Neděle 7. 6. 2015

7. červen 2015 | 20.32 |

První plnohodnotný den v Turku

V neděli ráno jsem opět vstávala na několikrát. Příčiny to mělo dvě: 1) rozednívá se tu už někdy ve 3 hodiny ráno a ani zatažené žaluzie vám absolutní tmu nezajistí, 2) žaludek se opět rozhodl stávkovat, ale to jsem čekala, takže mě to nijak zvlášť nestresuje. Jen mě překvapilo, že když jsem se probudila, Johanna nebyla doma. Věděla jsem, že včera měla nějakou oslavu s kamarády z gymnázia a že se to mělo protáhnout dlouho do noci, ale když nebyla doma ani v 5:30 ráno, trochu mě to znervóznělo. Pak jsem si naštěstí od ní přečetla zprávu na Facebooku, že u kamarádky přespí a mám ji čekat až tak v 10h dopoledne.

Využila jsem tedy volného času a pustila se do průzkumu různých brožurek a mapiček, které mi tu předešlého dne zanechala, a hledala jsem nějaká zajímavá místa (kde jsem ještě nebyla, což v Turku už není tak lehké) a kam bych se ráda zašla podívat. Když Johanna přišla, mnou navržený plán odsouhlasila a kolem poledne jsme vyrazily.

První položkou programu byla návštěva muzea zvaného Ett hem (švédsky: domov). Ptáte se, proč je to švédsky? Protože to oficiálně patří Åbo Akademi (švédskojazyčná univerzita v Turku) a protože v daném domě dříve bydlela rodina švédskojazyčné turkuské smetánky (neříkám šlechty, protože šlechta jako sociální třída/stav ve Finsku v podstatě nikdy nefungovala). Naštěstí jsme dostaly popisky v angličtině a mohly jsme si muzeum projít samy. Šlo především o ukázku interiérů a módy v jejich zařizování, která zde panovala v 19. st. Součástí výstavy byla i umělecká díla, soukromé sbírky posledních majitelů domů, rodiny Jacobssonových. Bohužel se v muzeu nemohlo fotit (takže jedinou obrazovou památku mám na pohledu, který jsem si koupila), ale mnohé místnosti mi připomněly intériéry, na které jsem zvyklá z prohlídek některých zámků v ČR. Jen podle pohledu zvenku (typicky skandinávský dřevěný domeček) byste vůbec neřekli, že se tam skrývá něco podobného jako v majestátních stavbách, které se budovaly u nás. Johanně jsem tento svůj dojem okamžitě sdělila a přesvědčila ji, že pokud někdy do Čech přijede, opravdu musí navštívit alespoň jeden zámek.

Z muzea jsme se procházkou vydaly k Lidlu na Eerikinkatu, kde jsem si koupila karelské pirožky k obědu. Odtamtud to byl jen malý kousek k informačnímu centru. Tam jsem si nabrala nějaké vlastní mapičky (když jsem ty svoje z loňska úspěšně zapomněla doma) a brožurky s programem na léto.

Pak nás čekala docela dlouhá procházka do jedné z kaváren, které tu máme na programu (další dvě zůstanou až na srpen). Její název je Gaggui Kaffela, což vám asi nic neřekne. Mně popravdě řečeno taky moc ne, dokud mi to nějaký Fin nerozšifruje (rozumějte: nepřevede do spisovné finštiny, protože jde o nápis ve zdejším nářečí).

Gaggui znamená "kakku" (dort, koláč) a kaffelu jsem nakonec sama určila jako význam "kahvila" (kavárna). Finové sice F nemají a nepoužívají (neříkám, že neumějí, protože většina z nich zase mluví anglicky nebo švédsky), a tak je tato hláska celkem typickým znakem právě nářečí v Turku. Kavárna byla teploučká a útulná. (Teploučká byla hlavně proto, že jsme tam došly v dešti, větru a teplotě okolo 12 °C). Obsluha se také zdála velmi příjemná, jenže mluvila zásadně nářečím, a tak mi Johanna musela všechno překládat. Ceny však byly opravdu finské, ale co, jsem tu na prázdninách (do čtvrtka), tak si to snad můžu dopřát. Muffin za 3,50 euro a kakao za 3 eura. Ale podle fotky asi uznáte, že to docela stálo za to (to kakao rozhodně).

Při sezení v kavárně jsme se podívaly do mého seznamu míst, kam se v Turku chystám letos vydat (a který čítá asi 12 položek) a hledaly jsme, kam jít dál. Ukázalo se, že blízko kavárny se nachází kostel svatého Michala, postavený v čemsi jako novogotickém stylu na úplném začátku 20. st. (S těmi architektonickými styly je to trochu potíž, protože téměř nikdy neodpovídají tomu, co máme my doma, ale aspoň pro přibližnou představu.) Kostel měl být tou dobou oficiálně zavřený, ale já jsem asi jediná, koho to trápilo. Když jsme uvnitř narazily i na další lidi (mezi nimi i dva uklízeče, ale také pár lidí rozjímajících v lavicích před oltářem), řekly jsme si, že to s tím zavřením asi nebude tak horké a kostel si pořádně prohlédneme.

Z kostela jsme se vydaly do nedaleké čtvrti Port Arthur. Sice pořád říkám "nedaleké", protože ta místa opravdu byla blízko u sebe, ale směřovaly jsme stále na západ (tedy dál od centra a místa, kde Johanna bydlí), z čehož jsem začínala být mírně nervózní, protože jsem si nechtěla uhnat puchýře hned první den. Ovšem Port Arthur za návštěvu určitě stálo. Před pár desítkami let to prý byla nejnebezpečnější čtvrť v Turku (prý tu žily nějaké mafiánské gangy), ale dnes už je stejně poklidná jako zbytek města. A většina domů jsou zde opět ty staré dřevěné stavby, na které se člověk nikdy nemůže dost vynadívat.

Trasu naší procházky jsme pak stočily na jih, směrem k řeče, s úmyslem se po nábřeží vrátit do centra a k Johanně. Cestou jsme narazily na velkou červenou cihlovou budovu, která se ukázala být právě tím vězením, o jehož existenci v Turku jsem neměla ani tušení, dokud jsem ho neviděla na Zuzčiných fotkách z výletu v březnu. Ovšem ani s tím vězením už to není tak žhavé, protože už se prý nepoužívá, a tak si tam víceméně vesele pomalu chátrá, než někdo vymyslí, co s ním.

Od vězení jsme šly poněkud dobrodružnější cestou přes menší les a několik vyšlapaných pěšinek, ale po chvíli jsme došly k nábřeží. Minuly jsme pár stánků se zmrzlinou (kterým za současného počasí tržby asi moc nejdou) a pomalu se blížily k centru. Johanna sice navrhla návštěvu ještě jednoho muzea z mého seznamu, ale já ji přesvědčila, že to necháme na zítra, protože mě už dost bolely nohy (ji ostatně taky), ale já navíc měla o hodinu a půl později sraz s Mikkem u katedrály a chtěla jsem si před tím chvíli odpočinout.

Johannu zajímaly nějaké české pohádky (ovšem ty, kde se mluví, aby se na nich mohla učit jazyk, takže Krtek odpadl), a tak jsem jí ukázala Pejska a Kočičku, ke kterým jsem jí ještě slíbila, že jí seženu i nějakou e-knihu z internetu (aby to mohla zároveň číst), v případě neúspěchu jí doma příslišnou knihu naskenuju a pošlu. Při kritickém poslechu musím uznat, že je skvělé, že vypravěč mluví pomalu a zřetelně, ale bohužel pohádky oplývají množstvím výrazů, které se v běžném (a o něco modernějším) jazyce už nepoužívají. Myslím, že o takové valše si už Johanna s Čechy moc nepopovídá...

Krátce před 18. hodinou už jsem čekala u katedrály. Stihla jsem si akorát pořídit obligátní foto (protože fotek turkuské katedrály není nikdy dost, že?), než se Mikko objevil. Vzhledem k tomu, že jsem ten den nachodila už dostatečně dlouhou trasu, měli jsme v plánu jít k němu a věnovat se nějakému klidnému programu. Tím byl film. Většina z vás asi ví, že nemám ráda staré filmy (od roku 2000 pohoda, od roku 1990 to taky jde, ale ty starší – to jsou skutečně jenom výjimky!). Mikko to má zřejmě trochu naopak, a tak jeho nabídka sestávala z několika filmů s dvojicí Terence Hill a Bud Spencer, přičemž nejmladší byl z roku 1985. Rozhodla jsem se mu těch 5 let odpustit a dát filmu šanci. Naštěstí byl film v angličtině s finskými titulky, takže jsem většinu věcí rozuměla a dokonce jsem se i občas zasmála!

Po filmu jsme si dali večeři (domácí chléb s máslem a sýrem, který se nutně v celé Skandinávii krájí takovou tou jejich lopatkou) a další film, tentokrát ovšem finsky a bez titulků a navíc komedii, kde se lidi různě pitvořili a tlemili a vůbec, nerozuměla jsem z toho ani ň! Mezitím už ale hodiny stihly dojít k číslu 22:00, a tak byl čas se rozloučit. Když se Mikko ptal, jestli mě má doprovodit, poprosila jsem ho, aby mě alespoň vyvedl z té studentské vesnice, protože tam opravdu všechny domy vypadají stejně. Z nějakého důvodu mě ale dovedl až na Ketarantie, kde Johanna bydlí. A to si ani nevzal kolo, a tak tu celou cestu zpátky musel chudák zase po svých.

S Johannou jsme si pak prohlédly fotky, které jsem pořídila na naší procházce, a vymyslely program na následující den. Nejdůležitější misí bude sehnat pro mě finské telefonní číslo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře