Sobota 27. 6. 2015

27. červen 2015 | 19.00 |

Dlouho očekávaný výlet do Kajaani

Konečně je to tady! Můj výlet do Kajaani! Celý "projekt" se poněkud zkomplikoval v pátek pozdě večer, kdy mě rozbolelo břicho a v jednu chvíli už jsem si vážně říkala, že zavolám Mattimu (mému hostiteli v Kajaani), že nepřijedu. Ale ne! Výlet prostě bude a tečka! Noc sice byla docela náročná a z velké části probdělá, ale k ránu už mi bylo o něco lépe, tak jsem si říkala, že to zvládnu. Mám tu ještě zbytek sucharů z domova, které jsem si dopřála jako takovou skromnou snídani. Pro případ hladu jsem si udělala i nějaké chleby na cestu a v 9 hodin jsem vyrazila.

Za lístek na autobus jsem utratila nekřesťanských 20,40 euro, ale měla jsem před sebou dvě hodiny času, které jsem z velké části prospala. Matti mi už předešlého večera volal a omlouval se, že pro mě nemůže přijít na zastávku autobusu, že něco má a sejde se se mnou až později odpoledne. Naštěstí byl tak hodný, že mi poslal odkaz na Google mapy, abych věděla, kde je radnice a info pro turisty, a tedy místo, kde můžu dostat mapu.

Při příjezdu do Kajaani pršelo a ne zrovna málo. Naštěstí jsem to čekala, protože předpověď bohužel slibovala poměrně intenzivní déšť na celý den. Ale ani tohle mě nemohlo odradit! Nejprve jsem se vydala na procházku do blízkého parku, kde byl nějaký pomník pro padlé ve válce. Následně jsem se dostala do dalšího parku, kde byl další pomník a také kostel. Nejprve jsem objevila ten ortodoxní, který byl bohužel zavřený, ale o kousek dál jsem našla i hlavní luteránský kostel v Kajaani a jeho návštěva opravdu stála za to! Nemám sice žádné fotky zevnitř, ale i zvenku vypadá opravdu krásně!

Návštěva mi opravdu prospěla, protože mi tou dobou už začínala být trochu zima a hlavně je docela náročné fotit a zároveň držet deštník. U vchodu jsem si všimla stojánku s různými letáčky, mezi nimi i s mapou Kajaani. Po chvilce za mnou přišla nějaká paní a potvrdila, že si tu mapu můžu zdarma vzít. Kostel jsem si pak v klidu prohlédla, přečetla i něco o jeho historii (bohužel už si nepamatuju, kdy byl postaven tento, ovšem samotné město bylo postaveno v polovině 17. století – založil ho tehdejší guvernér Per Brahe, který ve Finsku zastupoval švédskou královnu Kristinu; oba se velmi zasloužili o rozvoj Finska, které tehdy Švédsku patřilo). První kostel byl postaven na stejném místě, ale zničen za velké zimní války (na počátku 18. století). O něco později byl pak vybudován tento novější.

Když jsem vyšla z kostela, nestačila jsem se divit: na obloze se sem tam začala objevovat modrá barva! Déšť pomalu ustával a než jsem vyřídila prohlídku jednoho obchodního centra a návštěvu záchoda (která mě stála 50 centů, což mi přišlo trochu přemrštěné na to, že to žádný luxus teda nebyl!), stačila se obloha vyjasnit a vzduch oteplit.

Moje procházka pokračovala (tentokrát už podle mapy z kostela) směrem k radnici a informačnímu centru, které ovšem bylo v sobotu zavřené, takže jsem opravdu ráda, že jsem si mapu stačila pořídit jinde! Cestou také došlo na první část svačiny a já byla ráda, že se mi vrací chuť k jídlu a cítím se lépe.

Dalším bodem programu byla návštěva muzea regionu Kainuu (kam spadá jak Kajaani, tak Kuhmo). Měla jsem docela štěstí, protože muzeum je otevřené v sobotu jenom v letní sezóně, která začala 27. 6.! Dalším pozitivním zjištěním bylo, že se v muzeu neplatilo žádné vstupné. Celkem měla budova dvě patra: v přízemí je stálá výstava o městě Kajaani i o celém regionu Kainuu – vše od historie až po všední život v průběhu času, na závěr také zajímavá expozice o osobnostech, které jsou s Kajaani spjaty – o takovém Eliasi Lönnrotovi (tvůrci Kalevaly) jsem věděla, že v Kajaani 20 let pobýval jako okresní lékař (v pol. 19. st.), ale překvapilo mě, že tu dlouho pobýval také známý prezident Urho Kekkonen, který se nejvíce zasloužil o rozvoj města ve 2. pol. 20. st. V prvním patře pak byla sezónní výstava o vodě a moři ve finské (zejména dětské a dobrodružné) literatuře. Tam už chyběly popisky v angličtině, takže jsem nerozuměla úplně všemu, ale bylo to udělané velmi interaktivně (malá místnost vyzdobená jako vnitřek ponorky, promítání vln a pouštění zvuků šumění vody...). Obzvlášť dětští návštěvníci z toho byli úplně uneseni.

Po návštěvě muzea mi Matti napsal, že to má ještě nejméně na hodinu. Nevadí, já totiž mezitím stihla zaznamenat, že nedaleko muzea je Prisma (velké obchodní centrum), kam jsem si nutně potřebovala zaskočit. Nakonec jsem si tam dopřála dvě masové pirohy a také jsem si konečně koupila šálu, kterou sháním už od svého příjezdu do Finska, protože je mi zima na krk, když fouká!

Z obchodu jsem pak zamířila ke břehu řeky, kde jsem se usadila na jednu z laviček (byla jsem na nohou už víc než 4 hodiny v kuse, takže jsem si potřebovala trochu odpočinout). V klidu jsem se najedla, přebalila už tak poněkud nacpanou tašku, a kochala se pohledem na vodu a stromy na protějším břehu.

O chvíli později jsem se konečně sešla s Mattim. Nejprve jsme se šli podívat na trosky hradu, který kdysi v Kajaani stával (město bylo v podstatě postaveno kolem něho) a který byl zničen v době válek s Ruskem (na poč. 18. a 19. st.). Když Finsko připadlo Rusku v roce 1809, Rusové hrad v Kajaani prý nepovažovali za důležitý, a tak se neobtěžovali s jeho obnovou a nechali zbytky hradeb zarůstat travou. Z celé stavby toho zbylo opravdu už jen málo, ale i tak to byla velmi zajímavá a dobrodružná procházka (dobrodružná byla po tom dešti, kdy byly kameny stále ještě mokré a klouzaly).

Nakonec jsme se vrátili k místnímu Kauppatori (náměstí na břehu řeky, kde se konají trhy). Matti se totiž rozhodl, že musí využít slunečného počasí a půjde si zaplavat. Do řeky. Která je určitě ledová! Nejdřív jsem se lekla, že chce, abych šla plavat s ním, ale naštěstí mě nechal číst si na lavičce, hezky v teple a suchu. Když se ke mně za chvíli připojil, prohlásil, že by to chtělo ještě něco... Aha! Zmrzlinu! Cože?! Já bych po takovémhle výkonu v otužování chtěla tak maximálně horký čaj. Ale pro něj ten jeden slunečný den znamenal koncentrované léto, které musí využít se vším, co k tomu patří. Proč ne. Ta zmrzlina koneckonců nezněla tak špatně, ale když jsem zjistila, že chtějí 3 eura za kopeček, nechala jsem si zajít chuť!

V 16 hodin se i to málo z obchodů, kaváren a muzeí, které jsou otevřené v sobotu, definitivně zavřelo, a tak naše prohlídka po městě skončila a my šli k Mattimu domů. Nějak náš rozhovor přitom zabloudil k tomu, že jsme se oba kdysi pokoušeli o nějakou literární tvorbu a já si směla přečíst, co sepsal finsky a poté sám přeložil do angličtiny. V mém případě to bylo horší, protože já výhradně píšu česky... Nakonec ho napadlo, že zkusíme napsat nějaký příběh společně – na střídačku každý dvě věty. Vylezl z toho sice trošku kočkopes (ačkoli to bylo anglicky, některá vyjádření mi vážně dělají problém), ale čas utíkal docela rychle. Nakonec jsme dali ještě dva filmy, než jsme se po půlnoci konečně uložili ke spánku.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře