Sobota 14. 3. 2015

14. březen 2015 | 20.29 |

Asi nejočekávanější den výletu a zároveň smutné loučení s Turku

Dnes ráno (v 6:45!) mě vzbudila SMS od Ivony, že si u svého hostitele v Turku zapomněla pyžamo. Zajásala jsem nadšením a samozřejmě jí odepsala, že pyžamo nějak vyzvednu, nejspíš okolo 15. hodiny. Pak jsem odešla vyřídit svou ranní hygienu a nastalo přesně to, čeho jsem se celou dobu obávala: žaludek pro tento den prostě vypověděl službu. Dnes se, Domii, papat zkrátka nebude. Je mi jedno, že jsi pozvaná k Finovi na oběd, já jsem dneska ve stávce. Chuť k jídlu byla opravdu hluboko v mínusových hodnotách, ale chtěla jsem do sebe dostat alespoň něco. V jednu chvíli jsem omylem vzbudila Johannu, když mezi dveřma do pokoje proklouzla jedna z jejích koček a samozřejmě se hned vrhla k ní do postele. Při té příležitosti jsem se s Johannou domluvila, že si od ní vezmu alespoň banán, který snad dokážu sníst a strávit.

Nedokázala. Dokonce jsem ještě vyrazila na 10 minut na procházku na čerstvý vzduch, který mi trochu pomohl, ale stejně jsem snědla jenom polovinu zmíněného ovoce. Mezitím se přiblížila 9. hodina a já už musela vyrazit.

Na Kauppatori jsem čtvrt hodiny čekala, než mi jel autobus do čtvrti, kde Mikko bydlí, a stihla jsem mezitím koupit Ivoně již zmiňovaný magnet. Pak už jsem nasedla a nechala se odvézt do tzv. studentské vesnice (Ylioppilaskylä), jejímž typickým znakem je to, že se tam domy podobají jako vejce vejci. Naštěstí pro mě Mikko přišel na zastávku, protože jinak bych se tam zcela jistě ztratila a ještě zazvonila u někoho cizího.

Trochu jsem se bála, jak bude jeho byt vypadat, protože Johannino bydlení bylo naprosto luxusní a já měla pocit, že snad bydlím v tom nejzašlejším bytě na světě. Ukázalo se, že studentské bydlení není ani ve Finsku kdovíjak okázalé, pokud ho nespolufinancují rodiče. Mikkův byt je sice pěkný a útulný, ale tak maličký, že dva lidé by se tam neposkládali, a to ani přes jednu noc. Museli by se totiž pomlátit a druhé místo na spaní by bylo asi jedině v kuchyni pod stolem.

Okolo 11. hodiny jsme se pustili do plánovaného vaření. Naštěstí jeho pojetí "vařit společně" vypadalo tak, že já jsem měla číst recept (ve finštině) a říkat mu, co má dělat, a on sám konal. To se mi zdálo jako vynikající nápad, protože jsem se bála, že jinak zkazím, na co sáhnu (což se taky stalo, když mi svěřil na otevření jednu plechovku a já akorát nějakým způsobem zničila mechanismus na otevírání, avšak plechovka zůstala jinak neporušená). Netrvalo dlouho a už nám začala vznikat voňavá hrachová polévka a v troubě se pekla palačinka (přesněji řečeno její finská verze). Tou dobou už jsem také dostala příšerný hlad, tak jsem doufala, že to s tím jídlem nakonec nebude tak horké... bohužel marně.

K polévce Mikko upekl vlastní domácí chléb, který byl vynikající, ale také dost sytý.

Snědla jsem alespoň trochu polévky a malý kousek chleba, než se žaludek stihl znovu ozvat. Okei, polévku jsem si teda vzal, ale s tou palačinkou už, Domii, nepočítej. Řekni mu, co chceš, ale já ji prostě nebudu! Mikkovi jsem navrhla, abychom mezi polévku a dezert zařadili krátkou procházku, protože ráno mi to pomohlo. 

Bohužel tentokrát procházka přispěla jenom k tomu, že se polévka neobjevila opět mezi námi, i když to tak chvilku vypadalo. Na palačinku jsem ale opravdu mohla zapomenout. Mikko mi navrhl, že si můžu vzít kousek s sebou a sníst ji, až mi bude lépe. Tak se také stalo a my už museli znovu vyrazit na cestu. 

Mikko mi nabídl, že mě doprovodí k vlakovému nádraží, vedle kterého bydlel Ivonin hostitel. Jak už jsem zmiňovala na začátku, ráno jsem rozhodla, že se pro pyžamo stavím okolo 15. hodiny. V 15:00 jsem onomu Finovi volala, že stojím před domem. Odpověděl, že přijde za 5-10 minut. V 15:15 jsem mu volala znovu, ale tentokrát už to raději ani nezvedal. Přišel o dalších pět minut později a s kyselým výrazem a v doprovodu nějakého kamaráda. Nebo přítele. Zjistila jsem, že tady člověk nikdy neví. 

Za pár minut už jsem měla pyžamo v tašce a Mikko mě ještě kousek doprovodil směrem k Johannině domu. Pak už nadešla chvíle definitivního loučení, jehož klíčovým slovem bylo nähdään (uvidíme se). Nevíme sice kdy, ale někdy určitě ještě ano. 

Potom jsem se vrátila k Johanně, která byla právě na odchodu na procházku do parku. Omluvila jsem se, že ji nedoprovodím, ale místo toho jsem si dala důkladnou sprchu (měla jsem před sebou více než 48 hodin na cestách, takže to bylo opravdu potřeba) a pomalu začala balit. Po tom dlouhém pochodu od Mikka na nádraží a zpátky k Johanně mi také konečně zase trochu vyhládlo, a tak došlo i na onu palačinku, ke které jsem si dala druhou polovinu banánu od snídaně. 

Když se Johanna vrátila, měly jsme ještě trochu času na povídání. Teprve pár hodin před mým odjezdem jsme spolu začaly mluvit finsky a já zjistila, že to vlastně není až takový problém, protože Johanna naštěstí nemluví žádným výrazným nářečím. Svěřila jsem se jí se svým pozorováním, které jsem učinila už před lety ve Francii: po měsíci pobytu jsem zjistila, že mluvím snad ještě hůř než po příjezdu, a teprve potom se moje úroveň jazyka začala pomalu zlepšovat. Měla jsem pocit, že s finštinou jsem také momentálně v téhle sestupné fázi, takže čím víc mluvím finsky, tím víc mám paradoxně pocit, že mi to nejde. Překvapilo mě, když jsem se dozvěděla, že to není jen nějaký můj výmysl, ale prokázaný fenomén. Mielenkiintoista! Zajímavé! Teď jenom doufám, že i úroveň finštiny zase brzy začne stoupat! 

Večer mě Johanna doprovodila k autobusu, protože jsem se bála, že zastávku sama po tmě nenajdu. U autobusu jsme se i my dvě nakonec loučily celkem nerady, protože ačkoli jsme spolu strávily opravdu minimum času (kvůli její práci a mému nabitému programu), stihly jsme se celkem rychle skamarádit. Určitě se brzy zase uvidíme! V jejím případě je totiž na rozdíl od Mikka pravděpodobné, že co nevidět zavítá do Prahy, takže se těším, až ji budu moct provést. 

Cestou do Helsinek na mě padla příšerná deprese a stesk. Ne, já nechci pryč z Turku! Jedinou útěchou mi bylo, že alespoň zůstávám ještě pár dní ve Finsku, i když "své" město už v průběhu cesty znovu neuvidím.

Ve 22h jsem dorazila k hlavnímu nádraží, kde se sešla s částí naší dámské cestovatelské skupiny: Ivonou a Zuzkou.  Ivona měla ten den narozeniny, tak jsem ji hned obdarovala - magnetem a pyžamem. Já zas na oplátku dostala čokoládu, kterou jsem si už od příjezdu chtěla koupit, ale dosud jsem to nestihla, takže jsem za ni byla moc ráda. Pak jsme šly ještě chvíli posedět do blízkého McDonald's, kde jsme čekaly na půlnoc a odjezd autobusu do Oulu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Sobota 14. 3. 2015 andrea 22. 03. 2015 - 17:35
RE: Sobota 14. 3. 2015 boudicca®pise.cz 25. 03. 2015 - 21:54