Odjezd do Finska

1. červen 2015 | 14.59 |

Den D nastává už tuto sobotu 6. 6. 2015. Začínám zjišťovat, že blížící se odjezd do Finska přináší do mého života zcela nečekané změny.

Tou první je například to, že jsem původně měla místo obvyklého měsíce a půl (část května + celý červen) pouhopouhé tři týdny na to, abych udělala všechny zkoušky a probojovala se do dalšího ročníku.

Ten první týden jsem propadala trudnomyslnosti (já to nedám!), ale jediná zkouška, kterou jsem v tom týdnu měla, nebyla naštěstí tak těžká, jak jsem čekala, a tak začala svítat naděje.

Minulý týden jsem udělala (úspěšně) zkoušky čtyři, čímž jsem asi trhla svůj osobák.

Tento týden jsem plánovala dílo završit. Na konec samozřejmě to nejtěžší (rozumějte: to, co se Cayenne celý semestr NEučila) - švédština. Ale po svém výkonu minulý týden (kdy jsem se vývoj finské literatury od počátků písmnictví do konce 19. st. naučila za jediný den) jsem byla přesvědčená, že to dám. Cítila jsem, jak je můj mozek nastartovaný a pracuje v nejvyšších otáčkách.

A tak jsem se v pátek dozvěděla, že vyučující, s níž jsem měla mít zkoušku dneska, je v nemocnici a zkouška se odkládá. Na kdy? 8. 6. Víte, proč mě to ... štve? Protože kdybych bývala neměla nepřekonatelné nutkání jet před pracovní stáží ještě navštívit Fina (který o mě už zase neprojevuje zájem), byla bych si koupila letenku na 9. 6.! V této situaci Finové říkají perkele! Ať žijí zářijové termíny!

Jenže po odpadnutí této zkoušky mám najednou pocit, že nemám co dělat. Nemám se co učit! A z nějakého důvodu nejsem ani schopná dokopat se k tomu, abych začala balit. Kromě toho nevím, odkud vůbec začít, protože moje šatní skříň se v posledních dnech zničehonic zaplnila až po okraj. Vysvětlení tohoto fenoménu má asi 3 důvody:

1) příbuzní (rozumějte: máma, babička, případně nějaké ty "tety") jsou toho názoru,  že je třeba, abych na léto obměnila svůj šatník,

2) příbuzní se rozhodli, že mě za zkoušky budou odměňovat výhradně oblečením (přitom čokoláda by mým pocuchaným nervům udělala určitě lépe!),

3) na celou mojí rodinu dopadá stres z mé téměř tříměsíční cesty a pocit, že nemám co na sebe a tedy co si vzít s sebou.

Pro ty, kdo mě neznají, bych ráda uvedla, že v případě nakupování oblečení vykazuji výrazné znaky mužského chování: sehnat co nejrychleji, co nejlevněji, nezkoušet a pokud ano, tak až doma, nejraději v černé, protože ta jde ke všemu. Hlavně to už mít za sebou. A nedej bože, aby se mnou šla máma, která mě zaprvé navlékne do 10 různých kusů oblečení a za druhé přizve všechny přítomné prodavačky v obchodě, aby výsledek zhodnotily a přesvědčily mě, že mi sluší i něco jiného než černá. 

Mimochodem, co všichni mají proti černé barvě?!

Vůbec nejparadoxnějším efektem mého brzkého odjezdu do Finska je to, že všichni Finové, kterých se to nějak týká, ho s nevídanou zatvrzelostí ignorují.

Oukej, s mou hostitelkou v Turku jsem víceméně už domluvená, takže té stačí napsat až v sobotu ráno, v kolik mě má čekat u autobusu.

S "mým Finem" domluvená vůbec nejsem (což je dost zvláštní, protože on je jinak takový ten typ člověka, co si všechno potřebuje rozplánovat dopředu a znát přesná data, časy... - vlastně jako já). Takže vážně netuším, jak si mám toto jeho chování vykládat. Na druhou stranu i s ním se můžu klidně domluvit, až budu na místě a kdyby to snad nevyšlo, svět se přeci nezhroutí. Ten můj sice asi ano, ale to je risk, se kterým tento týden budu muset žít.

Co mě ale trápí ze všeho nejvíc je asi to, že mě vytrvale ignorují v Helsinkách a v Kuhmo.

V prvním jmenovaném městě sídlí organizace, která mi celou stáž zprostředkovala, a měla bych od nich dostat pracovní smlouvu a bližší instrukce. Když mi na začátku dubna napsali, že všechny potřebné dokumenty pošlou "v nejbližších týdnech", představovala jsem si tak dva tři týdny čekání. Ale ono nic. Napsala jsem jim e-mail. Nic. Dva týdny zpátky už jsem to nevydržela a zavolala jim. Paní mě ujistila, že mi to pošlou "do konce tohoto týdne". Ano, přesně, jak čekáte: nic! Do teď mi nic nepřišlo!

Dva týdny zpátky se mi také ozvali z Kuhmo, tedy z místa, kde bych měla pracovat, a ptali se na přesnou hodinu mého příjezdu. Tu jsem jim sdělila, ale zároveň jsem je zahrnula spoustou dalších otázek týkajících se mého pobytu (protože když jsme spolu komunikovali na začátku dubna, napsali mi, ať se klidně ptám na cokoli, že mi rádi odpovědí, a tak jsem této nabídky teď chtěla využít). Tak jsem se ptala. Nevadí, že ještě nemám smlouvu z Helsinek? Budě na ubytovně povlečení, nebo si mám vzít svoje? Bude na ubytovně pračka, nebo budu muset chodit někam do prádelny? Budeme moct chodit na jídlo někam do jídelny, nebo si všechno musíme vařit sami? Uznejte, že jde o docela zásadní dotazy. Dostala jsem na ně nějakou odpověď? Samozřejmě, že ne! Takže si to asi vyvěštím někde v kouli.

To je tedy příběh o tom, jak jsem ztratila iluze o tom, že jsou Finové spolehliví a ve všem dochvilní. Nejsou!

Ale co, já pořád říkám, že život by byl nuda, kdyby byl moc snadný. Třeba také brzy trhnu svůj osobák i v tom, kolik stresu budu schopná snést...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Odjezd do Finska boudicca®pise.cz 01. 06. 2015 - 19:22
RE: Odjezd do Finska tlapka®pise.cz 01. 06. 2015 - 21:50
RE: Odjezd do Finska cayenne 01. 06. 2015 - 21:53