Úterý 17. 3. 2015

17. březen 2015 | 20.58 |

Loučení s Tampere a cesta do posledního města na našem seznamu zastávek - Jyväskylä. 

Nikoho nepřekvapí, že jsem opět vstávala o pár hodin dříve než ostatní a času využila k učení. Před odjezdem jsem měla velmi naivní představu, že za týden se toho zvládnu naučit docela dost a nebudu mít tolik práce po návratu. Hm, kéž by. 

V 11 hodin jsme měli mít sraz na nádraží, a tak jsem v 10:15 začala přemýšlet, že bych měla jít Báru a Alberta vzbudit, abychom to stihli. Naštěstí tou dobou už sami vstávali a já se dozvěděla, že se z baru vrátili až ve 2 hodiny ráno a asi to nakonec bylo docela divoké (že prý došlo až k nějaké rvačce?). V tom případě jsem ještě radši, že jsem zvolila včasný útěk.

Na nádraží jsme se nakonec sešli o hodinu později, protože i druhá část naší skupiny potřebovala po ránu více času na spaní. Já jsem konečně našla pohled, který se mi celkem líbil, pořídila jsem si známku a napsala pár slov rodičům. Když teď posílám pohledy úplně cizím lidem přes Postcrossing, měla bych také občas poslat něco známým, že ano? Zvlášť, když vím, jak ráda moje mamka dostává pohledy.

Náš finský a španělský hostitel nás pak vzali na procházku po městě. Opět jsme minuli pár továren, nějakou přehradu a kostel. Musím přiznat, že v Tampere jsem moc nestíhala sledovat, kde jsme a co to vlastně vidíme, takže se tam brzy budu muset vydat znovu, tentokrát na vlastní pěst, a všechno si to v klidu projít.

Po poledni jsme se vrátili k nádraží, kde jsme s holkami měly uložené batohy. Pak nás čekala asi 3 km dlouhá cesta k zastávce autobusu, což s těžkým batohem na zádech nebyla žádná slast. Naštěstí nám zbyla ještě chvilka času na krátkou zastávku v nákupním centru Prisma, kde jsem konečně pro babičku pořídila dárek k narozeninám. O několik minut později už jsme nasedaly do autobusu směr Jyväskylä. Jde o je jedno z nejvýznamnějších univerzitních měst ve Finsku. Ono tam ani není skoro nic jiného než ta univerzita, ale dlouho jsem snila o tom, že právě do Jyväskylä pojedu na Erasmus. Pak jsem poznala Turku... 

Našimi hostiteli v Jyväskylä byla finsko-americká rodina se dvěma malými dětmi a bohužel nás nemohli vyzvednout u nádraží. Musely jsme si tedy s Bárou poradit samy. Od rodiny jsem měla čísla autobusů a název zastávky, ale ani to moc nepomohlo. Vysvětlím záhy. Dovolte mi proto věnovat následující odstavce autobusové městské hromadné dopravě ve Finsku, abychom měli trochu srovnání: 

Objektivně musím přiznat, že ze všech měst, kde jsem využila MHD, zatím nejlépe vychází Tampere.

Základní jízdenka (ta vždy trvá 60 minut) tu stojí 2,60 euro, pokud máte kartičku (kterou nám Alberto půjčil), tak jenom polovinu. Ve všech autobusech, kterými jsem tu jela, byl u stropu v přední části autobusu světelný panel, na kterém jste si mohli přečíst název příští zastávky. Tímto autobusem člověk zvládne jet a neztratit se i bez větších zkušeností.

Na druhé místo řadím Turku. Tady už za jízdenku zaplatíte rovná 3 eura a světelný panel ne vždy najdete, ale aspoň jsou tu všechny zastávky označené. Mnohdy sice nenajdete jízdní řád, ale název a hlavně číslo zastávky jsou tu pravidlem (název je obvykle podle ulice, číslo zastávky zase slouží ke snadnému vyhledání polohy a jízdního řádu na internetu, protože každá zastávka má své unikátní číslo, což platí i pro dvojice zastávek v opačném směru). V Turku už musíte dávat víc pozor a chvíli si na systém zvykat, ale pokud umíte používat místní plánovač cesty, je to hračka.

Co dělají lidé v Jyväskylä, to netuším. Také mi je záhadou, proč tady lístek na autobus stojí rovnou 3,30 euro, když je to ze srovnávaných měst to nejmenší. (Mimochodem v Helsinkách stojí 5 euro, ale vztahuje se na celou aglomeraci, včetně Espoo a Vantaa.) Věděla jsem, že mám vystoupit na zastávce Tahramäki 2. To jsem ale netušila, že tato zastávka je označená malinkatou cedulkou s piktogramem autobusu a to je všechno! Název zastávky? Číslo zastávky? Ani nápad. Na jízdní řád rovnou zapomeňte! Musím sice přiznat, že zastávka v protějším směru (Tahramäki 1) byla zase naopak dokonce prosklená budka s jakýmsi náznakem mapy se znázorněnými trasami a jízdním řádem. Ale to je mi k ničemu, když je to na druhé straně silnice!

Je načase, abych vám prozradila to kouzlo, jak jsem se v Jyväskylä neztratila. Je jím GPS. Nějakým zázrakem jsem se konečně naučila používat tuhle funkci v tabletu a zjistila jsem, že mi to moji polohu ukazuje s přesností na několik metrů. Úžasné! O to úžasnější je pozorovat, jak se to modré světélko posouvá po mapě hezky rychle, když zrovna sedíte v autobusu. Podle toho jsem dokázala odhadnout, kdy bychom asi tak měly vystoupit a ono to bylo naprosto správně! Hurá!

Netrvalo dlouho a už jsme s Bárou našly dům, v němž jsme měly strávit následující noc. Uvítal nás americký tatínek, který nás zavedl dovnitř. S finskou maminkou jsem od začátku začala mluvit finsky, tady v Jyväskylä to není až takový problém, protože se říká, že v tomhle městě je finština nejčistší a nejbližší spisovné formě.

Nebyl čas ztrácet čas. S Bárou jsme si odložily batohy a ještě před uplynutím 60 minut jsme se na naši jízdenku stihly vrátit do centra. Zbytek naší cestovatelské skupiny se kdesi zasekl, a tak jsme si město procházely jenom ve dvou. Bohužel jsme z té procházky moc neměly, protože bylo po 19. hodině a skoro všechny obchody už byly zavřené.

Asi o hodinu později jsme se u místního kostela sešly s ostatními. Místo uvítání zazněla otázka: Viděly jste tu polární záři? Cože? Kde? Já myslela, že to je jen nějaký mrak! Ale ano, při bližším zkoumání jsem si všimla, že jde o spoustu nazelenalých světel, která se celkem rychle vlní na obloze. Za pár vteřin záře zmizela. Místy se ještě objevila později, ale už ne tak výrazně jako poprvé. Byl to jen mžik, ani jsem si to nestihla vyfotit (ono by v té tmě stejně nic nebylo vidět), ale o to větší dojem to ve mně zanechalo.

Holky se pak odebraly do místního baru a já raději zvolila cestu zpátky k hostitelské rodině. Už se mi nechtělo platit znovu 3,30 euro, dům byl jenom 2,5 km daleko a navíc jsem měla svou nově objevenou funkci GPS, takže jsem si dala takovou příjemnou večerní procházku. Stihla jsem se vrátit ještě, než děti šly spát. Finská maminka se ujistila, že mám co jíst k večeři, a jako sladkou tečku mi nabídla domácí borůvkový koláč. Pak už šla uspávat děti a já za chvíli šla uspávat sebe.  

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Úterý 17. 3. 2015 boudicca®pise.cz 25. 03. 2015 - 22:08
RE(2x): Úterý 17. 3. 2015 cayenne 27. 03. 2015 - 21:59