Pondělí 16. 3. 2015

16. březen 2015 | 21.57 |

Míříme zpátky na jih a do města továren, Tampere. 

Jak už bylo naznačeno v předchozím zápisu, dnešní den se také započal na sedačce autobusu směřujícím z Oulu do Helsinek. Autobus měl cestou několik zastávek a do hlavního města přijížděl skoro plný. Já jsem naštěstí vedle sebe měla batoh, který byl dostatečně odrazujícím objektem a zachoval sedadlo vedle mě volné. Po příjezdu jsme měly asi dvě hodiny čas na snídani a procházku, než přijel další autobus, tentokrát do Tampere, největšího finského vnitrozemského města. O Tampere jsem už mnoho slyšela (vesměs to, že je to nejlepší město ve Finsku), takže jsem byla opravdu zvědavá, co tam uvidím, a jestli překoná i mou lásku k Turku. (Nepřekonalo, ale řadím ho na čestné 2. místo.)

Tampere bylo jediné město, kde naším hostitelem nebyla žena a dokonce ani rodilý Fin. Naším hostitelem totiž byl Alberto, který pocházel ze Španělska. Bylo fajn, že Alberto na rozdíl od Johanny nemusel pracovat, a tak nás přišel vyzvednout k zastávce autobusu. Po zkušenostech z Turku jsem rozhodla hned při uvítání, že budeme mluvit finsky, protože z finštiny na angličtinu se přechází snadno, ale naopak to jde těžko. Dozvěděla jsem se, že Alberto žije ve Finsku už dva a půl roku. Nejprve přijel jenom na půl roku na Erasmus, ale už se nevrátil a ve Finsku zůstal. Okei, taky způsob. Třeba taky jednou v Turku už zůstanu...

Nejprve jsme zamířili k Albertovi domů, kde jsme si trochu odpočinuli. Já a Bára jsme se najedly a hlavně jsme si po dvou dnech cestování konečně dopřály sprchu. Později odpoledne jsme pak měli sraz se Zuzkou a její kamarádkou u vlakového nádraží. Ostatní účastnice zájezdu nás prý dohoní později. Také Tampere je Zuzce dobře známé vzhledem k tomu, že v tomto městě bydlí "její" Fin, a tak nás opět provedla po nejzajímavějších místech (okolo známých továren, na pláž – tentokrát jenom jezera, nikoli moře) a nakonec na vyhlídkovou věž Pyynikki, odkud jsme měli celé město jako na dlani (viz foto níže). Teprve tady se k nám přidaly i zbývající dvě spolucestovatelky a jejich finský hostitel. Bohužel jsme se dozvěděli, že Ivona si omylem koupila letenku už na 16. 3. místo na 18. 3. a teprve po mnoha peripetiích se jí povedlo rezervaci změnit. Letecká společnost však za to žádala nehorázných 160 euro, což zkazilo zbytek dne asi nám všem. Aneb jak se z nejlevnějších letenek staly ty nejdražší. 

Procházku po městě jsme zakončili v baru/kavárně Europa, kde jsem jako obvykle zůstala věrná čaji, zatímco ostatní se osvěžili pivem. Zuzka s kamarádkou celkem brzy odešly, protože následujícího dne měly jiný program a musely brzy vstávat.

Alberto v baru potkal nějakého svého španělského známého, který nás zval, abychom se připojili k jeho společnosti. Podotýkám, že čas se blížil ke 22. hodině a nějaký ten alkohol už za večer také protekl, takže byl nejvyšší čas, abych se vytratila. Chudák Alberto nevěděl, co s námi, protože Bára samozřejmě chtěla zůstat (a on také). Nakonec jsem ho ujistila, že cestu zpátky do jeho bytu najdu sama, takže stačí, když dá jenom vědět svému spolubydlícímu, aby mi otevřel.

Měla jsem štěstí, že mi autobus přijel asi po 5 minutách (intervaly nejsou zrovna krátké ani ve dne, natož pak v noci) a já ani ne za půl hodiny zvonila na spolubydlícího. Bylo mi řečeno, že nemá hosty z Couchsurfingu rád. Tak jsem se mu omluvila za vyrušení a prakticky hned jsem si šla lehnout. Doufám tedy, že moji sotva zaznamenatelnou přítomnost nějak překousl.

Přesto na mě večer padla nějaká negativistická nálada. Byla jsem naštvaná a zklamaná. Uvědomila jsem si, že jsem do Finska přijela za naprosto jiným účelem než moje kamarádky. Místo toho, abych každý večer dlouho vysedávala po barech nebo každou noc trávila v posteli s jiným Finem, jsem naivně doufala, že opravdu pojedu do Finska objevovat nová místa, navštěvovat památky a v neposlední řadě si procvičovat finštinu (v baru se totiž samozřejmě vždy velmi rychle přešlo k angličtině). Štvalo mě, že jsem musela buď dlouho do noci vysedávat na místě, kde jsem se necítila dobře, nebo zase jet úplně sama přes celé (a navíc neznámé) město. Jak se mi toho večera opět zastesklo po Turku. A ano, také po Mikkovi (kamenujte mě!), který by mě ale nikdy nikde nenechal takhle samotnou. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře