Sobota 2. 8. 2014

2. srpen 2014 | 18.25 |

Ačkoli jsem včera (tedy dneska) šla spát až někdy v 1h (nemohla jsem se odtrhnout od jedné konverzace :-) ), po ránu jsem byla nějak překvapivě čilá. Udělala jsem si snídani, četla zprávy z ČR o tom, jak jsou zase povodně, jak pražský magistrát pohnojil všechno co se dalo ohledně Opencard a o tom, jak zemřela nebo nezemřela Iveta. Klasika. Uplynulé tři týdny jsem bez těchto novinek úspěšně přežila a dneska mi akorát málem zkazily náladu. Naštěstí jenom málem.

Pokud jsem to zapomněla zmínit, tak dnes byla hlavním bodem programu návštěva zábavního parku Muumimaailma (Svět mumínků) v nedalekém městečku Naantali. Krátce po 10. hodině jsem začala připravovat všechno na cestu, včetně svačiny a plánu trasy. Naštěstí autobus přímo až do Naantali jezdí ze stejné zastávky, odkud já jezdím denně do školy, takže jsem věděla, kam jít, a na druhé straně jsme vystupovali až na konečné, takže také nebyla potřeba nic moc hlídat. Ovšem konečná autobusu je ještě nějaký kilometr od zábavního parku, tudíž jsme to měly i s krátkou procházkou (mimochodem okolo hřbitova, což byl takový krásný kontrast k tomu, na jaké místo jsme měly namířeno).

Svět mumínků leží na malinkém ostrůvku, který je s pevninou spojen mostem. Cestou jsme ještě stihly nafotit finské moře, lodě a samozřejmě všudypřítomný les, než jsme se konečně dostaly ke vstupní bráně, kde nás vítaly dobře známé kreslené postavičky. U kasy jsme nechaly nekřesťanskou částku 26 euro, ale jednou výjimečně si to snad člověk dopřát může.

Samozřejmě hned za vchodem na zmatené turisty číhaly všechny možné obchody, kde se prodávalo výhradně zboží s mumínkovskou tématikou od plyšáků, přes oblečení, nádobí až po jídlo. My jsme statečně odolaly a pořídily si jenom pohled a Marili ještě nějaký bloček na psaní. Naštěstí druhá část parku už nabízela více atrakcí a méně nákupů. Myslím, že hlavním lákadlem byl domeček mumínků. Prostě dům (asi čtyřpatrový!) vystavěný přesně podle toho, jak je vykreslený v pohádce, včetně vybavení a nábytku. V dalších částech parku pak byly domečky i dalších postaviček z pohádky, také veliká loď, na které měl mumínkův tatínek plout na moře (a z lodi byla vidět mořská příšerka nedaleko břehu). Zatímco rodiče ťapali hezky po schodech, dětičky se dolů z paluby mohly pohodlně sklouznout. Prolézaček bylo nepočítaně a narazily jsme také na několik stánků, kde se pracovníci parku převlečení na pohádkové postavičky dětem věnovali a dělali s nimi různé úkoly (kreslení, vyrábění nějakých věcí apod.).

V parku také bylo veliké divadlo, ve kterém se vždy v celou hrála asi čtvrthodinová scénka ze života mumínků. My jsme se na jedno představení také šly podívat. Původně jsem spoléhala na to, že to představení bude mít titulky v angličtině, ale ty se ukazovaly opožděně a navíc nepřekládaly zdaleka všechno, co herci říkali.

Naštěstí jsem jim skoro všechno rozuměla rovnou finsky. Nešlo o žádné složité věty, museli mluvit trochu pomaleji a dobře artikulovat, takže jsem ani neměla problém s tím, že bych nepoznala, kde končí jedna věta a začíná druhá... Zkrátka jsem si to představení také nakonec užila.

Po necelých třech hodinách jsme park opustily a vydaly se ještě na procházku městem. Šly jsme se podívat dovnitř do kostela, který stál u hřbitova. Dataci odhaduji podobně jako u kostela v Turku (asi 14. století), čímž se vysvětluje bohatá výzdoba uvnitř, která je pozdějším luteránským kostelům tolik cizí.

Protože nám trvalo dlouho, než jsme se rozhoupaly k nějakému činu, ujel nám autobus prakticky před nosem. Řekly jsme si, že si čekání na další zpříjemníme finskou zmrzlinou. S Evou jsme objevily zmrzlinu s příchutí morušky (to je plod, který vypadá jako oranžová malina a který se dá sbírat jenom někde daleko na severu). Morušky jsou vzácné, ale všichni Finové je milují, takže není divu, že všechno s příchutí morušky je tu dvakrát dražší než ostatní příchuti, ale my jsme se rozhodly, že dneska máme prázdninový den a můžeme si to jednou dopřát.

Nastoupily jsme tedy do dalšího autobusu a vydaly se na zpáteční cestu. Už po pár minutách se mi začaly zavírat oči. Najednou jsem se probudila a všimla jsem si, že projíždíme kolem nějaké budovy s nápisem City Market. Nejprve jsem se lekla, že to je ten City Market, který je hned u ubytovny. Otočila jsem se na Evu, ale ta taky spala, otočila jsem se na Marili... Ta sice byla bdící, ale když jsem se jí ptala, jestli už jsme jeli přes Kauppatori, přiznala, že chvíli taky spala, takže neví. To by člověk neřekl, jak ho návštěva zábavního parku vyčerpá. Naštěstí Kauppatori bylo ještě před námi, takže ubytovna ještě dál a my nepřejely.

Okolo 17. hodiny jsme se rozloučily na chodbě a rozešly jsme se do pokojů každá dělat svou prezentaci na úterý. Eva sice pořád tvrdí, že čas pět minut na představení jednoho režiséra a jednoho jeho filmu je moc dlouhý, ale když jsem si to dneska zkusila pro sebe odříkat a stopovala si to na mobilu, tak jsem jenom životopis režiséra měla na čtyři minuty, takže se naopak bojím, že to nestihneme.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře