Pátek 17. 7. 2015

17. červenec 2015 | 23.37 |

Moje noční směny mi tedy v hlavě dělají pořádný zmatek, už ani nevím, co je za den. Kromě toho jím, kdy mě napadne (klidně i o půlnoci), a díky práci v kuchyni také ve vysokém množství, což se na mě čím dál víc začíná projevovat i navenek, ovšem nečekám, že by se tohle změnilo před koncem festivalu...

Zatímco Anna šla na další koncert, já a Lilly jsme dopoledne jely do kanceláře za Sari. Pozitivní novinkou bylo páteční vydání místních novin, ve kterých vyšel můj článek a rozhovor s Lilly. Sice na té fotce vypadám hrozně oplácaně a jsem (zase) úplně rudá, ale článek slavil celkem úspěch a všechny potěšil, protože byl v podstatě syntézou všech mých DOBRÝCH pocitů z festivalu. Říkám si, že vzpomínky z hlavy časem vyprchají, ale ten článek si lidé můžou přečíst znovu a některé věci si připomenout a já chci, aby si připomněli to dobré.

Kromě toho, že jsme si potřebovaly vyprat, jsme se Sari také chtěly mluvit o některých méně příjemných věcech. Předně jsem si stěžovala, že stále ještě nemám peníze od paní Uotily. Sari okamžitě zvedla telefon a volala tam. Uotila byla zřejmě (opět) někde pryč a její zástupce Sari řekl, že ty peníze dostanu příští týden, načež Sari reagovala tím, že tohle slyšela už třikrát, ale skutek utek. Zpožďuje se také platba Anně, která měla peníze dostat do konce tohoto (pracovního) týdne, ale i ona zatím čeká marně.

Hned na to Sari zvonil telefon znovu a mně bylo hloupé odejít z kanceláře bez rozloučení a poděkování. Sedla jsem si tedy vedle Lilly, která si tam četla nějaký časopis, a čekala, až to Sari vyřídí. Lilly se ptala, jestli jsem se zmínila i o Anně. Řekla jsem, že ne, že bych to měla nechat být, že Anně nechci působit problémy, když neudělala nic vyloženě špatného, jen zřejmě nechápe, co se od ní očekává. Protože je blbá, komentovala to stručně Lilly. Tuto poslední větu už Sari slyšela a samozřejmě se začala vyptávat, kdo je blbý. Lilly bez rozpaků odpověděla, že mluvíme o Anně a že já chci o ní Sari něco říct. Sari mě tedy vyzvala, ať spustím, a já byla jako protržená přehrada: jak mě štve, že je na FB, že nikomu nepomůže, že stále nechápe, co přesně je náplní její práce, ačkoli jsem jí to vysvětlila finsky i anglicky a všechno s ní dvakrát prošla i Elina. Sari opět vzala telefon a okamžitě Anně zavolala, ať za ní přijde do kanceláře. Pak řekla, že já a Lilly máme raději odjet, ale že se o všechno postará.

Musím se přiznat, že jsem měla opravdu černé svědomí a nepřekonatelný pocit, že jsem neměla nic říkat. Lilly se mě naopak snažila přesvědčit, že jsem udělala dobře. Protože měla ještě asi hodinu čas, než jí začínala pracovní doba, zajely do místního bazaru a sháněly novou konvičku na kávu. Bohužel jediná, která odpovídala typově, byla příliš velká (to jsem sice zjistila až po tom, co jsem ji koupila, ale vyhozená 2 eura mě moc nebolí). Nakonec jsme navštívily ještě do místní obchod s dárky a suvenýry, který byl snad prvním obchodem tady, kde jsem objevila typicky turistický pohled s fotkami města. Kromě toho jsem tam našla další dva krásné pohledy, které fanoušek Postcrossingu prostě nemůže nekoupit. A pak... pak jsem objevila poklad! Vykrajovátko ve tvaru Mumínka! A teď je mé, jupí! Už se těším na tu kopu perníčků, které budou tak finské, až z toho moje spolužačky omdlí blahem (chystám se totiž letos vyzkoušet i finskou verzi těsta).

Lilly pak jela do práce a já domů. Zašla jsem na nákup a pořídila si 1,5kg cihlu eidamu. Jsem zvědavá, jak rychle ji dokážu spotřebovat. (Když jsem ale naznačila, že by zase brzy mohl být smažák, Lilly se rozzářily oči.) Nakonec jsem opožděně dokončila zápis z předchozího dne a krátce před šestou večerní vyrazila do práce.

Po příjezdu do kuchyně jsem nestačila zírat. Kuchyň byla čistá, všechny pracovní stoly umyté, zametená podlaha... V obou foyer byly bohaté zásoby jídla, všechno pečlivě vyskládané a připravené. Anna poprvé svou práci udělala opravdu dobře a já najednou první hodinu své pracovní doby vůbec neměla co dělat!

Okolo 21 hodin se zavíral stánek s palačinkami, Lilly ovšem chtěla ještě zůstat v kuchyni a chvíli nám dělat společnost. Byla tam také jedna ze starších paní jménem Tiina, která je dost od rány. Ptala se nás, jestli víme, co znamená KVG (kó vé gé). Je to zkratka pro: Katso vittu Googlesta! (Ve volném překladu: Tak si to dopr* vygoogli!). A EVVK (é vé vé kó) To je prosím Ei voi vähemmän kiinnostaa, pro případ zdůraznění je možné mezi "voi" a "vähemmän" přidat ještě to "vittu", což je jedno z nejšťavnatějších finských slov. Ta druhá zkratka znamená: Nemůže mě to zajímat míň! Tou dobou nebylo moc naspěch a kavárna se už pomalu zavírala. Elina se ptala, jestli už jsme s Lilly ochutnaly mrkvový dort, který má kavárna v nabídce. Když jsme obě odpověděly záporně, dostaly jsme okamžitě každá svůj kousek. Hned jsem se chlubila, že jsem kdysi mrkvový dort taky pekla, ale bylo to docela těžké. Tenhle byl ovšem vynikající, naprosto lahodný a na jazyku se rozplývající.

Lilly pak odjela domů a po 22. hodině postupně začaly odcházet i ostatní kolegyně, až opět zůstala jenom Elina. Ta se mnou rozprávěla skoro do jedenácti, například o tom, že má tři děti a vnoučata tedy na třech místech ve Finsku: Kajaani (100 km od Kuhmo), Utsjoki (asi 650 km) a ještě jedno město, jehož jméno si nepamatuji, ale asi 200 km jižně od Kajaani, tedy v opačném směru než Utsjoki, které je v podstatě nejsevernějším cípem Finska. Elina si povzdechla, že kromě těch z Kajaani své děti i vnoučata vídá sotva jednou za rok. S takovými vzdálenostmi se není čemu divit. Já také spoustu příbuzných vídám sotva jednou za rok a to nás dělí jen hodina jízdy autem.

Nakonec i Elina odešla a já zůstala úplně sama. Šla jsem se podívat do foyer, protože krátce po 23. hodině měl koncert přestávku. Samozřejmě tam bylo skoro všechno s prominutím vyžrané. Do toho definitivně došly papírové kelímky na kávu, ovšem Elina zamkla kavárnu, takže jsem odtamtud nemohla vzít další! Běžela jsem tedy do foyer v Kontion koulu a přinesla alespoň pár, ovšem také jich tam už moc nezbylo. Byla to velmi stresující půlhodina, ale podařilo se mi zásoby v rámci možností opět doplnit a říkala jsem si, že takhle pozdě v noci se už taky lidí nemusí moc přecpávat.

Pak jsem si konečně našla chvilku na čtení a také na ochutnávání dalších dortíčků, protože Elina při odchodu řekla, že si v kuchyni můžu vzít co chci. Říkám si, že vzhledem k množství jídla, které tam skladujeme, to, co já dokážu sníst, zas o tolik zásoby neztenčí. Omylem jsem tam narazila na nějaký koláč, o které jsem si myslela, že je sladký a to červené je nějaké ovoce. Byla ta červená řepa, fuj! Začínám docházet k závěru, že nejlepší je stejně obyčejná nadýchaná pulla ozdobená tím velkokrystalovým cukrem.

Koncert měl končit v 0:20, samozřejmě skončil o 15 minut později, ale umělci se pak nahrnuli do foyer a měli tam bujarou oslavu. Sice jsem tam už chtěla jít a začít uklízet, aby pochopili, že oni už by se taky měli odklidit, ale ta místnost je sama o sobě dost malá a jich tam bylo aspoň 20, takže tam vůbec nebylo k hnutí. K úklidu jsem se dostala až někdy v 0:50, pak jsem ovšem musela ještě všechno odnosit do kuchyně, umístit do těch správných lednic, všechno umýt, povypínat... Z práce jsem odešla v 1:20, přičemž moje pracovní doba měla oficiálně skončit o půlnoci! Na druhou stranu si říkám, že jsem si to trochu "vybrala" v těch zákuscích (až na ten ošklivý podvod a zklamání s řepou).

Chudák Lilly na mě opět čekala, ale tentokrát žádné rozjímání nad hrnkem kakaa nebylo. Ona šla spát hned, já se jen trochu opláchla a vyndala věci z tašky (opět jsem jí přivezla kávu a koblihy, které už byly volně ke konzumaci, protože jsou už poněkud staršího data). Myslela jsem jen na to, že ráno chci spát alespoň do 10 hodin!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře