50 dní ve Finsku

25. červenec 2015 | 09.39 |

Máme tu takové malé výročí: dnes je to přesně 50 dní od mého příjezdu do Finska. Vzhledem k tomu, že stovky se letos ještě nedočkám, rozhodla jsem se využít alespoň tohoto polovičního čísla k tomu, abych zaznamenala, jak se můj život za ty necelé dva měsíce změnil. Co se mnou Finsko provedlo a jak jsem se tu stihla pofinštit?

Víte, jak poznáte, že jste ve Finsku strávili už příliš mnoho času? Předně ztratíte všechny iluze, které jste si kdy o Finech vytvořili. Když vaše frustrace z tohoto zjištění dosáhne kritických hodnot, začnete nakonec prohlašovat, že Finové jsou nespolehlivá a necivilizovaná prasata. Poslední dva týdny jsem pracovala v kuchyni a v místnosti, kde se následně mnou připravené jídlo jedlo, takže na tom, že místní jsou prasata, prostě trvám! Víte, jaký je rozdíl mezi cizincem a Finem, který rozlije skleničku s pitím? Cizinec vyskočí, začne se omlouvat a ptá se, kde je hadr. Fin na to půl minuty zírá, než mu dojde, že by asi měl zmizet z dosahu rozlévající se tekutiny, slova omluvy mu neujedou ani omylem a ještě na mě tupě zírá, jestli to teda utřu, nebo ne.

A necivilizovaní? V očích člověka ze střední Evropy, (který navíc půl roku žil ve Francii, jež je v tomhle případě přesným opakem), rozhodně ano. Ačkoli jsem byla několikrát varována, že Finové si na zdvořilosti nepotrpí, že tu muži ženám neotevírají dveře apod., netušila jsem, že je situace až tak zoufalá. Všechno ještě zhoršuje fakt, že jsem cizinka a kolem mě je spousta místních chlapců, kteří tohle město asi ještě nikdy neopustili a nejspíš nevědí, jak se k tomu všemu postavit. Ovšem také místní babičky na mě podezřívavě hledí, jestli třeba... nemám na hlavě anténu? Fakt nevím. Po deseti dnech pravidelného míjení v práci mě jeden místní kluk včera konečně aspoň pozdravil. Málem mi z toho šoku vypadly košíky s jídlem, které jsem zrovna měla v ruce.

Jak jsem zmínila výše, muži tu ženám dveře neotevírají. Pokud má dotyčná žena jako jediné břemeno pouze svou kabelku, naprosto to chápu, mám dvě ruce, můžu si ty dveře otevřít sama. Ale když jdu do budovy s koncertními sály, kam se vstupuje skrz dvoukřídlé velmi těžké dveře, a mám v každé ruce po okraj naplněné košíky s jídlem a před těmi dveřmi stojí nejméně tři místní Finové, všichni tutově mladší než já, a s potěšením si dopřávají cigaretku, ne-li ještě nějaké pivíčko, a koukaj na mě a čekaj... jako na co? To víte, že si ty dveře otevřu sama, žádný spěch, pánové! Rodiče mi sice druhý pár rukou neudělali, ale já na rozdíl od vás mám třeba zkušenosti s nošením dětí. (Rozumějte: máte dítě v náručí a k tomu potřebujete vzít další tři tašky a projít dveřmi, které si musíte sami otevřít i zavřít.) Já si poradím. Ale chtěla bych vidět vás v téhle situaci. Asi bych se dobře bavila.

A pak jsou tu nějací ještě mladší, ovšem největší frajírci ve městě, kteří tu jezdí na kole kolem školy (v níž se také konají koncerty) a myslí si, jak nejsou drsní, když umí jezdit jen na zadním kole.

Bože, já bych se asi počůrala smíchy, kdyby jednou z toho kola spadli, ale chápu, že takové štěstí nemám, abych to mohla vidět. (Vůbec nejsem zlomyslná!) Tihle malí parchanti tu loni málem najeli do jednoho z umělců, který vystupoval na festivalu. Důležité podotknout: šlo o Japonce, který navíc zrovna nesl v ruce svůj hudební nástroj. Už si sice nepamatuji, na co to vlastně hrál, ale klidně se vsadím, že ten nástroj měl mnohem větší hodnotu než všechna kola místních harantů dohromady. Chápu, že Japonci na tohle zvyklí nejsou, tak z toho ten chudák loni měl docela šok, naštěstí se ale nic nestalo. Milí chlapci, já jsem sice cizinka s anténkou, ale já jsem z Prahy. My Pražáci jsme zvyklí na všechno. Taky doma máme spoustu podobných nevychovaných harantů, kteří by potřebovali pár facek. Mně nebude dělat problém, až se rozjedete proti mně, vám svoje košíky s jídlem hodit na hlavu. Je libo rajčátko ve vlasech?

Nádech, výdech. Klid. Krevní tlak může zase trochu poklesnout. Tenhle článek neměl být o tom, jak mám chuť zabít pár místních chlapců a k tomu občas aspoň nakopnout jednoho v Turku. Než odjedu domů, budu mít vytvořenou dokonalou strategii, jak zacházet s finskými muži – co řešit, co neřešit, co očekávat, v co naopak ani nedoufat. Dejte mi ještě pár týdnů čas, ono to půjde. Já se učím rychle.

Jakou změnou jsem ale za posledních 50 dní prošla JÁ?

  1. Naučila jsem se pít kávu, jakože pravidelně, jakože denně. Sice je to stále můj styl pití kávy (4 kostky cukru a poměr 1:1 káva s mlékem), ale den bez pravidelné dávky kávy by byl nějak prázdný. Když se ráno probudím, jako první mě napadne, že si dám kafe. Pak mi dojde, že mám vlastně i čaj. A taky kakao, ale to je spíš večerní nápoj (před spaním nebo jako motivace k vyšším výkonům při studiu).

  2. Naučila jsem se, že 3 eura za kopeček zmrzliny je normální cena. Na obranu Finů musím říct, že ten kopeček, co vám dají tady, je aspoň dvojnásobek toho, co jsem kdy dostala v Praze. Ne, že bych si teď chodila kupovat zmrzlinu každý den, ale ta tři eura už mě prostě nebolí tolik jako dřív. Spíš se bojím, že vyžeru všechny obchody se zmrzlinou doma, až se vrátím a budu jako u vytržení z českých cen.

  3. Naučila jsem se, že 23 °C je letní teplota, při které už je načase vzít tričko na ramínka a minisukni, jinak se tady rozpustím. Už víc než měsíc prožívám léto, jehož průměrná teplota je 15 °C, tak se není čemu divit. Jen nevím, co budu dělat, jestli i po mém návratu budou v Praze třicítky. (Nastěhuju se do lednice?)

  4. Zvykla jsem si, že do práce jezdím na kole. Do obchodu jezdím na kole. Na poštu jezdím na kole. Do knihovny jezdím na kole. Na procházku jezdím na kole... ne, počkat, to už je vlastně projížďka. Když jsem se na chvíli zamyslela, co všechno budu muset dokoupit, až se po necelých třech měsících vrátím domů, přistihla jsem se při představě, že na ten nákup pojedu na kole. To už bude ovšem Praha. Tady v Kuhmo jsou celkem dvě hlavní ulice, kde projedou dvě, možná i tři auta za minutu, a to už je dopravní špička. Ve vedlejších ulicích projede všehovšudy pět aut za celý den. Kromě toho tu nejdelší kopec má tak 100 m a převýšení ani nestojí za řeč. Mimochodem městský autobus tu není vůbec. Zkrátka ráj pro cyklisty!

  5. Zvykla jsem si, že ke každému jídlu si z velkého špalku ohobluju hojnou porci sýra. Doma se mi nikdy nestalo, že bych snědla celé kilo za dva týdny (a to jsem v jejich průběhu ani jednou nedělala smažák!).

  6. Naučila jsem se používat finskou sprchu a finské zámky odemykat i zamykat na první pokus. (Za obojí bych zasloužila medaili za zručnost.)

  7. Naučila jsem se, že pro všechny objekty, které neumím finsky správně pojmenovat, můžu použít slovo tavara nebo esine. Pro všechny záležitosti juttu. A všechna slovesa vyjadřující manipulaci s nějakým předmětem nahradí jednoduché laittaa.

  8. Naučila jsem se, že slunce zapadá hodně dlouho po Večerníčku, a i po jeho západu není úplná tma, ale jenom šero. To se ovšem se vzdalujícím se svátkem Juhannus (21. 6.) mění, takže si asi zase brzy odvyknu.

  9. Po krátké identifikační krizi jsem se vrátila ke svému vyhraněnému feminismu (to asi vyznělo i z poněkud delšího úvodu článku). Uznávám, že finští muži trpí, protože ženy už je tady předčily úplně ve všem. Ale já už je litovat nebudu, oni si to totiž zasloužili!

  10. Naučila jsem se vařit české recepty v improvizovaných podmínkách (obalovat bez hladké mouky a vysypávat formu na pečení bez hrubé mouky nebo lisovat česnek s pomocí struhadla).

A taky:

Zakulatila jsem se, ačkoli jsem obklopená nízkotučnými výrobky. Jenže to je: tady pulla, támhle korvapuusti, následuje rönttönen (místní specialita plněná brusinkami)... a kdyby to nestačilo, Fazerin sininen je vždy po ruce!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 50 dní ve Finsku zlomenymec®pise.cz 25. 07. 2015 - 20:55
RE(2x): 50 dní ve Finsku cayenne 25. 07. 2015 - 21:20
RE: 50 dní ve Finsku tlapka®pise.cz 24. 09. 2015 - 13:59