Neděle 15. 3. 2015

15. březen 2015 | 20.56 |

Výlet do Oulu, nejvzdálenějšího místo od domova, kde jsem kdy byla! 

Nedělní den se započal na autobusovém nádraží, odkud přesně o půlnoci autobus vyrazil na 600 km dlouhou cestu na sever do města zvaného Oulu. Doufala jsem, že se v autobusu prospím (ono při cestě trvající 8 hodin se ani nic moc jiného dělat nedá), ale to samozřejmě prakticky nešlo, protože sedačky byly tvrdé, do očí mi neustále svítilo světlo a autobus měl bohužel po cestě zastávky, které řidič musel hlásit, a na nichž také přistupovali další cestující, kteří dělali hluk.

Asi v půl deváté ráno jsme dorazili do cíle. Autobus nás naštěstí vyhodil hned vedle vlakového nádraží, kde jsme si daly snídani a opět se zbavily batohů v úschovně zavazadel. Já s Ivonou jsme také využily místního záchodu (ačkoli za něj chtěli celé jedno euro, ale my tam stihly proklouznout obě). Onu místnost však obsadila jakási finská paní, která se s námi začala bavit a ptala se, jestli je v druhé kabince suihku. Suihku by mělo znamenat sprcha. Ten podmiňovací způsob píšu proto, že nechápu, jak sprcha zapadala do onoho kontextu (respektive jak by se na ten miniaturní záchod vešla celá sprcha?). Místo, abych paní suše oznámila, že I don't speak Finnish, jsem se začala pokoušet jí finsky odpovídat, což však vedlo k ještě zmatenějšímu rozhovoru. A pak jsme se s Ivonou ještě dozvěděly, že nás paní považuje z Estonky. Pořád lepší než Rusky... 

Po snídani jsme vyrazily na procházku po městě, naše hlavní vedoucí, Zuzka, která tu před dvěma lety strávila tři měsíce jako au pair, nás nejprve zavedla k místnímu divadlu, knihovně a kauppahalli, která však byla v neděli zavřená. Následně jsme pokračovaly k pláži, kam vedla poměrně dlouhá procházka. Tam nás ale čekalo pořádné překvapení, ne-li přímo šok! 

Zaprvé, na pláži ležel sníh. To samo o sobě nebylo až tak šokující, protože sníh ležel i v jiných částech města. Přesto spojení písku se sněhem je takové neobvyklé. Jenže za tím zasněženým pískem bylo moře a po tom moři chodili lidé. Jen tak se tak procházeli, jako by nic. Někteří dokonce bruslili, jiní zas museli svoje dětičky tahat za sebou na bobech. Nejprve jsme sice k ledu neměly moc velkou důvěru, ale nakonec jsme na něj přeci jen vstoupily. Podle mého odhadu (který později potvrdil jeden Fin) má ten led tloušťku několik desítek centimetrů, takže prolomení opravdu nehrozilo. Na foto níže je pohled od moře na pláž: 

Když jsme se dostatečně nachodily po moři, zašly jsme ještě na takovou malou rozhlednu na pláži a pořídily další fotky.

Cestou zpátky jsme pak objevily turistickou atrakci v podobě sobího spřežení. Na rozdíl od bohatých ruských turistů jsme neměly na to, abychom se nechaly svézt, ale soby jsme samozřejmě musely alespoň vyfotit.

Následujícím bodem programu byla cesta k univerzitě a Zuzčině bývalé hostitelské rodině, kde na nás měla čekat káva a malé pohoštění. Zuzka nás sice varovala, že "je to trošku daleko", ale to jsem netušila, že budeme pochodovat ostrým tempem více než hodinu! Když už jsme se sotva vlekly, objevila se před námi Prisma (něco jako u nás Tesco), kde jsme nakoupily a trochu jsme si odpočinuly. Univerzita stála hned vedle a dům oné finské rodiny už skutečně jenom o malý kousek dál.

Finská rodina byla velmi sympatická, děti sice trochu stydlivé, ale kdyby mi domů náhle vtrhlo pět cizinek, taky bych se schovávala za maminkou. Dostaly jsme pravou finskou černou kávu, která černou také zůstala, protože mléko došlo a cukr mi nikdo nenabídl a mně bylo hloupé se po něm ptát. To bylo (doufám) poprvé a naposledy, kdy jsem pila černočernou kávu. Jediný způsob, jak jsem z tohohle mohla vyjít nějak se ctí, byla kombinace se zmrzlinou, kterou jsme dostaly jako dezert. Takže napít kávy a honem zajíst. Ne, děkuji, rozhodně mi nemusíte nalévat další!

Chvilku jsme si pak ještě s rodiči popovídaly, zatímco Zuzka si hrála s dětmi v pokojíčku. Na cestu zpátky do centra nám naštěstí nabídli odvoz autem, který jsme rády přijaly. Musím přiznat, že nebylo jednoduché naskládat do auta kromě řidiče dalších pět cestujících, ale nějak jsme se zmáčkly. Já seděla na kraji a celou cestu jsem s hrůzou přemýšlela o tom, co by se stalo, kdyby se najednou otevřely dveře, na kterých jsem byla úplně přilepená, protože jsem ani nebyla připoutaná. Žádný podobně katastrofický scénář naštěstí nenastal, my jsme se s finskou maminkou rozloučily a zašly jsme do blízkého parku, kde jsme všechny nadšeně začaly fotit zapadající slunce.

Po setmění už také začala být pěkná zima (koneckonců jsme byly asi jen 200 km od polárního kruhu), takže bylo načase odklidit se někam do tepla. Od jednoho Fina v Turku jsme měly doporučení na ouluský bar zvaný Kul(u)ma, kam jsme také zamířily. Bar je mimo jiné proslulý nápojem Rammstein, při jehož přípravě skutečně hraje píseň od skupiny Rammstein a barman chrlí oheň. Zajímavá show, ale mně stačilo ji sledovat zpovzdálí.

Okolo 22. hodiny jsme bar opustily, daly si ještě krátkou procházku, mimo jiné na nějaké hřiště, které bylo moc pěkně nasvícené. Zašly jsme také k místní katedrále tuomiokirkko a poté do fast foodu. Ten bohužel zavíral ve 23 hodin, takže jsme se opět musely pakovat. Přesunuly jsme se na nádraží, kde jsme strávily další hodinu, než konečně přijel autobus a my se vydaly na cestu zpátky na jih.  

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Neděle 15. 3. 2015 boudicca®pise.cz 25. 03. 2015 - 21:59