno stihnout... 

Ta již zmíněná  četba dalších blogů (dnes ráno konkrétně tohoto - což je sice reklama, navíc bez vědomí autora, ale je to důležité pro pochopení toho, kudy se ubíraly moje myšlenkové pochody) mi dnes ukázala, že ačkoli jsem abstinující asociální zoufalé individuum, dost možná v tom nejsem sama. Heh, to povzbudí. Na druhou stranu mezi těmi 7 miliardami lidí, co chodí po světě, se najdou různé typy, takže takovéhle zjištění je statisticky pravděpodobné.

Další fascinující věcí je složitost některých záležitostí, které jsou vlastně úplně jednoduché. Ale úplně mě vyvádí z míry, že to funguje i naopak. Pro vysvětlení uvedu příklad ze svého včerejšího rozhovoru se "svým" Finem (on teda ještě není můj, ale pracuju na tom): 

Minulý týden jsme řešili, jak se uvidíme, až do Finska přijedu v březnu. Na dost otázek se ještě nedalo odpovědět, protože jsem nevěděla, jaký program si vymyslely moje spolucestovatelky. Teď už to vím. A on věděl, že to vím, protože jsem mu řekla, že to budeme řešit (ten program). Pak jsem se naivně domnívala, že se třeba sám zeptá, kdy teda přijedu. Nejdřív se tváří, že ho to strašně zajímá... a pak nic?! Neozve se celý týden?! (A to na rozdíl ode mě nemá zkouškové). Tak jo, řekla jsem si, že mu půjdu trochu naproti. Tak jsem spolknula svoji hrdost a napsala jako první, ačkoli na mně nebyla řada a pak si připadám, že se vnucuju. Pořád jsem doufala, že po výměně zdvořilostních frází (jak se máš apod.) se bude zajímat, jak to teda bude. Nezajímal. Místo toho se začal řešit jeho plán jet tenhle týden na Ålandy (ostrovy mezi Finskem a Švédskem). Toho jsem se snažila využít k tomu, abych tu konverzaci nasměrovala k mé březnové cestě ("na Ålandy bych taky ráda jela, ale v březnu to asi nestihnu"). Zase žádná reakce. Nedávno jsem učinila "převratný" objev, že Finové jsou imunní vůči manipulaci. Chcete je dotlačit k tomu, aby se začali bavit na jisté téma... a oni to zakecají něčím úplně jiným. No jo, jim se to zakecává, když odpověď naťukají za pár vteřin a já pak při psaní své odpovědi deset minut hledám, jaký je tvar jistého pádu jistého slova, co má nechutně nepravidelné skloňování. Pak jsem z nedostatku lepší činnosti nadhodila téma blogů, protože on patří k těm lidem, kteří mě přivedli k myšlence obnovit tenhle můj. A kvůli němu v budoucnu možná napíšu nějaký dvojjazyčný česko-finský článek. Navrhla jsem, že bych mohla psát o břěznové své cestě do Finska jakýsi česko-finský deník. (Sledujete, zase narážka). A zase nic. 

Zklamání. Já jsem si vážně představovala, že se mě bude vyptávat a já mu milostivě v náznacích prozradím, jak to s tím mým příjezdem teda bude.

Chybný předpoklad. Nakonec jsem rezignovala a po dvacetiminutém mlčení napsala jednoduše toho: "Přijedu do Turku ve čtvrtek 12. 3.". Takovou ošklivou a suchou větu. Fujky. (Ale beru to z té lepší strany: k takové krátké a suché větě alespoň nepotřebuju slovník). No vida, chlapec se trochu rozhýbal! Že by prý v pátek mohl mít volno. To zní nadějně. Alespoň jedna věta, na kterou jsem opravdu čekala. Já sice plánovala pátek strávit se svým dámským cestovatelským klubem, ale myslím, že holky to beze mě jeden den přežijou, a z času, který jsem přislíbila Finovi, jsem zase ukrojila celou neděli, když jsem se zbláznila a souhlasila s cestou do Oulu (což bude mimochodem nejdál od domova, kde jsem kdy byla). 

Jedna věta. Volný pátek. Tedy todennäköisesti (pravděpodobně). Ale to je víc než ehkä (možná). Ale taky míň než varmasti (určitě). 

Tím to zase zhaslo. Trapná chvíle ticha. Hm.

"A odjedu už v sobotu večer".

"To jako zpátky do ČR?"

Tuhle otázku pořád nedokážu nějak přesněji určit. Znělo to docela šokovaně. Co bylo za tím? Zklamání? Úleva? (Že by ani nečekal, že se mě zbaví takhle rychle?) 

Co bylo za tím? Proč pořád řeším rozdíl mezi tím, co kluci píšou a co si myslí? Protože já jsem takový schizofrenik, že skutečně mnohdy píšu trochu něco jiného, než skutečně myslím? Protože jsem takový zoufalec, že nedokážu lidem říkat věci přímo? Někdy ze mě ale lidi udělají tak zoufalého zoufalce, že to ze sebe vyflusnu ve vší přímosti, protože jinak se evidetně nehneme. Asi bych měla Finům vysvětlit, že Češky ještě nejsou tak emancipované a jejich první krok rozhodně nebude brán jako urážka naší ženské nezávislosti. Jenže to bych asi taky měla vysvětlit přímo. A to asi nedám. Místo toho pořád (marně) čekám na tu zásadní otázku: Kde budeš spát?, která by byla následována návrhem Můžeš zůstat u mě. Ale to se spíš dočkám druhého příchodu Krista. Nebo se dočkám toho, že mé zoufalství zase přesáhne únosnou mez a já tu trapnou otázku, jestli můžu zůstat u něj, budu muset napsat sama. Po jazykové stránce je ta otázka docela jednoduchá. Slovník bych nepotřebovala, stačilo by mi jen pár vteřin, než ji naťukám. Ale pak bych potřebovala asi 10 let, než zmáčknu to příšerné tlačítko Enter. To prokleté tlačítko, které posílá zprávy, které se už nedají vzít zpátky. 

Jaké z toho všeho plyne poučení? Pánové, až budete plánovat nějaké své vyhlédnuté slečně klást otázky typu Půjdeš se mnou... ?, tak přestaňte plánovat a ptejte se. Co vy víte, třeba na to čeká. To se nezjistí, dokud se člověk nezeptá. A jasná odpověď NE je rozhodně lepší, než věčné přemýšlení má mě ráda-nemá mě ráda. Pak alespoň člověk ví, že to nemá cenu a věnuje svou energii jinde, kde se to třeba vyplatí. A dámy, až budete někdy třeba čekat, až vám nějaký kluk položí tu žádoucí otázku typu Půjdeš se mnou...?, tak se nebojte v případě příliš dlouhého čekání položit otázku samy. V dnešní době už si to myslím můžeme můžete dovolit. Jinak skončíte jako já. A to jsem samu sebe chtěla přestat dávat jako odstrašující příklad. Snad příště. 

Na druhou stranu, kdyby všechno šlo tak jednoduše... nebyla by to potom nuda? :-) 

A ještě na závěr pro francouzštináře jedna tematická písnička o tom, jak je fakt těžké někomu říct, že nám na něm záleží: 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2.5 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší