Čtvrtek 16. 7. 2015

16. červenec 2015 | 23.38 |

Čtvrteční probouzení se samozřejmě po pozdní večerce také muselo trochu posunout. Ráno jsem si dopřála opravdu dlouhou probouzecí sprchu a vydatnou snídani, jejíž načasování už hraničilo s obědem. Lilly jsem dala přečíst ten článek, který jsem napsala do místních novin, schválila mi ho, a tak jsem ho poslala tomu redaktorovi. Chtěla jsem mu do toho mailu připsat něco ve smyslu, že pokud je nezadaný, měl by Lilly někam pozvat, protože ona téměř jistě řekne ano (měly jsme tu o něm velmi dlouhý rozhovor). Naštěstí jsem si včas všimla, že ta mailová adresa je veřejná, takže to budou číst všichni v redakci, a tak jsem se omezila jen na svůj článek (Lilly mu bude muset zavolat sama). V odpověď mi přišlo, že ten text je dobrý. Jen to maličko poupravili a zkrátili, aby se jim to vešlo do požadovaného rozsahu. Sice mi tu novou verzi poslali ke schválení, ale já si toho mailu všimla pozdě a stejně se nebudu hádat s rodilými Finy o tom, jak upraví mnou napsaný text ve finštině. (Alespoň zatím ne.)

Když jsem měla tento článek finsky, otevřela jsem si čistou stránku ve Wordu a dala se do psaní v češtině. Ty tři a půl strany středečního zápisu mi skutečně zabraly dost času a psala jsem to na etapy, protože jsem si každou chvíli vzpomněla na něco, co jsem někde na začátku zapomněla zmínit. Klávesnici jsem pak nechala chvíli odpočinout a ve 14 hodin jsem vyrazila na koncert, který se konal v místním kostele, jenž se příhodně nachází asi 200 m od domu.

Koncert byl rozdělený na pět částí a představil díla pěti různých skladatelů. Prvním byl Antonín Dvořák, čtvrtým Jean Sibelius (nejvýznamnější finský skladatel), takže v podstatě tito dva byli hlavním důvodem, proč jsem si vybrala právě tento koncert. Paradoxně mě zrovna tyto dvě části vůbec nezaujaly. Nejvíc se mi líbila třetí část, jejímž skladatelem je Joaquín Rodrigo a mezi nástroji měla hlavní slovo kytara. Líbila se mi i druhá část, která byla jediná doprovázená i zpěvem. Zpěvačkou byla nějaká sopranistka z Japonska, ovšem zpívala francouzsky a tak nádherně a tak čistě, že bych jí věřila, že je rodilá mluvčí. Pátou částí pak byla tvorba Johanna Strausse ml., která je asi dost známá, protože některé části té melodie mi připadaly velmi povědomé. Koncert celkem trval něco lehce přes hodinu a, jak bylo předem slíbeno, po předložení své pracovní průkazky jsem se na něj dostala úplně zadarmo.

Když jsem vyšla z kostela, zahlédla jsem Elinu a šla jsem ji pozdravit. Byla tam ještě jedna paní z kuchyně a všechny tři jsme se shodly, že se nám nejvíc líbila ta třetí část s kytarou. Doprovodila jsem Elinu k autu a rozloučila se s ní s tím, že se uvidíme večer v práci. Pak jsem se vrátila do domu a dopsala svůj deníkový zápis.

Okolo 17. hodiny jsem dostala hroznou chuť na kávu, už mě tady Finové začínají kazit, ale nějak jsem si zvykla na to, že ji mám prakticky každý den. Lilly mi sice ukázala, jak používat kávovar, ale ten, se kterým mě to naučila, se hned následujícího dne rozbil (na tom nemám žádný podíl, přísahám!) a my dostaly nový, který je trochu jiný typ. Teď už vím, že příště mám raději počkat na Lilly a nechat si od ní dát další školení. Tentokrát jsem to prostě udělala blbě. Bohužel kromě nepořádku (který jsem uklidila) to odnesla i skleněná konvička, jejíž dno prasklo. Sice drží pohromadě, takže v případě nejvyšší nouze se dá použít, ale to dno už netěsní a ukapávající káva není moc žádoucí.

Lilly přišla z práce krátce před 19. hodinou dost vytočená: kvůli zákazníkům, kvůli Anně i kvůli problematickému zámku u dveří do našeho bytu, které jsem neprozíravě zabouchla, ačkoli v domě, kdy je některá z nás doma, je většinou necháváme otevřené. Bála jsem se, co řekne na tu rozbitou konvičku, ale naštěstí to vzala docela v pohodě. Omlouvala jsem se jí, že káva asi nebude, ale kdyby měla krizi, tak mám ve skříni nutelu, která je jí plně k dispozici. Pak mi Lilly svěřila, že dnes jeden z umělců přišel ke stánku s palačinkami s pokornou prosbou, jestli tam dostane kávu, protože v jejich foyer prý žádná není. To rozžhavilo do běla zase mě! Ačkoli umělec prý nebyl Fin, káva je tady tak všudypřítomná a důležitá, že prostě chybět nesmí! Já už jsem si zvykla kávu a horkou vodu do foyer nosit jako první a teprve poté začít podávat i jídlo, protože spousta lidí tam chodí právě jenom kvůli té kávě.

Do práce jsem dorazila asi v 19:15, ačkoli jsem začínala až v půl. Anna samozřejmě seděla na židli v kuchyni s mobilem v ruce. Hned mi hlásila, že všechno je v pořádku a připravené. Já jsem se šla převléknout a hned jsem šla zkontrolovat foyer ve škole, které mělo být tou dobou už prázdné a uklizené. Stoly mohla otřít lépe, ale jinak to celkem šlo a je fajn, že odtamtud opravdu odnesla všechno jídlo, protože tamější lednice je dost nespolehlivá a já tam přes noc nechci nechávat nic kromě limonád. Na chvilku jsem nakoukla i do foyer v Kuhmo-talo, ale to bylo zrovna plné lidí (koncert měl právě přestávku), tak to byl opravdu jen letmý pohled. Doufala jsem, že všechno bude v pořádku.

Anna odešla a já začala v kuchyni uklízet, protože takhle pozdě k večeru jsme tam byly jen tři: jedna paní v kavárně, jedna holka u myčky na nádobí a já. Za celý den se tam ovšem nepořádku nahromadilo docela dost a jeden místní "šéfkuchař", který odchází v 15 hodin, je také místní šéfbordelář.

Když koncert skončil, šla jsem do foyer, které bylo to dobou naštěstí prázdné, a málem jsem omdlela. Nebyl tam vůbec žádný čaj (v košíčku byly jen prázdné papírky, ve kterých jsou ty čajové sáčky zabalené). Nebyly tam vůbec žádné plastové kelímky (na limonádu) a velmi málo těch papírových (na kávu). Plastové jsem pak sice našla ve skříni, ale také jen pár a hlavně měly být na stole, umělci tam nebudou prolézat všechny skříně a hledat příslušné nádobí! Stůl byl opět celý od kávy a drobků. Další koncert začínal za slabou hodinu a já měla opravdu co dělat, protože skoro všechno jídlo bylo snědené.

Běžela jsem do kuchyně honem připravovat všechno potřebné. Tou dobou přijela Elina, já ji jen pozdravila a křikla, že nemám čas, a běžela jsem vyměnit chladící desky, které dáváme do takové kovové krabičky, na které stojí mléko a smetana (aby to v pokoji nezteplalo). Pak honem vyskládat do misky sýr a šunku, nakrájet okurku. Rajčat tam pár zbylo, ale zase tam byly ty zelené části. Bože, já ji zaškrtím! Na jejich vykrajování ovšem nebyl čas. Všechno jsem nanosila do foyer, ale nejdříve jsem jídlo nechala v košících a to, co tam bylo, jsem dala stranou, abych mohla stoly utřít. Tou dobou tam přišla nějaká paní, Finka a zaměstnankyně festivalu, a začala si stěžovat, proč tam sakra jídlo není i mezi koncerty. Spustila na mě ovšem finsky a já byla v takovém stresu, že můj mozek finštinu prostě nepobíral, tak jsem vykoktala, ať mi to prosím řekne anglicky. Pak jsem jí (také anglicky) vysvětlila, že jsem jídlo přinesla, ale nejdřív musím ten stůl umýt a až pak tam to jídlo dám.

Asi 10 minut před začátkem koncertu bylo všechno skutečně dokonale připravené a já si šla na chvíli oddechnout do kuchyně. Když jsem měla chvilku, umyla jsem všechny použité krabičky, které jsem přinesla z foyer, i svoje pracovní místo, kde jsem krájela zeleninu. Asi půl hodiny po začátku koncertu jsem šla znovu zkontrolovat foyer, naštěstí vše bylo na svém místě a v dostatečném množství.

Vrátila jsem se do kuchyně, kde byla Elina i se svým vnukem a další dvě zaměstnankyně kuchyně. Elina se ptala, jestli jsem měla po příchodu do práce hodně naspěch. Řekla jsem, že ano, protože ve foyer chyběla spousta věcí. Naštěstí pro poslední koncert bylo už všechno připraveno, a tak jsem jim mohla pomoct se zavíráním kavárny a následným úklidem. Kromě mě měly dnes všechny kolegyně v kuchyni končit ve 22 hodin, odešly ve 22:30 a to jsem opravdu tu poslední půlhodinu běhala mezi Elinou a Kirsi (tou starší paní, co byla v kavárně) a obou jsem se ptala, co je třeba dělat, jak můžu pomoct, co mám přinést, odnést atd. Nedokážu si představit, jak by to vypadalo, kdyby tam byla Anna, která by jen seděla na židli s mobilem a nechala by je, ať si poradí samy.

Asi ve 22:40, kdy už jsme v kuchyni zbyly opravdu jen já a Elina, mi Elina řekla, že by ráda už jela domů a trochu se prospala. Ptala se, jestli to tam zvládnu sama. Ujistila jsem ji, že ano, ve foyer už bude jen potřeba uklidit po koncertě a v kuchyni je jinak všechno připravené. Řekla mi, že při odchodu mám jen zhasnout světla a zamknout stačí jen venkovní dveře.

Koncert skončil asi ve 23:20, čekala jsem ještě 10 minut a pak šla uklízet. Také v tomto případě už jsem si vytvořila strategii, že všechno jídlo dám do košíku, ale zatím ho tam nechám stát a uklidím celou místnost. V případě, že někdo přijde a má hlad, může si ještě něco z toho košíku vylovit. Asi pět minut po půlnoci jsem měla všechno jídlo uložené v lednici v kuchyni a všechno ve foyer uklizené. Třikrát jsem překontrolovala, že je všechno vypnuté, vychladlé, všechno jídlo, kterému hrozí na teple zkáza, je uložené v lednici... Bylo to zvlášní, když tam nebyl žádný šéf, který by mi řekl, ať už jdu domů, že to dodělá někdo jiný zítra. Pak jsem si vzpomněla, že jsem ještě nevymyla termosku s kávou, kterou jsem přinesla z foyer. Napadlo mě, že je škoda tu kávu vylévat, načepovala jsem ji do láhve, zabalila do alobalu, aby zůstala aspoň trochu teplá, a odvezla ji Lilly.

Do domu jsem dorazila asi dvacet minut po půlnoci, Anna už spala, ale Lilly na mě čekala. Přivezla jsem jí tu kávu a ještě pár koláčků, které v kuchyni zbyly a stejně už byly trochu oschlé, takže už je nešlo prodat. Já jsem si musela uvařit opravdu velký hrnek teplého kakaa a líčila jsem Lilly, jak bylo v práci. Ona pak šla spát, ale já nemohla usnout ještě asi hodinu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře