Pátek 14. 8. 2015

14. srpen 2015 | 21.50 |

Je opravdu skvělý pocit, když se ráno vzbudíte, uvědomíte si, že je pátek, ale vy už máte volno, takže víkend tři dny. A pak ještě další dva týdny prázdniny, než přijdou zkoušky, které jsou však mráčky daleko na obzoru, jež vás zatím nemusí trápit. No dobře, bude na čase začít druhé čtení filozofie. Ještě lepší (a trochu zlomyslné) bylo pomyšlení, že zatímco já mám volno, Anna dnes ještě musí pracovat.

Protože jsem byla hned od rána nějaká rozlenivělá, vykopala jsem se do muzea až dlouho po desáté, ačkoli jsem tam chtěla být už na otevírací dobu (tj. v 10). Na schodech jsem akorát potkala Jaanu a Annu. Ukázalo se, že Jaana je tak zlatá, že přijela Anně pomoct, a tak měly vše potřebné hotové za půl druhé hodiny. Anna mě požádala, ať na ni počkám, že se jen převlékne a pojedeme do muzea spolu. Já mezitím Jaaně nabídla perník, který jsem pekla včera, a také jsem jí ukázala to koření a snažila se vysvětlit, co všechno v tom je. Jaana se pak s námi rozloučila, ale řekla, že přijede ještě v 16 hodin.

Cesta do muzea (ani zpátky) tentokrát nebyla moc příjemná, protože foukal opravu silný vítr. Člověk tak vůbec neví, jak se má obléct, protože do protivětru musíte dost zabrat, takže se na kole zapotíte, ale když se začnete svlékat, je vám příšerná zima!

Pokud jde o vlastní muzeum, trochu mě zklamalo, že nemají studentskou slevu a 5 euro přeci jen za vstup není úplně málo... ale prohlídka za to stála! Většina expozice byla založená na fotografiích, které pocházejí ze tří zdrojů: 1) původní fotky finské armády, 2) snímky jednoho místního fotografa, který tehdy měl zvláštní povolení fotit mezi vojáky, 3) soukromé fotky místních, ale těch bylo jen málo. K fotografiím pak dostanete několik papírů textu a vysvětlivek (vzhledem k rozsahu textu jsem tentokrát vzala angličtinu, Anna ruštinu). Naštěstí se text neomezoval jen na suché popsání fotografie, ale když tam byl například nějaký dům, v textu jste se dočetli, že byl zničen za války a co tam bylo postaveno při následné obnově, nebo že dělo na fotografii finští vojáci zabavili Rusům tehdy a tehdy a použili ho tak a tak... Pro mě asi nejzajímavější bylo to, že vzhledem k nízkému počtu obyvatel a faktu, že v takhle malém městě "každý zná každého", bylo možné dohledat celá jména skoro všech vojáků (a dalších lidí – polní kuchyně, nemocnice atd.), kteří jsou na fotografiích zachycení, což je podle mě každému návštěvníkovi mnohem víc přibližuje, když přesně víte, o koho šlo a není to jen nějaký neznámý voják... Kromě fotek pak muzeum nabízelo i menší výstavu různých věcí – výbava a zbraně vojáků, výbava lékařů, dopisy, dobové noviny atd. V každé místnosti pak byla instalace nějaké scény s figurínami v životní velikosti – například evakuace rodiny na saních (válka začala 30.

11., kdy Kuhmo bylo dávno pod sněhem), vojáci se zbraněmi protiletecké obrany a další.

Myslím, že předchozí odstavec je dostatečně dlouhý na to, aby ilustroval, jak se mi muzeum líbilo. Jen musím přiznat, že prohlídka poněkud deprimující – jak se ostatně u takového tématu dá čekat, protože mi zase bylo do pláče z toho, že většina místních padlých byli kluci ve věku 20 – 30 let.

Z muzea jsme se musely rychle vrátit domů, protože nás měla přijet navštívit Elina. Ta nás pozvala na kávu, ale nejprve nám nabídla ještě krátký okruh (autem) po městě s výkladem. Od Eliny jsme se dnes dozvěděly další spoustu zajímavých věcí. Například úplně první místní oběť války byl její strýc, kterého Rusové zastřelili kdesi na poli jen pár hodin po překročení hranice. Elina totiž pochází z okolí jezera Saunajärvi, které je jen asi 20 km od současné hranice. Další zajímavostí byl fakt, že její otec vyráběl náhrobky, a tak jsme dnes viděly spoustu jeho děl, protože náš okruh byl především po hřbitovech. Důvodem bylo asi to, že jsme si s Annou dosud netroufly tam jít samy, protože jsme si nebyly jisté, jestli jsou hřbitovy volně přístupné, nebo jenom pro místní.

Kuhmo-město má dva hřbitovy, v celém okrese jsou pak čtyři. Jeden místní hřbitov, ten starší, byl používán především na konci 19. a začátku 20. století a zároveň pro padlé ve válce a jako místo pro jejich památník. Nový hřbitov se pak začal používat někdy od poloviny minulého století a používá se dodnes. Elina nám také vysvětlila, že se někdy pohřbívá i na starém hřbitově, pokud zesnulý měl příbuzné, kteří už tam leží. Nakonec nám ukázala hrob jejího otce, který si stihl vyrobit náhrobek i pro sebe. Jde o kámen poměrně zajímavého tvaru, který si prý vybral, protože mu připomínal křídlo anděla nebo medvědí hlavu.

Bohužel jsem dnes s sebou neměla foťák, ale pokud zítra bude hezky, chtěla bych si ten okruh zopakovat a vše zdokumentovat (snad mě někdo pohoršeně nevyžene).

Po tomto poněkud morbidnímu výletě jsme konečně zajely do místní vyhlášené kavárny – ano, do té, ve které si kupuji zmrzlinové poháry za 5 euro. Elina nám připomněla, že nás zve, takže máme peněženky zase uklidit. Z toho důvodu jsem zvolila raději levnější, ovšem o nic méně dobrý, mrkvový dort a Anna nějaký šáteček plněný sobím masem. K tomu samozřejmě klasicky káva.

Krátce před odchodem z kavárny se Elina omluvila a někam se vytratila. Záhy se vrátila se dvěma taškami, do kterých nám nakoupila dárky na rozloučenou, většinou místní speciality (nějaké žitné tyčinky a brusinky v čokoládě). Adresy jsme si vyžádaly už předtím, teď přišel čas na poslední objetí a ujištění, že jsme vítány opět v Kuhmo a Elina zas v Praze nebo v Kyjevě.

Po návratu z kavárny jsem se dala do čtení, protože dnes jsem musela vrátit všechny výpůjčky z knihovny – některé bohužel nedočtené. Krátce před 16. hodinou za námi přišla Jaana, i ona se dvěma taškami s dárky. Pochválila mi perník, pak opět přišlo objímací kolečko a přání šťastné cesty domů. Také Jaanu jsem si přidala na svůj seznam adres, kam budu posílat pohledy, takže České poště zřejmě zvýším tržby. Od Jaany jsme každá dostaly povlak na polštář s Mumínky a Fazer Marianne bonbóny (které jsem dosud neochutnala, protože obsahují mátu i čokoládu, což je kombinace, které zrovna moc nefandím). Sledujete, jo? Už mám Mumínky na ručníku, na hrnku a teď i na polštáři! Ještě bych měla přidat něco Iittala a Marimekko a za chvíli bude moje domácnost vypadat správně finsky. Jen nevím, jak zařídit, aby Mumínka na posteli nechodit zkoumat Einari...

Ačkoli břicho stále stávkuje, myslím, že dneska byl skvělý den a já si ho zvládla užít i přes mírnou zdravotní indispozici. Snad zítra vyjde to focení. Teď se na to musím jít pořádně vyspat!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře