Pondělí 17.1.2011

25. březen 2011 | 17.52 |

Tak znovu škola. První týden mám za sebou a dnešek ve mně vzbudil dost nepříjemný pocit, že většina lidí tu došla k závěru, že po týdnu už musím mluvit stejně plynule jako oni a perfektně rozumět. Bohužel se mýlí.

První hodina byla francouzština. Profesorka nás zavedla do ateliéru, kde bylo vystaveno 10 obrazů a my měli vypracovat otázky typu, jaký se nám nejvíc líbí a proč, jakou otázku bychom položili autorovi (prý se s ním ve čtvrtek setkáme)... Na některé otázky se mi k radosti mé i naší profesorky podařilo odpověď vytvořit také. Zvlášť poslední úkol: jeden obraz si vybrat a napsat k němu krátkou básničku, nebo krátký příběh. V češtině by to pro mě nebyl žádný problém, ve francouzštině to bylo podstatně těžší. Ale když jsem viděla, že fr. sousedka vedle mě má sotva první větu, trochu mi to dodalo odvahy. Po zvonění mě profesorka požádala, aby si to mohla přečíst. (Bylo to opravdu jen pár vět). Řekla, že tam sice jsou nějaké chyby, ale jinak že je to napsané moc hezky. To mě pochopitelně potěšilo, protože ona vypadá jako hodně přísná profesorka a přestože některé mé spolužáky občas trochu "dusí", ke mně je opravdu milá a tolerantní. Domluvily jsme se, že se to pokusím nějak dokončit (dohledat slova, která jsem nevěděla, jak vyjádřit fr.) a ve čtvrtek se na to podíváme a ona mi vysvětlí mé chyby apod.

Den sice začal dobře, jenže pak přišla hodina angličtiny a já zapomněla, že vlastně máme psát test (náhodou jsem tohle minulý týden vyrozuměla). Zadání nám profesorka diktovala, docela rychle a ještě k tomu francouzsky. Něco jsem si vymyslela (přeci jen angličtinu se učím už opravdu dlouho), bohužel mi ale velká část papíru zbyla bez odpovědí. Poté jsme dostali plakáty a ve skupinkách měli připravit nějaký krátký popis a představení našeho plakátu. Jenže já pořádně nerozuměla, jen jsem sledovala, co dělají ostatní členové mojí skupinky a připadala si hloupě, že já ničím nepřispívám. Tak jsem si začala psát vlastní věty. Dokončit to máme ve čtvrtek, tak snad stihnu ještě spolužáky přesvědčit, abychom nějak skloubili jejich i moji verzi (myslím, že obě mají svá silnější i slabší místa).

Potom přišel obávaný tělocvik. Dnes jsme měli běžet 5x 300 m (uběhnout, krátký odpočinek a takhle 5x za sebou). Možná se to zdá jako pohoda, ale můžu říct, že první kolečko bylo v pohodě, podruhé celkem taky, potřetí jsem byla už unavená a popáté jsem se skoro hned za startem musela přesvědčovat, že to zvládnu a bojovat s nevolností (která mě nakonec provázela až do pozdního odpoledne). Navíc jsme dostali nějaké přístroje na měření času a měli si výsledky zapisovat do učitelových papírů. Protože jsem tomu moc nerozuměla, většinou jsem ta čísla přiblížila tomu, co tam psali ostatní. Nakonec nás učitel propustil do šaten, abychom si také odpočinuli. Tam jsme čekali skoro půl hodiny (tělocvik je dvouhodinová záležitost, bohužel) a potom se konečně spolužačky vydaly ven.

Já tedy automaticky zamířila ke škole, ale učitel na mě zavolal, že nikam nesmím. Nevím proč, nerozuměla jsem mu. Tak jsem čekala ještě chvíli a pak odešla s ostatními.

Šla jsem na oběd. Jídelna byla přecpaná. Nakonec se mi podařilo najít nějaké volné místečko, spolužáky jsem nikde neviděla. Usadila jsem se a pustila se do jídla. Pak jsem si vzpomněla, že nemám lžičku – na jogurt. Jenže lžičky nebyly, holt už si je všichni rozebrali a ještě je nestihli umýt a doplnit. Co teď? Protože tady se nesmí nabírat jídlo do kapes a zase odnést tác s ještě nenačatým jogurtem, to by také působilo trochu zvláštně. Nakonec jsem to zkusila s vidličkou. (Podobně na tom byla i sousedka u stolu). Ale nevím proč, holky, které seděly vedle mne (a které nebyly z mojí třídy), se pořád něčemu smály. Začínalo mě to štvát. Nerozuměla jsem čemu, pochopitelně jsem měla pocit, že mně. Byla jsem tam sama. A vidličkou dolovala jogurt z kelímku. Připadala jsem si vážně jako idiot. Volím útěk, řekla jsem si nakonec a vystřelila z jídelny potlačujíc slzy. A najednou mě to tu všechno začalo štvát. Měla jsem chuť do něčeho kopnout. Pitomý dvouminutový přestávky, pitomí autobusáci jezdící si dle chuti, pitomej tělocvik, pitomá jídelna...

Venku jsem to trochu rozdýchala a zamířila k domu paní Leray, kde jsem si chtěla nechat věci na tělocvik a na odpolední vyučování si vzít jen kabelku a potřebné učebnice. Chvilku jsem si odpočinula a vyrazila zase do školy. Za ten týden už jsem stihla vypozorovat, kudy jezdí autobus. Protože tady i odpoledne jezdí jednou za 20 minut, bylo pro mne rychlejší vydat se k zastávce, kde přestupuji, pěšky.

Dorazila jsem do školy a měli jsme hodinu ekonomie s třídní. Ta za mnou přišla, že mě vždycky vidí sedět samotnou. Že bych si prý měla sednout k někomu, abych lépe rozuměla, případně od onoho spolužáky (spolužačky) mohla opisovat poznámky apod. Snad.

Potom jsme měli hodinu volna. Seděla jsem v atriu a psala Lyrgina a Kerin. Je to zvláštní pocit, trochu mě to přibližuje domovu – čeština, psaní... Ale také je to už rok, kdy se psaní tohoto (myslím, že už se tomu tak dá říkat) románu věnuji a začínám cítit, že se s ním sžívám. Je to šílené, mám strach o jednu z vlastních postav, protože Lyrgina unesli. Jsem autor. Pochopitelně, že ho zachráním, ale mám o něj strach. O muže, které jsem si vytvořila na papíře... Zvláštní. Ale psaní mi tu docela pomáhá.

Potom měla být hodina něčeho, čemu by se snad dalo říkat aktuality, možná právo. Možná něco jako naše ZSV, těžko říct... Jenže ouha, ve třídě nikdo nebyl. Hm, tak zas do Vie Scolaire. Bonjour, j'ai un probleme, ano, stejný jako posledně – nikdo ve třídě není. Ptali se mě, jestli jsem byla v CDI (škol. knihovna), odpověděla jsem, že ano, nakoukla jsem tam. Jeden pán tedy se mnou šel ke třídě, nic, prohlížel další učebny v té chodbě, nic. Pak se rozhodl přeci jen podívat do CDI. Skvělé. To víte, že tam byli. Jenže já nevěděla, že to pokračuje ještě dál dozadu, prostě byli v části, kterou jsem ještě neobjevila, o kterém jsem nevěděla. Cítila jsem se jako idiot. A možná, že mě tentokrát i ostatní za idiota opravdu považovali. Skvělé.

Usadila jsem se a snažila poslouchat. Nerozuměla jsem ale lautr nic. Skvělé. Potom, že prý bude nějaký úkol pro skupinky, jak se rozdělíme? Neměla jsem tušení jaký úkol, tak jsem čekala, jestli se nade mnou někdo slituje a vezme mě k sobě. Nakonec jsou skupinky po dvou nebo třech a v té mojí jsme čtyři (čtyři fyzicky, obávám se, že můj výkon nijak nepřispěje). Naštěstí jsem ve skupince s Raphaëlem, který mi vysvětlil, o co jde (dokončíme to příští hodinu, tzn. za dva týdny, tenhle neurčitý předmět máme jen 1x za 14 dní): máme nastudovat z novin případ z Tunisu – demonstrace, odchod prezitenta atd. a pokusit se to vysvětlit. Už jsem si o tom něco přečetla na novinky.cz a na idnes.cz, tak snad třeba něčím přeci jen vypomůžu...

Na zastávku jsem šla s Raphaëlem. Opět se mi podařilo vytvořit a prohodit s ním pár vět. Pokud jsem dobře rozuměla, jeho tatínek je Angličan, takže to má doma dvojjazyčné a proto tak dobře a bez přízvuku mluví anglicky. Také jsme se bavili o české škole, o tom, v čem se liší, a také o návratu z odpoledního vyučování, když už se stmívá. Kromě toho jsem zjistila, že nebydlí v Angers,  nýbrž v některém z okolních městeček (název jsem pochopitelně nerozuměla). Nakonec jsem se rychle rozloučila a běžela za svým autobusem. Á, řidička. Zjistila jsem, že ty jsou tu trpělivější a tolerantnější, počkala na mě. (Chlap už by byl dávno v trapu...).

Přišla jsem do domu a začala dělat úkoly. Večer trochu blbnul internet, tak to nebylo zrovna jednoduché. Potom nás Stéphanie volala na večeři. A že prý se vyskytl menší problém: údajně z mojí školy poslali upozornění do Education en France, že jsem v pátek zameškala dvě hodiny. To pochopitelně není pravda a vzhledem k tomu, že v pátek máme jenom čtyři, by to byl docela výkon (navíc údajně jednu dopoledne a jednu odpoledne). (A hlavně ve svém univerzálním bloku z pátečních hodin poznámky mám). Stéphanie si půjčila můj rozvrh, že prý ho okopíruje a pošle EeF, potom mi řekla, že se nemám znepokojovat, že se to vyřeší. Snad. Také jsem jí řekla, že jsem dnes zameškala část hodiny (nemohla jsem najít třídu, protože byli v knihovně), odpověděla, že se prý nic neděje. Tak snad bude všechno ok...

Jsem unavená. A to mě ještě čeká úkol z ekonomie. Ach jo, pro dnešek už to stačilo. Dneska byl špatný den. Snad zítřek bude lepší... Bonne nuit.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře