Čtvrtek 12. 3. 2015

12. březen 2015 | 21.48 |

Jak jsem slíbila, dodatečně přidávám deníkové zápisky z mé nedávné cesty po Finsku. Doufám, že se budou líbit a třeba v nich najdete nějaké zajímavé a užitečné informace. Přeji příjemné čtení. 

Ačkoli se naše cesta započala už ve středu, začiná můj zápis až o den později, protože ohledně cesty na letiště a následného letu asi není moc co vyprávět. Měly jsme štěstí, že se stávka v Norwegian Airlines našeho letu nakonec nijak nedotkla, a tak jsme přijely na čas – tj. krátce po půlnoci finského času. 

Podle plánu jsme si našly schovaný koutek na letišti, kde jsme chtěly počkat do rána a pokud možno se trochu prospat. To se však ukázalo jako naprosto nereálná představa, protože i v noci byla na letišti spousta lidí, hluku, sedačka byla dost tvrdá a možná trochu překvapivě mi byla také zima. (Na rozdíl od některých mých spolucestovatelek mě nenapadlo vzít si s sebou deku). Abychom si užily dobrodružství hned od začátku, přišli kolem 2. hodiny ranní k našemu koutku dva divně vyhlížející staří a plešatí francouzsky mluvící pánové, kteří se dotazovali, jestli tam náhodou není místo na spaní i pro ně. Podotýkám, že šlo o velmi stísněný prostor, který zabíralo již šest českých studentek, takže jsme jim zdvořile sdělily, že mezi nás už se rozhodně nevejdou a měli by si hledat místo jinde.

Nakonec se mi přeci jen podařilo usnout alespoň na chvíli. Už okolo 7. hodiny ráno jsme se zvedaly. Nejprve byla na řadě ranní hygiena na letištních záchodech. Tam jsme si opět připomněly, že jsme ve Finsku a Finové mají blízko k přírodě - místo nějaké hudby tam totiž pouštěli zpěv ptáčků. Píp, píp, dobré ráno! Cestou k východu jsme také spatřily stoleček, na kterém volně ležely nějaké papíry a reklamní tužky Helsingin Sanomat (něco jako česká MF DNES). Takový poklad jsme tam samozřejmě nemohly nechat, a tak se mi teď jedna z tužek krásně vyjímá v kelimku s psacími potřebami! 

Následoval přesun z letiště do centra, který stojí 5 euro a trvá něco málo přes půl hodiny. Autobus staví hned u vlakového nádraží, kam jsme si záhy šly uložit své batohy, abychom po městě mohly chodit bez zátěže jen s taškou přes rameno a nejnutnějšími věcmi. Výše zmíněná služba stojí 4 eura za skříňku, ale protože jsme holky šikové a cestujeme nalehko, podařilo se nám všech pět batohů + jeden kufřík nacpat do jediné skříňky a poplatek si následně rozpočítat.

Hned u nádraží jsme nafasovaly finské Metro (kde jsem si okamžitě přečetla o úspěších Gabriely Soukalové a Kaisy Mäkäräinen v biatlonu) a také nějaký mléčný nápoj, který po ránu přišel docela vhod. Naše první kroky pak mířily na nákup a následně do McDonald's, kde jsme si odbyly snídani. Po ní přišel na řadu vlastní turistický okruh. 

V první řadě je třeba zmínit, že hned vedle nádraží se nachází restaurace s názvem Vltava, která je příjemnou připomínkou domova.

Já jsem si kromě toho stihla vyfotit i sochu Aleksise Kiviho, autora románu Sedm bratří, který mě provázel na této cestě (ten román, ne autor! ten zemřel už v roce 1872). Zmíněný román je pro Finy (a studenty finštiny) velmi důležitý, neboť jde oficiálně o nejstarší a první román napsaný ve finštině! 

Od nádraží jsme šly procházkou ke Kauppatori. Jde o spojení slov kauppa (obchod) a tori (trh, náměstí), to na vysvětlení myslím stačí. Helsinské Kauppatori je samozřejmě v létě mnohem živější než v březnu, ale za chladného počasí se dá zajít také do kauppahalli - tentokrát jde o zastřešenou tržnici (slovo halli asi všichni pochopili). Cestou jsme se samozřejmě zastavily i na Senátním náměstí a vyfotily si známou helsinskou katedrálu (viz foto). V jistém parku jsme pak vyfotily i neznámého vousatého Fina, který tam venčil psa, a stal se obětí naší potřeštěnosti a náklonnosti jedné mojí spolužačky k vousatým a vlasatým Finům. Některé z nás si ještě stihly narychlo zaběhnout pořídit pár fotek na pláž, než jsme se musely vrátit na nádraží a jít čekat na autobus. 

Autobus byl krásný, červený, dvoupatrový a odvezl nás do města mého srdce - Turku

Abychom ušetřily za hotel, zařídily jsme si ve Finsku ubytování přes couchsurfing. Já jsem po většinu času bydlela se spolužačkou Bárou, protože se mi nechtělo být úplně sama. Musím přiznat, že v první části cesty do centra jsem mírně zabloudila, ale zanedlouho už se přede mnou objevily povědomé budovy a já byla šťastná, že jsem se vrátila do města, které asi brzy začnu oficiálně nazývat svým druhým domovem. Naše hostitelka Johanna byla bohužel ten den v práci, takže nás v centru vyzvedl její kamarád. 

V doprovodu Fina už naštěstí žádné další ztrácení nehrozilo a já si alespoň mohla hned na začátku trochu procvičit mluvení. Sama jsem byla překvapená, že to jde tak snadno. Záhada se vyřešila ve chvíli, kdy jsem se zeptala, odkud pochází, a on přiznal, že ze středního Finska. Střední Finsko je totiž asi jediná oblast, kde lidé mluví finsky normálně, takže pro zahraniční studenty je ta řeč vcelku srozumitelná. O Turku se zase naopak říká, že místní nářečí je jedno z nejtěžších (což můžu sama potvrdit). 

Johannin kamarád nás ubytoval, svěřil nám náhradní klíč a po tom, co jsme ho ujistily, že všechno zvládneme, odešel. Já ho brzy následovala, protože jsem měla sraz se svým Finem (Mikkem) u knihovny. Báře jsem jenom v rychlosti vysvětlila, jak se dostane zpátky do centra beze mě. 

Musím zaznamenat jeden velký pokrok: definitivně jsme z naší komunikace s Mikkem vyřadili angličtinu. Tím se ale vlastní komunikace zároveň dost omezila, protože já mám stále občas trochu problém se finsky vymáčknout a on zase mluví tak rychle a s tak silným vlivem nářečí, že mu nerozumím skoro nic a pořád ho musím žádat, aby to zopakoval a aby mluvil P-O-M-A-L-U. Ale má, co chtěl! (Vyřazení angličtiny byl jeho nápad). Bohužel mu to pomalé mluvení vždycky vydrželo tak na tři slova, než zase přešel na své obvyklé tempo řeči. (Takový ten pocit, kdy vám celá věta zní jako jedno dlouhé slovo.)

Okolo 19. hodiny jsme měly s holkami domluvený sraz na místním Kauppatori. Tam jsem se s Mikkem rozloučila a se svými spolucestovatelkami jsem šla do známého Whisky baru, jak bylo naplánováno. Velmi záhy se však ozvala únava, a tak jsem se zase celkem rychle sebrala a šla zpátky k Johanně.

Naše hostitelka dorazila až krátce před 22. hodinou, Bára krátce po ní. Ještě jsme si chvíli stihly popovídat (tentokrát anglicky), ale pak už jsme já a Bára padly úplně mrtvé do měkoučké teploučké postele... 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Čtvrtek 12. 3. 2015 boudicca®pise.cz 21. 03. 2015 - 22:43
RE: Čtvrtek 12. 3. 2015 andrea 22. 03. 2015 - 16:39
RE(2x): Čtvrtek 12. 3. 2015 cayenne 22. 03. 2015 - 21:49