Středa 15. 7. 2015

15. červenec 2015 | 23.38 |

Středeční ráno jsem začala poměrně brzy, protože jsem krátce po otevírací době vyrazila na nákup. Útrata se po dlouhé době přiblížila k hranici 20 euro, ale tentokrát jsem si opravdu chtěla dopřát. Kromě dortu jsem si pořídila i sklenici nutely a pizzu, kterou jsem Lilly slíbila k večeři.

Po návratu z obchodu jsem zažila menší šok, kdy jsem po příchodu do bytu ucítila kouř a spáleninu. Anna si zřejmě chtěla udělat topinky a podařilo se jí je spálit, a to tak, že kompletně na uhel. Honem jsme tedy větraly než se Lilly probudí. Anna mi mezitím stihla oznámit, že se chystá jít podívat na koncert, který začíná v 11 hodin v kostele. V duchu jsem zajásala, protože jsem chtěla svůj den oslavit jen s Lilly. Jenže jsem se dozvěděla, že i Lilly v 11 hodin bude pryč, protože slíbila, že se sejde s tím redaktorem z místních novin, aby s ní mohl udělat interview. Když se ptala, proč se tvářím tak smutně, konečně jsem jí prozradila, že jsem plánovala slavit, ale nemám s kým a kdy, až se holky vrátí, já už budu v práci, a až mi skončí práce, budou mít šichtu zase ony. Důvod oslavy už jsem také nedokázala dál skrývat, a tak jsem Lilly musela oznámit tu skvělou novinu, že jsem zase o rok starší. A taky o rok krásnější a moudřejší! :-) Nakonec jsme se s Lilly domluvily, že se sejdeme alespoň večer, protože ona bude mít dvě hodiny pauzu v době, kdy mně končí služba.

Pracovní den začal poměrně velkým shonem, protože ve foyer v Kuhmo-talo někdo udělal takový svinčík (kafe bylo rozlité a rozsypané úplně všude), že jsem jen doufala, aby nikde poblíž nebyli ti čeští umělci a neslyšeli mě klít, jaká prasata to v tom foyer byla a že by jim ručička neupadla, kdyby to po sobě aspoň trochu setřeli!

První tři hodiny v práci jsem se vůbec nezastavila, ale v 15:30 bylo všechno připravené a já si mohla dopřát chvíli pauzu. Pak ovšem bylo třeba jít zase poklidit a přinést jídlo zpátky do lednice, aby se dalo použít ještě při večerním koncertě. Tou dobou nám do kuchyně přivezli zpátky saláty, které se podávaly k obědu. Jako vedoucí kuchyně tam zrovna byla paní jménem Tuija, která je tu jedna z opravdu mála žen mezi třicítkou a čtyřicítkou (jinak drtivá většina našeho týmu jsou babičky a holky jako já). Tuija se mě zeptala, jestli bych náhodou nechtěla ten salát dojíst, protože do druhého dne ho už nechat nemůžeme, ale byla by škoda ho vyhodit. V tom jsem jí dala za pravdu a řekla jsem, že si salát ráda vezmu, ovšem později, protože zrovna v tu chvíli jsem potřebovala rychle dokrájet a doplnit zeleninu ve školním foyer. Tuija slíbila, že mi to dá stranou na talíř a můžu si to vzít, kdy chci.

Asi po 10 minutách jsem se vrátila do kuchyně a nenápadně jsem se rozhlížela, kde ten talíř mám.

Nikde jsem ho ovšem nenašla, tak jsem si říkala, že jsem možná špatně rozuměla. Pak jsem poklidila své pracovní místo a šla Tuiji zeptat, jestli potřebuje s něčím pomoct, protože ve foyer je v všechno na svém místě, takže já vlastně nemám co dělat. Prozradila mi, že ten salát mám v lednici, a tak jsem dostala v podstatě příkazem, ať si na chvíli sednu a v klidu si ho sním.

O chvilku později se přihnala do kuchyně Lilly, že jim dochází těsto na palačinky a musí honem udělat další. Řekla jsem jí, že kromě uzobávání salátu nemám zrovna co dělat, tak jí ráda pomůžu. Ještě nikdy jsem nedělala těsto ze 3 kil mouky a 10 vajec, musím říct, že to byla docela nálož, ale povedlo se a stánek s palačinkami byl zachráněn. (Dnes se prý celkem prodalo úctyhodných 176 palačinek!)

Když pak měla Lilly chvíli volněji, přišla jsem s ní opět hodit řeč. Stěžovala jsem si, že Anna nechala přes noc na okně krabičku s nakrájenými rajčaty (místo aby je uklidila do lednice) a navíc z nich nevykrájela tu zelenou část. Určitě nejsem sama, kdo ji nesnáší, ovšem umělci nemají ve svém foyer ostrý nůž, takže nevím, jak si Anna představuje, že si poradí, pokud někdo z nich má s touto částí rajčat stejný problém jako já. Ani Lilly nechápala, jak Annu může nenapadnout, že to má odkrojit. Ovšem přiznala, že tu krabičku na okně nechala ona, protože jí včera v noci na konci služby Anna dala do ruky košík s jídlem z foyer a řekla, ať to Lilly odnese do kuchyně. Ta byla v tu chvíli tak unavená, že Anně ani neodporovala. Ovšem Lilly zas nevěděla, kam se které jídlo má uložit. Já jsem se zase musela rozčílit, protože odnášení jídla z foyer do kuchyně je zatraceně Annina práce. Obsluha foyer není nic nezvladatelného a jsme to právě my, kdo má pomáhat ostatním ve chvílích, kdy ve foyer není nic potřeba zařizovat, ne naopak!

V 18 hodin mi dnes končila služba. Nejdřív jsem si chtěla zajít koupit jedno z těch starších festivalových triček, ale zjistila jsem, že cena 5 euro se vztahuje na dětské velikosti, trička pro dospělé jsou za 20. To mi přišlo trochu přehnané, a tak jsem se vracela domů bez nového přírůstku v šatníku.

Místo toho jsem roztopila troubu, vyndala pizzu z mrazáku a dala na ni extra sýr, cibuli a šunku. Krátce na to přijela Lilly. Takže teď oficiálně slavíme?, ptala se. Když jsem řekla, že ano, odběhla do pokoje a přinesla mi igelitovou tašku s omluvou, že to nestihla zabalit lépe. Musím přiznat, že mé překvapení se blížilo šoku a byla jsem dojatá. Jeden z důvodů, proč jsem nikomu neřekla, že mám narozeniny, bylo právě to, že jsem nechtěla, aby kvůli mně někdo sháněl dárky.

V tašce jsem měla další nálož čokolády, bonbónů (samozřejmě typicky finských, které jsem dosud neochutnala, protože se mi podařilo je v obchodě nevšímavě míjet, což byla velká chyba, jak napovídá to, že polovina balíčku už je v době psaní tohoto zápisu pryč...). Třešničkou na dortu pak byl ručníček s Mumínkem. Uááá! Já mám vlastní ručníček s Mumínkem! A vy ne, heč! Nakonec došlo i to na tu pizzu a přípitek s Coca-Colou. Obě jsme ale byly tak plné, že dort už jsme prostě nezvládly a Lilly se bohužel musela zase vrátit do práce.

Zůstala jsem tedy doma sama a dopisovala článek, který jsem slíbila místním novinám. Pak jsem na chvíli zavolala i Karolině na Skype. Nakonec někdo zazvonil na dveře. Šla jsem otevřít a tam stála Jaana s dortem, že prý ho upekla pro nás. Chvíli jsem na ni překvapeně zírala a pak jsem se zeptala, jestli jí Lilly něco řekla. Ne, co? Tak jsem Jaaně prozradila sama, že mám dnes narozeniny, takže je úžasná náhoda, že pro nás pekla zrovna dneska. Jaana byla nadšená a hned mi přála všechno nejlepší.

Když jsem zůstala opět sama, začala být v domě hrozná nuda. Sbalila jsem tedy ten dort, který jsem ráno koupila, nasedla na kolo a jela zpátky do práce, přece nebudu slavit úplně sama! Když jsem přišla do kuchyně, Elina seděla na židli naproti dveřím a provrtávala mě pohledem. Tak tady ji máme! Hned mi začalo svítat a ptala jsem se, jestli jim to prozradila Lilly. Kdepak, malý ptáček nám to zacvrlikal. Další tři Finky, které tou dobou byly v kuchyni, se připojily k Elině a společně mi k narozeninám zazpívaly. Jedna z nich pak doběhla pro Lilly ke stánku s palačinkami, protože právě ona byla vybrána, aby mi předala i hromadný dárek od kolegyň z kuchyně.

Dostala jsem přání od Eliny, ovšem podepsané všemi přítomnými spolupracovnicemi, k tomu nějaké dortíčky z kavárny a nakonec to nejlepší: dva suvenýry z místního obchodu, které jsem označila jako nejnápaditější dárek. Jde o hadr a kapesníčky, oba předměty zdobené notovým zápisem nějakého z Mozartových děl. Bylo mi vysvětleno, že hadr mám jako vzpomínku na to, jak moc jsem v Kuhmo uklízela, zatímco kapesníčky určitě využiju při odjezdu, až budu plakat při loučení. Musím se přiznat, že po dnešku už opravdu věřím, že při mém odjezdu nějaká slza ukápne. Přes všechny počáteční peripetie už jsem si tady zvykla, kolegyně v kuchyni jsou prostě úžasné a já už Kuhmo konečně vzala na milost.

Lilly se pak musela vrátit ke svému stánku, protože koncert měl 20 minut pauzu, při které všichni samozřejmě nutně musejí honem dostat palačinku. Blížila se 23. hodina a právě zapadalo slunce. Ačkoli bylo celý den zataženo, k večeru se obloha trochu vyjasnila. Navíc škola i stánek s palačinkami jsou hned na břehu jezera, jehož hladina směřuje na západ, takže slunce jakoby zapadá do jezera. Byl to úchvatný pohled!

Nakonec jsem se šla zeptat Lilly, jestli je hodně blbé, když půjdu do Kuhmo-talo, kde tou dobou mělo být foyer už prázdné a uklizené, a trochu zkontroluji, jak to tam Anna zvládla. Lilly mi řekla, že to vůbec není blbé, raději ať najdu chyby teď večer, ať je čas je zítra opravit. Tentokrát nás totiž čekalo první střídání směn: středa byla pro mě poslední odpolední a pro Annu poslední noční, ve čtvrtek se to obracelo, takže Anna vlastně má dvě směny hned za sebou. Výsledek mé kontroly? Popravdě čekala jsem to horší, ovšem stále je co zlepšovat.

Když přestávka skončila, návštěvníci koncertu se zase vrátili na svá místa a dvůr před stánkem s palačinkami se vyprázdnil. Já s Lilly jsme se vrátily do kuchyně a nakrojily jsme dort. K tomu nesměla chybět finská káva (pro mě opět spíše sladké mléko). Jediná Anna si nevzala ani dort, ani kávu, jen celou dobu seděla na židli s mobilem v ruce. Ostatní holky pak odešly domů (jim služba končila dříve), Lilly se vrátila do stánku na poslední nápor po konci koncertu, takže jsem zůstala v kuchyni jen s Annou a Elinou. Elina mi vyprávěla o svém bratrovi, který studoval v Jyväskylä a věnuje se vážné hudbě, přičemž prý pro Elinu k padesátinám i šedesátinám složil vlastní skladbu. Já zase Elině líčila, jak dopadlo moje psaní do místních novin a že se následujícího dne konečně chystám na jeden z koncertů podívat. Nemusím snad ani zmiňovat, že Anna nadále beze slova seděla na židli s mobilem v ruce.

Když koncert skončil, Anna měla jít do foyer ve škole uklidit, ovšem moc se jí nechtělo, protože se bála, že tam ještě budou lidi. Nabídla jsem jí, že půjdu s ní a klidně těm lidem (ať už anglicky, nebo finsky) řeknu, že pro dnešek je konec, najíst se můžou přijít i zítra. Ulehčeně souhlasila, ale nakonec moje přítomnost ani nebyla potřeba, protože foyer bylo prázdné, a tak Anna mohla začít uklízet, přičemž já jsem tak nějak automaticky taky začala skládat jídlo do košíku.

O chvíli později sice přišel jeden z umělců, že má hrozný hlad, tak jsem mu řekla, že pokud mu nevadí, že si musí jídlo vylovit z košíku, může si vzít co chce. Udělal si tedy rychlý sendvič, poděkoval nám a zmizel. Pak přišli ještě další dva umělci, naštěstí ne kvůli jídlu, ale šli si vyzvednout futrály na své nástroje. Všem jsem jim přála dobrou noc (tou dobou už se blížila půlnoc), zatímco Anna opět neřekla ani slovo.

Když jsme měly všechno připravené a vyskládané na stole, jenom to popadnout a jít, vzala jsem termosku s kávou a vyrazila zpátky do kuchyně. Anna na mě zavolala, ať prý jí pomůžu vzít ještě něco, že to všechno nepobere. A víte co? Tohle už mě fakt dožralo. Pro ní je totiž zřejmě velký problém dělat práci někoho jiného a zajímat se o to, jestli někdo jiný v kuchyni nepotřebuje pomoct, ale házet svou práci na druhé, to by jí šlo. To ale zatraceně není můj problém, že to nepobere! Může jít přece dvakrát, já už mám po službě! Nahlas jsem neřekla nic, jen jsem se otočila a pokračovala v cestě se svou termoskou, ať si Anna poradí sama.

V kuchyni jsme vše vyložily, Anna odnesla jídlo do lednic, zatímco já jsem vyprázdnila a vymyla termosku a nechala ji vyschnout do rána. Pak jsem si vzala koště a hadr a pomáhala jsem Elině uklidit celou kuchyň, zatímco Anna opět seděla na židli se svým mobilem, zřejmě v domnění, že její práce tímto skončila. Najednou jsem slyšela Lilly z předsíně, jak volá, ať jí někdo jde pomoct. Anna nereagovala, tak jsem vyběhla já. Lilly zápasila s klikou dveří, v jedné ruce kýbl se zbylým těstem na palačinky, v druhé ruce kasu s denní tržbou. Popadla jsem kasu a podle instrukcí od Lilly jsem ji odnesla na stůl k Elině do kanceláře, zatímco Lilly se postarala o těsto. Babičky ze stánku pak začaly nosit další zbytky jídel a termosky s nedopitou kávou a horkou vodou, které stavěly na obvyklé místo na zemi u výlevky. Nechtěla jsem, aby Elina s bolavou nohou musela chodit přes celou kuchyň, ohýbat se a vylévat termosky sama, a tak jsem se toho úkolu opět zhostila já, protože kdosi nedokázal na chvíli odtrhnout zrak od displeje a Facebooku.

Společnými silami jsme měly kuchyň i stánek s palačinkami uklizené pár minut před půlnocí a mohly jsme konečně všechny jít domů. Bohužel skutečně jít, protože Anna dosud nebyla schopná obstarat si tady kolo, a tak jsme já s Lilly ta svá opět musely vést. Ptala jsem se Anny, proč kolo ještě nemá. Že prý o tom Sari říkala, ale Sari nic neudělala. Ptala jsem se, kdy že to Sari řekla? V pondělí. Festival je v plném proudu, Sari organizuje práci týmu, který čítá přes 200 lidí, Sari si nebude pamatovat tři dny, že má jedné holce obstarat kolo, pokud se ta holka nepůjde připomenout sama...

Po návratu jsem zapálila svíčku, kterou jsem si půjčila od Lilly, a ještě chvíli jsme vedly debatní kroužek o literatuře v naší kuchyni, přičemž jsme spořádaly ty dortíčky z kavárny. Nakonec jsem svíčku sfoukla a něco si přála k těm svým narozeninám. Jen doufám, že se to splní, i když už byl vlastně nový den. Spát jsem totiž šla až v půl druhé, ale nakonec spokojená s tím, jak celý den dopadl a kolik lidí mi dnes přálo! Kromě těch tady ve Finsku i Karolina ze Stockholmu, Ginette z Kanady, samozřejmě všichni důležití přátelé a příbuzní doma, včetně brášků, Dimiho a některých spolužáků z finštiny. Jo a taky Mikko! Od toho mi už brzy ráno přišla e-pohlednice, na které je text ve finštině, který ve velmi volném překladu zní asi takto: "Dnes slunce radostně září, přináší štěstí a z dobrodružství tohoto svátečního dne vymaže všechny starosti." Ačkoli to zmiňuji až na konci zápisu, byla tato e-pohlednice vlastně příčinou mého prvního úsměvu v tomto dni a jsem opravdu ráda, že další lidé se podíleli na tom, že ten ranní úsměv nebyl zdaleka jediný.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře