Pondělí 13. 7. 2015

13. červenec 2015 | 22.21 |

Třetí noc v řadě, kdy jsem šla spát v jednu ráno, vstávání jsem dneska proto přesunula až na devátou. Ovšem ráno jsem měla celkem naspěch: půl hodiny jsem se probouzela s pomocí ranní sprchy, další hodinu jsem pak vařila oběd (který stejně nikdo nejedl – já to nestihla a holky neměly hlad) a poslední hodinu jsem strávila povídáním s Lilly o historii. Už ani nevím, jak jsme k tomu přišly, ale bavily jsme se o tom, jak naše národy přijaly křesťanství a jak to způsobilo ztrátu pohanské kultury a tradic. Taky mě překvapilo, že zná Jana Husa, akorát v Maďarsku mu říkají Jánoš (ovšem nevím, jak to píšou).

Ve 12:30 mi začínala pracovní doba, musím přiznat, že jsem to časově moc nevypočítala, tak jsem kolo hnala tak rychle, jak to jen šlo. Dneska jsem tu poprvé viděla dopravní zácpu. Dovedete si to představit – tady v Kuhmo? Samozřejmě k zácpě došlo před Kuhmo-talo, takže se to dá vysvětlit množstvím lidí, kteří si přišli poslechnout koncert.

Dnes už jsem měla na starosti foyer v obou budovách: Kuhmo-talo i Kontion koulu. Ve škole naštěstí je mnohem méně umělců i návštěvníků, takže tam nemusím chodit moc často, jídlo i pití tam mizí dost pomalu. Zato v Kuhmo-talo je ve foyer neustále plno lidí. Na začátku pracovní doby jsem tam potkala nějaké Francouze. Bohužel jsem se nezmohla navíc než bonjour (přičemž to byla odpověď na jejich pozdrav, protože já je nejdřív pozdravila finsky). Pak jsem 10 minut horko těžko vzpomínala, jak se francouzsky řekne "uklidit". Nakonec jsem si sice vzpomněla, ale na nezávazný rozhovor jsem si netroufala, bojím se, že bych stejně mluvila napůl finsky nebo anglicky.

Vzhledem k tomu, že pracuji v podstatě sama (foyer máme na starosti jen já s Annou, ale ve směnách se střídáme), nemám problém s tím, abych pracovala pomalu. Všechno v klidu, ale zato pečlivě. Tak například klidně obětuji půlhodinu na to, abych ze šunky a sýra, které skládám na servírovací tác, udělala umělecké dílo.

Před 15. hodinou přišla do práce i Lilly, která má své působiště ve stánku s palačinkami. Ani tam se dnes zřejmě nikdo moc nepředřel, a tak jsem si občas zašla na krátký pokec. Je vtipné, jak spolu neustále mluvíme tak napůl. Bavily jsme se například o tom, co všechno musím naučit Annu, až mě večer přijde vystřídat, a já říkám, že jsem jí něco už vysvětlovala... ale už si nevzpomínám, v jakém jazyce. Tenhle problém tu začínám mít docela často: vím, že jsem někomu něco řekla (nebo někdo mně), ale už si nevzpomínám, jestli to bylo finsky nebo anglicky. Vůbec dneska se mi nějak pletly pojmy, tak jsem například jedné starší paní v kuchyni omylem řekla, že hledám nůž, abych mohla zranit zeleninu (loukata vihanneksia), ačkoli jsem samozřejmě chtěla krájet (leikata vihanneksia).

Všímáte si toho minimálního rozdílu? Mikkovi jsem zase večer řekla, že jsem se v práci naučila jíst hodně lahví. Došlo k tomu záměnou slovíček pullo (láhev) a pulla (finský výraz pro koláčky ke kávě).

Anna do práce přišla naštěstí o 15 minut dříve, takže jsem měla čas ji trochu zaučit, ale i tak to bylo náročné a já měla ve dvou chvílích blízko k výbuchu. Kdyby tam místo mě byla Lilly, tak by ji asi přizabila. Tak například v každém papíře s instrukcemi (máme papír obecně o festivalu i papír jen pro naši kuchyni) je velmi jasně a důrazně napsáno, že v práci musíme mít neustále viditelně připnutou cedulku se jménem v levé horní části hrudníku. Protože Anna bude pracovat v noci (19 – 24) a musí přebíhat mezi budovami venkem, řešila, jak se obléct. Řekla jsem jí, že si může vzít kabát přes zástěru, ale ta cedulka musí být pořád vidět, takže si ten kabát nemůže zapnout. Pak jsem ji ještě několik minut přesvědčovala, ať proboha kabelku nechá v té šatně (nevím, jak ji napadlo, že s ní bude chodit celý večer po kuchyni a po dvoře?). Tohle je Finsko, tady jí nikdo nic neukradne. Ona ovšem měla obavu o to, že nebude mít mobil po ruce. Naštěstí jsem jí připomněla, že má snad kapsu v kalhotách, tak si ho může dát tam. Ovšem k čemu? Nemáme to sice úplně zakázané, ale mobil bychom v pracovní době používat neměly (pokud samozřejmě nepotřebujeme zavolat Elině pro instrukce). Fascinuje mě, jak jsou někteří lidé závislí.

Moje kolečko s Annou trvalo skoro půl hodiny, musela jsem jí totiž všechno vysvětlit finsky a pak zopakovat anglicky, ale myslím, že stejně půlku věcí nepobrala. Jestli se tady budu muset začít učit ještě rusky, už se mi z toho asi zavaří mozek! K jedné z těch výše zmiňovaných dvou krizí, kdy jsem už začala skřípat zuby, došlo ve chvíli, kdy jsme vyšly ze šatny a teprve venku si Anna vzpomněla, že nemá tu cedulku se jménem. Řekla jsem jí to jenom desetkrát, naposledy tak dvě minuty předtím. Druhá chvíle nastala v Kontion koulu, kdy jsem jí ukazovala, jak na stole vyskládat všechno jídlo pro umělce. Po předchozím koncertě tam trochu jídla zbylo, ale také bylo na stole plno drobků a fleky od kávy. Řekla jsem jí, že před tím, než nanosí zbytek jídla, musí to, co je na stole, dát pryč a stůl utřít. A ona se mě zeptá proč?! Nakonec se místo mě naštvala Lilly, protože na mě čekala, abychom jely domů spolu, a štvalo ji, že mě Anna zdržela v práci o čtvrt hodiny déle. Mám dojem, že se teď Anna Lilly bojí, protože to nebylo poprvé, kdy na ní vyjela. Je pravda, že mě i Lilly štvou stejné věci, ale Anně to každá podáváme velmi odlišným způsobem.

Lilly bohužel měla pauzu jen na hodinu, pak se musela ke stánku s palačinkami ještě vrátit. Naštěstí tam většinou není moc shon, a tak si s sebou může vzít knížku, a ve chvílích, kdy nejsou žádní zákazníci, si číst. Já jsem tak byla celý večer doma sama, chvíli jsem si psala s Mikkem a se Zuzkou, kterou nakonec nejspíš uvidím v srpnu, protože jsem ji ukecala, aby mě u sebe nechala dvě noci přespat (22. 8. jí totiž začíná Eramus pobyt v Tampere).

A ještě jedna dnešní příhoda: ve stánku s palačinkami kromě Lilly jsou ještě dvě holky jejího věku a pak celá banda místních babiček. Já jim říkám "bílé hlavy", což sice možná zní ošklivě, ale není to tak míněno. Podle mě jsou roztomilé a hlavně všechny hrozně milé. Jedna z nich mě potkala u vchodu do školy a hlásila mi, že jede domů, ale že se večer ještě vrátí! Tak jsem jí vysvětlila, že já už bohužel odcházím, takže tam večer nebudu, ale že místo mě přijde kolegyně z Ukrajiny. Záhy se zeptala, jestli vůbec jsem Finka, nebo jsem z toho tamtoho cvičení? Trpělivě jsem jí zopakovala svou naučenou básničku, že jsem z Čech, z Prahy, že se finštinu učím na univerzitě a tady jsem jenom na léto. Potěšilo mě, když mi na to odpověděla, že ale vypadám jako Finka, takže by do mě vůbec neřekla, že jsem z ciziny. A že tady vlastně byly nějaké jiné holky z Prahy, a taky ze Slovenska, v minulých letech, že prý byly moc milé a šikovné! Tak jen doufám, že se mi podaří tuto pověst, kterou tu mé předchůdkyně o Češkách a Slovenkách utvořily, udržet a posílit!

Poněkud méně veselá příhoda se stala ve chvíli, kdy jsem musela vypomoct v kuchyni s otevíráním konzerv a úspěšně jsem se řízla o víčko! Následujících 20 minut jsem pak zabila marnou snahou zastavit krvácení, protože já ťulpas to jako první strčila pod vodu a ono to pak nějak nechtělo přestat téct. Teď už je to v pohodě, ale špatně se mi s tím píše na klávesnici, ovšem ani to mi nezabránilo vylíčit vám svůj den na skoro dvě stránky :-)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře