Středa 18. 3. 2015

18. březen 2015 | 20.38 |

Krátký zápis na závěr, loučení s Finskem a návrat domů. 

Nastal den našeho odjezdu. Myslela jsem si, že když jsem přežila odjezd z Turku, odjezd z Finska už pro mě nebude tak těžký. Ukázalo se, že jsem si to myslela špatně... 

Ráno mě probudily hrající si děti. Došla jsem k závěru, že nemá cenu chodit znovu spát, místo toho jsem si připravila věci a šla na společnou snídani s hostitelskou rodinou. Musím říct, že to byla finská rodina, jak se patří – veškeré nádobí Iittala, veškeré textilie Marimekko. Až jsem měla strach na cokoli sáhnout, abych to nepoškodila.

U snídaně jsme měly spoustu času na povídání a já zase s radostí zjišťovala, že to v té finštině opravdu docela jde. Velkým tématem byly tentokrát finské filmy a já získala pár dalších tipů, co by stálo za zhlédnutí.

Po snídani už jsme dobalily to nejnutnější a chystaly se na odjezd. Hanna s dětmi potřebovala zajet do města na nákup, a tak nám nabídla, že nás k nádraží vezme autem.

Zanedlouho už jsme nasedaly do autobusu, který nás měl odvézt zpátky do Helsinek. Tam jsme se opět zbavily batohů na nádraží a vyrazily na nákupy a poslední turistický okruh. Tentokrát jsme zamířily k budově zvané Torni (věž), na jejímž vrcholu je luxusní restaurace. Nás více než restaurace zajímaly záchody, odkud je výhled na celé Helsinky. Jen považte, sedíte na míse a koukáte z okna na helsinskou katedrálu. Co si přát víc? Snad jen, aby zvenku nebylo vidět dovnitř...

Poslední naší zastávkou bylo nákupní centrum, kde jsme horlivě sháněly ještě několik suvenýrů a důležitých věcí, které jsme si nutně chtěly přivézt domů. Já jsem si ještě stihla odskočit vyfotit jeden kostel, který jako kostel vůbec nevypadá (považte sami): 

Nastal čas vyzvednout si zavazadla, rozloučit se s Helsinkami (nebo alespoň s jejich centrem) a odjet na letiště. Byla jsem překvapená, kolik je tam lidí, a nakonec jsme se dozvěděly, že letadlo je úplně vyprodané. Lidé, kteří seděli v řadě 16 a výše museli nastupovat zadními dveřmi, což znamenalo projít pár desítek metrů venkem a vyšplhat se do letadla po přistavených schodech. Několik cestujících přede mnou toho využilo k tomu, aby si letadlo vyfotili, a tak jsem honem tasila mobil i já.

V letadle jsem pak seděla vedle dvou Finů, bohužel dost urostlých, takže jsem se cítila mírně utlačená. Ale měla jsem místo u okýnka, takže jsem alespoň mohla sledovat světélka měst pod sebou. Oba Finové začali hojně nasávat už v průběhu cesty, ale musím jim přičíst k dobru, že i přes svůj mírně přiopilý stav pamatovali na to, aby mi galantně sundali a podali batoh při vystupování. Pokud jde o návraty domů, snažím se na letišti trávit co nejméně času. Ano, turisté, vy se klidně pokochejte obrázky na stěnách, ale mě laskavě nechte projít! Na letišti na mě čekal děda, který mi zajistil odvoz autem. Přibrali jsme i Báru, protože jsme měli částečně společnou cestu.

Musím uznat, že tenhle poslední den, kdy jsem v dopravních prostředcích strávila asi víc času než kdekoli jinde, byl dost náročný, a tak jsem zase padla do postele úplně vysílená. Finsko, chybíš mi, ale brzy budu zpátky!  

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře