Čtvrtek 6. 8. 2015

6. srpen 2015 | 21.03 |

Ranní scénář byl podobný tomu včerejšímu, až na to, že Lilly se s námi už nechystala, protože jí jedna z babiček ze stánku s palačinkami dohodila na odpoledne jinou práci. My s Annou jsme byly v 9 hodin dokonale připravené, ale opět nikdo nedorazil. Už jsem začala plánovat, jak dnes zajedeme do muzea zimní války, když Anně zazvonil telefon. Byla to Sisko, sekretářka a účetní z kanceláře, která nás očekávala, a divila se, že nikdo nedorazil. Ale že by nám třeba někdo řekl, že v té kanceláři je? Když sama přiznala, že tam je za zataženými okny a neodpovídá ani na telefon (na dveřích je mimochodem napsáno, že kancelář je do 31. 8. zavřená). A pak nám bylo řečeno, že Sari ZAPOMNĚLA, že Jaana má tento týden taky volno, a tak tu není, aby nám mohla zadat práci. Iluze o spolehlivosti a organizovanosti Finů letos v létě definitivně vzala za své.

Nakonec se ukázalo, že Jaaně musíme stejně zavolat. Jediný úkol, který jsme tu mohly samy s Annou dělat, bylo (překvapivě) sekání trávy. Ovšem všechny sekačky (obyč i strunová) jsou samozřejmě zamčené kdesi v kůlně a kdo má klíč? Jaana! Naštěstí se Jaana nezlobila, že ji voláme při dovolené a za 10 minut přijela k domu, aby nám všechno odemkla a ukázala.

Jaana je opravdu zlatá. Mimo jiné jsem se jí zmínila, že bychom si s Annou někdy rády něco opekly na ohni na dvorku, a ona nám hned šla ukázat, kde je schované dřevo a kde je klíč. Takže jsme včera nic sbírat nemusely, ale nevadí, to, co jsme nanosily, stačí stejně jenom na roztopení. Pak nám Jaana vyndala sekačku a ukázala, jak doplnit benzín. Při tom mi vysvětlila, že je lepší jí napsat SMS (s podpisem), protože když jsem jí volala, zobrazilo se jí jenom číslo, a ona neznámá čísla nebere (to já ostatně taky ne). Od Sisko jsem se pak dozvěděla, že bude v kanceláři (potají) i zítra od 9 do 13 hodin, takže si můžeme přijít vyprat. I tuhle drobnost Sari zapomněla nějak ošéfovat.

Asi v 10 hodin Jaana i Sisko odjely a my s Annou se pustily do sekání. Ona šla hrabat listí (asi – hrábě jsem po obědě našla pohozené na trávníku těsně před tím, než jsem je tou sekačkou málem přejela), zatímco já se sekačkou začala právě okolo ohniště. Asi za hodinu mě Anna přišla vystřídat, tou dobou už byl celý dvorek posekaný, a tak pokračovala vedle domu. Já pak šla zamést trávu, která od sekačky nalétala na dlaždice.

I když jsme si s Annou řekly, že to dneska bude práce v klidu a bez přepínání, překvapilo mě, když v 10:30 přišla, že si dáme pauzu na kávu. Vzhledem k tomu, že jsme s prací skutečně začaly až v 10 hodin, mi půlhodina přišla trochu krátká doba na to, aby po ní musela následovat pauza. Ovšem řekla jsem Anně, ať si dělá, co chce, já přece nejsem její šéf.

A ona si udělala pauzu. Když mě pak po hodině přišla vystřídat, řekla jsem si, že mám na pauzu nárok zase já.

Okolo poledne jsem akorát zametala schody před vchodem, když se objevila Saara, která Lilly dohodila tu práci, a teď ji přijela vyzvednout. Trochu jsme se zapovídaly a já měla výčitky svědomí, že se už přes deset minut vykecávám, zatímco Anna někde na zahradě pracuje. Záhy se ozvaly kroky ze schodů a já i Saara jsme očekávaly, že to je Lilly. Jaké bylo moje překvapení, když se ve dveřích objevila Anna. To byla dneska už kolikátá pauza?

Anna pak chvíli pokračovala se sekáním, ale už ve čtvrt na jednu sekačka opět ztichla. Ptala jsem se, co se děje. Co by se mělo dít? Jdu na oběd. Na to mi už dochází slova. Tomu se říká pracovní nasazení! Já jsem ještě chvíli zametala a na oběd jsem se vydala po dalších patnácti minutách s vědomím, že pauzu máme půl hodiny, a tak ve 13 hodin budu opět startovat sekačku.

U oběda nám do řeči moc nebylo. Nevím, jak Anna, ale já intenzivně přemýšlela a plánovala: co je třeba ještě udělat na zahradě nebo na kolik dní mi vystačí aktuální zásoby jídla a kolikrát ještě budu muset jít na nákup. Taky v tu chvíli jsem si vzpomněla, že jsem se Jaany zapomněla zeptat, jestli tu budu moct být ubytovaná o den déle, protože se mi nocleh v Kajaani trochu zkomplikoval.

Po jídle jsem si ještě na chvíli zalezla do pokoje a snažila se připojit na internet a zkouknout nejaktuálnější předpověď počasí (protože při sekání trávy se vyplatí vědět, kdy vám do toho začne pršet). Připojení ovšem nefungovalo, protože si ráno Anna postěžovala Jaaně, že jí v pokoji nefunguje wi-fi, a tak Jaana modem ze své kanceláře přesunula do chodby (v podstatě pod Annin pokoj). Je fajn, že Anna teď má u sebe skvělé připojení, ale z mého pokoje signál záhadně zmizel a popravdě řečeno nechápu proč, protože můj pokoj je v podstatě mezi pokoji Anny a Lilly, takže by měl signál zmizet spíš od Lilly. (A nebo je to znamení, že mám konečně vypnout počítač a jít se učit?).

Přesně ve 13 hodin jsem vycházela ze dveří ven na dvůr. Anna krátce za mnou, zřejmě totiž nepochopila, že obědová pauza jí končí po půl hodině, ne po tom, co já rozhodnu, že jdeme zpátky do práce. Já totiž nejsem její šéf, ale zřejmě se tak budu muset začít chovat, protože jinak neudělá vůbec nic.

Kupodivu se Anna opět vrhla k sekačce, že dodělá svůj úsek. Dobře, já si zase vzala koště. Ačkoli jsem měla sluchátka s hudbou, slyšela jsem, když se sekačka zastavila (ten kravál, který vydává, se totiž nedá přeslechnout), a tak mě zarazilo, že práce už zase stojí. Šla jsem se podívat, co se děje, a viděla jsem Annu v družném hovoru a nějakým kolemjdoucím na chodníku. Byla jsem moc daleko, abych poznala, kdo to byl, ale to ani není důležité. Mé rozladění jistě chápete.

Když Anna dosekala svůj "úsek", přičemž za hodinu práce posekala sotva poloviční plochu v porovnání s mým výkonem dopoledne, ujala jsem se sekačky já. Za otázku "a co mám teď dělat já?" bych zabíjela. Naštěstí u vchodu do domu visí pár okrasných květin, které už jsou trochu seschlé, bylo potřeba je otrhat, možná sestřihnout... úkol jako šitý pro Annu, která má zřejmě kytičky ráda (a já jsem možná nakonec nejradši, když si v klidu můžu sama dělat svou práci).

Ve 14 hodin mi Anna přišla oznámit, že ji bolí hlava a že pro dnešek končí. To teda nevím, nevím, holka. Od člověka, který měl původně pracovat i včera (ráda bych vám připomněla, že veškerá má práce tento týden je dobrovolným odpracováním pár hodin dopředu) a který si chce domluvit se Sari, že příští pátek odjede dřív... Když mi řekla poprvé, že chce "odjet dřív", čekala jsem tak o hodinu, ale slečna chce odjet už v poledne. Doufám, že mě chápete, ale pokud se v pondělí dostane řeč na náš pracovní výkon tento týden, tak Sari na rovinu řeknu, že Anna své hodiny za tento týden splněné nemá. Protože já na rozdíl od ní dělala až do 14:45, kdy už jsem toho taky měla dost, ale hlavně mě čekalo sekání úseku, ze kterého je třeba odtahat nějaké (docela velké a těžké) větve, a to rozhodně nebudu dělat sama. Ani náhodou!

Uklidila jsem sekačku, zamkla všechny kůlny a honem skočila na nákup. Zřejmě jsem toho neměla až tak dost, protože jsem ještě po práci a nákupu zvládla upéct bábovku (a pak ji polovinu na posezení s prominutím sežrat, ale dneska si to opravdu zasloužím!).

Nedivte se mi, že jsem na své spolubydlící "mírně rozelená", když jedna pracuje zřejmě jen, když se někdo kouká, zatímco druhá odejde z domu a nechá v kuchyni horu špinavého nádobí, kterou JÁ rozhodně mýt nebudu. No, nemyla bych, kdybych polovinu těch věcí sama nepotřebovala pro svoje vaření. A pak první milady umírá únavou (nevím, jak ji poměr práce a pauzírování 1:1 může unavit), zatímco druhá se přižene domů jako velká voda a beze slova začne třískat dveřmi. Popřípadě (jako včera) začne řvát na celý dům, že je jediná, kdo tady vynáší koš. Já jsem zase zřejmě jediná, kdo myje nádobí, tak jsme si kvit! Tahle ponorka už se asi nesrovná, ale já doufám, že Lilly nakonec opravdu odjede příští týden už někdy ve středu, a já tak budu muset snášet její výlevy vzteku o čtyři dny míň. A slibuji, že si z ní zkusím vzít ponaučení a nebýt tak otravná jako ona, když i mě někdy zachvátí vztek.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář