Sobota 6. 6. 2015

6. červen 2015 | 20.15 |

Máme tu první den mojí dlouhé cesty do Finska a začátek dalšího cestovního deníku. Zároveň se jedná o mou druhou nejdelší cestu do zahraničí (kromě studia ve Francii v roce 2011). Ačkoli je mým hlavním úkolem tady ve Finsku pracovat a zlepšit svou finštinu, první tři dny trávím na prázdninách ve svém milovaném městě Turku.

Hned do začátku jsem musela překonat jednu velkou překážku: úspěšně jsem si zapomněla všechny svoje mapičky. Rozumějte plánky měst (a že už jich z Finska mám celkem dost), které zajišťují alespoň to, že když už se ztratím, tak se také celkem rychle odztratím. Na druhou stranu dnes mě čekala cesta, kterou jsem si už vyzkoušela v březnu, a tak můžu s radostí oznámit, že jsem ji zvládla bez větších zádrhelů.

Letištní odbavení v Praze proběhlo opravdu hladce. Můj kufr měl pouhopouhých 11,5 kg (povoleno je 23 kg), takže mám opravdu velkou rezervu a opravdu velkou chuť tady v srpnu vybrakovat nejedno knihkupectví. Zklamáním během letu bylo ovšem to, že se za občerstvení opět muselo platit, zdarma byly jen některé vybrané nápoje (mezi nimi borůvkový džus, který jsem si objednala).

Na letišti jsem celkem snadno našla nástupiště autobusu, který mě odvezl do centra. I tam se mi začala cesta vybavovat, když jsem přes sebou měla už známé budovy. Věděla jsem, že mám jít na místo zvané Kamppi. Tam je velký obchodní dům (v horních patrech) a hlavní helsinské autobusové nádraží (kdesi v podzemí). V obchodech jsem byla v březnu, takže najít příslušnou budovu nebyl problém. Podle značek jsem se rychle dostala na nástupiště, které je velkou prosklenou čekárnou s mnoha dveřmi. U každých dveří je prostor pro autobus a otevírají se jenom ty dveře, u kterých zrovna nějaký autobus stojí a probíhá nástup/výstup. To je podle mě docela vymakané, aspoň se tam lidi nikde necourají po těch podzemních silnicích.

Do Turku jsem přijela v 18:45 a málem jsem umrzla. V Helsinkách teploměr v centru ukazoval 13 °C, ale zima mi tam nebyla. Zato v Turku k tomu ještě foukal silný studený vítr a já drkotala zuby, sotva jsem vystoupila. Chápu, že pro vás, kdo jste dnes padali vedrem při teplotě přes 30 °C, je to jen těžko představitelní...

S Johannou jsem se náhodou sešla cestou k jejímu bytu. Odložila jsem si u ní věci a hned jsme se vydaly na nákup. Až teď mi dochází, že jsem si zapomněla koupit salmiakki, ale ještě chvíli bez nich vydržím. Zato jinou svojí "finskou klasiku" jsem si dopřála už dnes: ovesný chléb a Crème bonjour s příchutí lososa. K tomu jsem si na doporučení Johanny koupila věc, která se finsky zve viili, protože je to prý dobré na trávení. My studenti finštiny tomu však mnohem přiléhavěji říkáme "hlen". Ptáte se proč zrovna hlen? Protože to vypadá jako hlen. Někdo sice tvrdí, že to i chutná jako hlen. Ale jako sladký hlen. A dělají příchuť jablko-hruška, takže jsem si dala říct.

Při psaní tohoto textu jsem to viili už stihla zkonzumovat. Věřím, že to nikomu nezpůsobí žádnou újmu, ale pokud si to někdy ve Finsku budete pořizovat, berte to skutečně jako experiment a ochutnávejte pomalu. Já asi do sebe budu muset dostat ještě pár kelímků, než si na to zvyknu natolik, aby mi to začalo chutnat, ale mám dva měsíce čas.

Ačkoli to tak při pohledu z okna nevypadá (teprve teď se začíná stmívat), hodiny ukazují 22:37, a tak je čas se pomalu chystat do postele. Hyvää yötä (dobrou noc) a zase zítra!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře