Pondělí 10.1.2011

25. březen 2011 | 17.46 |

Dnes poprvé do školy. Ráno bylo beze spěchu, první den jsem mohla vyrazit o něco později, zítra už budu muset na 8. Stéphanie mě odvezla autem až před školu, ale nešla se mnou dovnitř, jak jsem čekala, jen mi řekla, že támhle v té místnosti, kde jsou světla (takových místností tam bylo nepočítaně), je kancelář (Vie scolaire), kde mi řeknou, kam – do jaké třídy – budu chodit apod. Tak jsem vyrazila. Pochopitelně Stéphanie myslela jiná světla než já a za chvíli už jsem vůbec nevěděla, která světla kdo mohl myslet. Nakonec jsem se zeptala uklízeče. Rovně a doleva. To bylo jediné, co jsem pochytila, ale aspoň něco.

Následovala jsem jeho radu. Po chvíli jsem se začala rozhlížet, kdy bude to správné "doleva", protože odboček jsem míjela už poměrně hodně. Nakonec jsem opět vyšla ven (celá škola je v rozlehlém oploceném areálu, je to několik velkých samostatných budov), a přišla do atria (to je takové náměstíčko mezi asi 4 nejdůležitějšími budovami, které je zastřešené). Tam jsem chvíli bloumala sem a tam, četla nápisy, jestli někde neuvidím "bureau", jak mi řekla Stéphanie, a snažila se zadržet slzy. Nic se přeci neděje. Nakonec se mi to i docela podařilo a já se odvážila zeptat dvou studentek. Když jsem řekla, že nemluvím dobře francouzsky, prý, že mě doprovodí. Moc si nezašly, ona kancelář skutečně byla v atriu. Hurá. Takjsem vešla, pozdravila (to mi jde už bez problému), řekla, že jsem nová, své jméno, které přítomná úřednice neuměla ani napsat, ani vyslovit. A hádejte co? Ona o mně nic neví, že prý to má na starosti kolegyně. Super. (A tohle jsem jí rozuměla, když mi to říkala asi po páté a ještě k tomu lámanou angličtinou).

Po pár minutách naštěstí přiběhla ta správná paní (kterou zítra musím znovu najít a já zapomněla její jméno, to zas bude dobrodružství!). Ta mi řekla třídu, přinesla nějaké učebnice, které jsem si u ní mohla nechat, než půjdu domů, protože jsou dost těžké a poté zašla pro nějakou jinou paní. Ta už mě konečně zavedla do třídy. Prý, abych se cítila trochu jistější, že mě zavede na hodinu angličtiny. To jsem ale nevěděla, že francouzská angličtina té české ani trochu podobná není. Nevím, s rodilým Angličanem jsem možná nikdy nemluvila (akorát s Američanem), ale myslím, že můj přízvuk v té angličtině není až tolik citelný jako ten jejich. Ale nejsem ta správná osoba, která by to měla posuzovat. Asi po půlhodině (tady mají vyučovací hodinu 55 minut) jsem každopádně francouzskou angličtinu dešifrovala a učitelce našla dvě chyby ve větách, které psala na tabuli (ale ne, neupozorňovala jsem ji – zaprvé jsem nevěděla jak, zadruhé by to opravdu mohlo být otravné, nevhodné).

Po zvonění jsem jednoduše šla s davem. Nějaký kluk mě oslovil, poté co jsem mu vysvětlila, že moje angličtina je lepší, než francouzština to tedy zkusil pro mě lehčím způsobem. Dokonce se mi i většinu podařilo nějak rozuzlit – další hodina byl tělocvik. Skvělé. Učitel na tělocviku naštěstí bez námitek přijal mojí omluvu, že jsem nová, akorát mě nejdřív považoval za Norku (pořád lepší, než když se mě později ptali, jestli jsem Němka).

Že prý budu sledovat ostatní. Hm, Francouzi jsou blázni: zaprvé skoro půl hodiny v kuse běhali, úplně jsem tomu učiteli nerozuměla, ale vypadalo to jako celotřídní závod, komu prostě dojde síla dřív; zadruhé cvičili venku!!!! Když si vzpomenu, že u nás ve škole ukecáváme učitelku v 15°C, že je venku moc zima a musíme do tělocvičny... Což pochopitelně znamenalo, že oni cvičili a já hodinu mrzla.

Poté mi spolužačky oznámily (bylo poledne), že mají ještě hodinu od 16.h., ale do té doby jdou domů. Ok, půjdu taky (pak jsem mimochodem zjistila, že je to fajn, že ONY mají tuhle hodinu, ale já jejím oficiálním účastníkem evidentně nebyla - což je docela škoda, byla to matematika; v trochu jiném podání, než u nás, ale některé věci jsem nějakým způsobem pochopila a také uměla vyřešit, protože jsme se to už učili; nakonec mi to ale bylo k ničemu, neboť jsem nevěděla, jak ten příklad francouzsky přečíst a učiteli sdělit, že výsledek znám. Každopádně už na konci hodiny už jsem uměla číst poloviny, čtvrtiny i druhou mocninu a pochopitelně sčítání a odčítání, (zbytek snad později...).

Ale zpátky k první cestě domů v poledne. Jedna spolužačka shodou okolností šla na stejnou zastávku jako já, takže v tom problém nebyl. Poté to začalo – moje trasa je totiž následující: škola – kousek pěšky – 2 zastávky autobusem – kousek pěšky – 2 zastávky dalším autobusem – kousek pěšky – dům paní Leray. Ten střední "kousek pěšky" jsem nějak tipla podle plánku, který mi paní Leray dala, potom byl ale problém, protože ten druhý autobus, kterým jedu (cestou do školy je první), jezdí po městě okruh a je rozdělen na autobus 5A, který jezdí okruh ve směru jako já jedu do školy, a 5B, směr opačný - pro cestu ze školy (to jsem ovšem v poledne nevěděla). Řidič na mě koukal trochu vyděšeně, proč se ho na to ptám, turistů tu opravdu moc není a místní to pochopitelně znají, ale nakonec jsme společnými silami došli k závěru, že stojím na špatné straně silnice. Ale to mě už opravdu nemohlo rozhodit!

Jenže pak nastala největší sranda – dojít od zastávky k domu paní Leray. Včera mi to Nadia (Němka) ukazovala, jenže večer a já už byla dost unavená a cestu jsem zapomněla. Tak jsem šla jednou ulicí, špatně. Druhou, špatně. Pak mi došlo, že vlastně nesmím přecházet silnici (že jsem předtím vyrazila úplně opačným směrem, od domu). Asi na pátý pokus jsem se trefila. Hlavně, že vůbec! Stéphanie byla doma, dala mi něco k obědu, který mám ale od zítra ve škole (nějakým zázrakem se mi kupodivu podařilo v té škole doptat, kde dostanu kartičku na obědy a také si ji zařídit, ale ještě jsem nezjistila, kde je jídelna a ty spolužačky, které se se mnou dnes bavily, na školní obědy nechodí...).

Odpoledne, nebo skoro navečer, už to bylo snadné, cestu jsem si pamatovala, takže žádný problém (jen se musím naučit, že univerzální "bonjour" bych večer mohla vyměnit za příhodnější "bonsoir"). Večer návrat, psaní, trocha učení, večeře. Komunikace v rodině už je mnohem plynulejší, s Nicolasem žádný problém, sice většinu dne sedí u počítače (i když to my tady všichni 3 mladiství trávíme dost času u počítače, ale na svou obranu musím říct, že je to podstatně méně času než v Čechách a navíc buď píšu o tom, co dělám, nebo nějaké práce do české školy, já vím, já vím, že to není důležité, ale na druhou stranu jsem ráda, že mi Stéphanie ponechává prostor sama pro sebe, že si chvilku od francouzštiny můžu také odpočinout). Myslím, že pro dnešek už je toho napsáno až až. Půjdu si lehnout, zítra vstávám o něco dříve, přeci jen, už musím přijít včas na první hodinu a také předtím zjistit, kde ji vůbec mám...
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře