Čtvrtek 25. 6. 2015

25. červen 2015 | 20.50 |

Nejhorší pracovní den. Doufám, že ho jen tak nic nepřekoná!

NESNÁŠÍM SEKÁNÍ TRÁVY! Opravdu ne! A jestli jsem si po dvou pohodových dnech v práci myslela, že to snad bude v pohodě i nadále, byla jsem dnes velmi brutálním způsobem vyvedena z omylu.

Lilly byl ráno přidělen stejný úkol jako včera: vypomáhat v kuchyni. Zároveň jí Sari oznámila, že v průběhu festivalu bude její prací dělat palačinky v příslušném stánku u jednoho z míst, kde se budou konat koncerty. Assi pak bude mít na starost prodej lístků. V mém případě se ještě neví a já se jenom modlím... Abych to nějak zvládla, ať už to bude cokoli.

Ovšem festival je přeci jen ještě nějaké dva týdny a kousek daleko, takže se vrátím k dnešnímu dni. Dnes totiž došlo na to už dříve zmiňované sekání trávy. Pozemek, kde se nachází kancelář, už mám úspěšně za sebou, ale dnes bylo potřeba posekat tady okolo domu, kde s Lilly bydlíme. Nejhorším na tom všem asi je, že ten pozemek je sám dost rozsekaný – je tu spousta menších domečků (sauna, několik skladišť apod.) a také stromy a náznak nějakých záhonů a pěstování bůhvíčeho. Na celé té záležitosti mě uklidňuje asi jenom to, že Assi evidentně sekání nesnáší přinejmenším stejně jako já, ne-li ještě víc. Ovšem na ní dopoledne vyšla ta lepší část: sekačka, která má navíc jakousi páčku, která po stisknutí pohání sekačku dopředu, takže vám stačí jen v klidu kráčet za ní a navádět ji tím správným směrem. Pohoda, ne?

Já dostala do ruky přístroj, který neumím pojmenovat (později jsem byla poučena, že jde o strunovou sekačku), ale seká se tím třeba okolo domu nebo místa, kam se sekačka nedostane. Taková ta dlouhá tyč a ostřím na konci, kterou musíte celou dobu držet v ruce. CELOU DOBU DRŽET V RUCE! Ještě teď mám křeč v zápěstí. Aby toho nebylo málo, tak tento "úžasný" přístroj zřejmě mlel z posledního a neposekal prakticky nic. Docílila jsem jenom toho, že jsem se nemohla dostatečně rychle ohánět, a tak jsem schytávala jeden komáří štípanec za druhým, a to prosím i přes rukavice! Pak mě napadla spásná myšlenka dát si rukavice obráceně (tou gumovou, vyztuženou stranou na hřbet ruky, protože dlaně jsem krýt nepotřebovala. Snad ani nemusím zmiňovat, že jsem si samozřejmě nasadila i kapucu, abych kryla alespoň část hlavy. Jedinou útěchou je mi to, že ačkoli ty štípance vypadaly krátce po svém vzniku dost děsivě a svědily jak sv..., tak teď už jsou to jen malé červené pupínky, které ani nemám moc velkou potřebu drbat.

Asi po půlhodině jsem své snažení s oním přístrojem vzdala a šla jsem za Jaanou s tím, že pokud tu zeleň těsně kolem stěny domu budu vytrhávat ručně, bude to mnohem efektivnější.

Jaana místo toho rozhodla, abych dům prozatím nechala, že je důležitější vytrhat vzrostlou trávu kolem ohniště, protože kolem dokola jsou tam dřevěné lavičky, přes které (a pod které) se sekačka nedostane. Takhle uplynula další hodina a půl. Byla to sice docela dřina, ale kromě toho, že jsem měla rukavice brzy úplně promočené (ono tu totiž pršelo včera, předevčírem, předpředevčírem...), mě nic zas tolik netrápilo. (Snad jen kromě toho, jak úmorně se ten čas vlekl). Když mě nerušilo hučení žádného motoru, mohla jsem si k práci na chvíli pustit i hudbu a i to trochu pomohlo. A naštěstí v kabelce neustále nosím něco sladkého, aby mi to pomohlo překonávat podobné krize.

Asi v 11 hodin přijel nějaký pán (později jsem zjistila, že se jmenuje Timo, ono totiž každý třetí Fin se jmenuje Timo, náš finský lektor v Praze taky a jeden z těch kluků, co nám pomáhali minulý týden taky, takže aby se to nepletlo – Timo). S ním přijel i jakýsi dlouhovlasý kluk oděný ve velmi typickém metalistickém oblečení. Timo přivezl náhradu za ten starý přístroj na sekání trávy kolem domu, abychom mohly posekat alespoň něco. Dostala jsem takové široké plastové brýle, abych si kryla oči (které jsem si 10 minut složitě nasazovala přes své dioptrické brýle) a také klapky na uši, protože zatímco ten starý stroj sotva hrkal, tenhle nový uměl pěkně zařvat. Pak jsem dostala školení ohledně zapínání.

Je to docela sranda, snad všechny sekačky (alespoň ty novější) jsou tu na benzín a zapínají se prudkým zatáhnutím za takový provaz. Na to ovšem musíte mít sílu. Jako chlap. A tu já nemám. Když se mi asi na pátý pokus podařilo tu věc nastartovat, přišel další oříšek – kvůli bezpečnosti je tam cosi jako zámek, takže musíte držet jeden čudlík neustále stisknutý a k tomu ještě lehce přimačkávat čudlík, který přidává, nebo ubírá na síle. To jsem ještě nezmínila, že motor daného stroje také něco váží, takže držet v (jedné!) ruce pár kilo a k tomu neustále pevně stisknutý jeden čudlík a druhý k tomu lehce šolichat... Ne, ne, moje zápěstí prostě nemělo šanci z toho vyjít bez újmy.

S tímto přístrojem se mi nakonec podařilo posekat celé kolečko mezi lavičkami okolo ohniště a musím říct, že to byl fakt hukot. V půlce jsem si ovšem musela dát pauzu, protože už jsem tu věc nemohla udržet ani o vteřinu déle. Mezitím přišel ten dlouhovlasý kluk, který jinak vypadá tak o pět let starší a jen za dnešek (jen to, co jsem si stačila všimnout) dal asi čtyři cigarety. Taky měl zřejmě pauzu, na něco se mě ptal, ale ke mně to nějak ne a ne dojít, takže místo toho, abych se ho potřetí ptala, co to říkal, jsem mu vysvětlila, že finsky ještě moc neumím. Hned se ptal, odkud jsem, co tu dělám, jak dlouho se učím finsky... Takové ty tradiční otázky. Pak jsme se oba vrátili k práci a já úspěšně dokončila své kolečko.

Následně přišel Timo, dolil do té ruční sekačky benzín a začal mi vysvětlovat něco o tom, že dole z toho čouhá nějaké zelené lanko a to musí mít jistou délku. Nepochopila jsem z toho absolutně nic, a tak jsem se ho zeptala, jestli mi to může vysvětit ještě jednou. Vysvětlil. A já opět nerozuměla ani ň, ovšem bylo mi trapné ptát se znovu, tak jsem to odkývala a pokračovala v tom velmi bolestivém sekání. Kdyby moje ruka mohla úpět, slyšeli by to i Helsinkách!

Po nějaké chvíli jsem si opět dala pauzu a zjistila jsem, že to zelené lanko se záhadně nějak velmi zkrátilo. Pak mi došlo, že mi asi Timo vysvětloval, jak ho mám zase povytáhnout. Šla jsem za Jaanou, jestli mi s tím může pomoct, ale nevěděla, co s tím, a já jí to neuměla vysvětlit. Tak jsme společně šly za tím dlouhovlasým klukem, který taky nevěděl (což je div, protože byl u toho, když mi to Timo vysvětloval). Nakonec se mu podařilo celý přístroj rozebrat, ale zase ho neuměl složit zpátky. Já byla jenom šťastná, že to "rozbil" on a ne já. Jaana pak musela odběhnout něco vyřídit, a tak jsme tam my dva zůstali bezradně stát. Při té příležitosti jsem se také dozvěděla, že se jmenuje Niko a studuje na gymnáziu. COŽE?! Ten člověk přede mnou je mladší než já?!

Když mi byla dlouhá chvíle, vydala jsem se Jaanu hledat, abych se zeptala, co tedy mám dělat. Než jsem ji ovšem stihla přivést zpátky na "místo činu", kde ležela rozebraná sekačka, stihl tam opět přijet i Timo, který naštěstí celý přístroj dal zase dohromady a lanko povytáhl. Vyjádřila jsem mu své tisíceré díky a vrátila se na dvorek, kde jsem chtěla dál sekat trávu okolo sauny. Ovšem ouha, nešlo to nastartovat! Když už se mi konečně podařilo zatáhnout za to lanko dostatečně rychle a motor nahodit, v následující vteřině opět chcípl. Říkala jsem si, že tam možná není dost benzínu, ale nedařilo se mi otevřít víčko od toho otvoru, kudy se benzín dolévá.

Tou dobou kolem mě příhodně opět procházela Jaana, a tak jsem ji opět požádala o pomoc. Jí se sice víčko odšroubovat podařilo, ale ukázalo se, že benzínu je tam dost. Naštěstí o kousek dál stále ještě stáli Timo a Niko a o něčem diskutovali, a tak jsme opět šly pány prosit o pomoc. Ani nevím, co s tím Timo udělal, ale za malou chvilku se mu to podařilo nahodit a udržet motor v činnosti. Kupodivu celý přístroj fungoval nadále, i když se dostal do mých rukou, které jsou jinak asi prokleté.

Musím přiznat, že tou dobou už jsem začínala být opravdu zoufalá a možná to na mě bylo vidět, protože Jaana na mě začala apelovat, ať si dám pauzu a jdu se najíst. Koukla jsem na hodinky a zjistila, že je 11:50. To mi dodalo dost sil na to, abych utrpení vydržela ještě těch deset minut. Assi pak taky sekání přerušila a odjela dát si svůj oběd v kanceláři.

Mé nahromaděné zoufalství pak v kuchyni vytrysklo ve vodopád stížností, úpění a kleteb. Lilly to chudák musela všechno vyslechnout. Jo, jo, jí bylo hej, když celý den v klídku vyvářela v teploučké kuchyni. Snažila se mě povzbudit a slíbila, že mi večer udělá nějaké dobré jídlo.

K tomu, abych byla schopná vůbec sejít dolů s myšlenkou, že další dvě a půl hodiny budu trpět s tím prokletým přístrojem, jsem potřebovala opravdu velkou motivaci. Rozumějte: vydatný oběd, štedrou porci čokolády (a extra sušenky s sebou do kapsy) a rozhodnutí, že budu dělat opravdu hodně přestávek. Naštěstí Jaana rozhodla, že by bylo dobré, abychom si to odpoledne s Assi vyměnily, aby moje ruka nepřišla k nějakému úrazu. (Nevím, jestli ji to napadlo samo od sebe, nebo jí Lilly stihla přetlumočit něco z mého úpění u oběda.)

Assi naštěstí vypadala celkem smířená s osudem. Jaana nám potom oběma ukázala, jak zacházet s nově přidělenými přístroji. S normální sekačkou to byla vážně brnkačka (tedy až na to startování, protože moje levá ruka je opravdu moc slabá na to, aby prudce tahala za lanko, a moje pravá ruka už na to byla příliš ochablá). Sekačka navíc měla onu páčku, kterou jsem mohla přidávat tah, a tak šla kupředu vlastně skoro sama a já ji nemusela tlačit (jako tu, se kterou jsem sekala okolo kanceláře).

Ovšem nic není jednoduché. Když už jsem do ruky dostala přístroj, který fungoval a který jsem (víceméně) uměla používat, zasáhla opět vyšší moc. Tak si tak v klídku sekám... a najednou prší. Vážně, ze vteřiny na vteřinu totál slejvák! Ale za pár minut bylo po všem a vykouklo sluníčko! Nedivte se mi, že se mi to zdá jako čirý výsměch od těch nahoře. Když se schylovalo k další dešťové přeháňce, zavolala mě Jaana na pauzu na kávu. Zároveň jsme k tomu měli občerstvení – jídlo, které dopoledne vytvořila Lilly s pomocí svého šéfa-kuchaře. Využila jsem hlavně toho, že byly na stole dva druhy zákusků se šlehačkou a jahodami. Opravdu jsem potřebovala cukr! A na kávu tentokrát došlo taky. I když Mikko by mi zase tvrdil, že to je spíš mléko s cukrem (poměr káva-mléko byl opravdu 1:1 a k tomu dvě kostky cukru na docela malý hrnek).

Po skončení pauzy na kafe mi zbývala poslední hodina práce, která utekla docela rychle a kupodivu (skoro) bez problému. Jenom mi v jedné chvíli ze sekačky upadla jedna úchytka. Ta ovšem padá asi často (ráno ji tam Timo taky musel nasazovat), a tak mě tahle drobnost už nemohla rozhodit. Krátce po 15. hodině za mnou přišla Lilly, ať už končím (Assi už tou dobou byla pryč). Já ale chtěla dodělat i poslední úsek trávníku, který je mezi domem a ulicí. Na to bych ovšem potřebovala ještě tak půlhodinu, a tak to zůstane na zítra.

S Lilly jsme pak šly do knihovny, protože ona potřebovala vyřídit nějaké záležitosti na fungujícím internetu (mně naštěstí v domě běhá docela dobře). Já při té příležitosti vrátila pár knížek a trochu víc než pár jsem si jich zase půjčila. Tentokrát rovných 6 (4 finsky, 2 francouzsky), ale všechny jsou velmi tenoučké, kraťoučké a až na jednu výjimku jde o zjednodušené čtení pro cizince, takže jejich zpracování by mělo jít rychle a bez problémů.

Lilly pak ještě zašla na nákup, já místo toho zamířila do sprchy a následně do postele s nově půjčenými knížkami. Musím říct, že se o mě dneska starala opravdu úžasně, protože jsem dostala i tu večeři až do postele. Smíchala rýži, spoustu koření, spoustu zeleniny a houby. Musím říct, že to bylo výborné, ale trochu se teď bojím jí představit svou verzi rizota, protože to je oproti tomu dnešnímu jídlu poněkud chudé.

Jsem ráda, že mám dnešní den za sebou a že zítra je už pátek! Teď už je načase pustit si nějakého Večerníčka a zalehnout, protože mě bolí snad všechno kromě hlavy, což je takový malý div.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře