Pondělí 17. 8. 2015

17. srpen 2015 | 23.04 |

Cesta Kajaani - Helsinki - Turku

Než na to zapomenu, začnu dnešní zápis dvěma věcmi, které mě v poslední době mírně řečeno překvapily. Tou první jsou běžky na kolečkách. Musím přiznat, že poprvé jsem to viděla v Kuhmo už v pátek a málem jsem na kole sjela do příkopu, protože jsem od toho nemohla odtrhnout oči, nedávala jsem pozor, kam jedu... Ale chápejte mě: proti vám se pohybuje člověk, který dělá stejné pohyby jako běžkař (měl i hůlky!), ale sníh mu chybí! Včera jsem viděla totéž při výletu do Paltaniemi a za celou cestu jsme potkaly hned několik takto sportujících lidí. Je vidět, že Finové běžkování opravdu milují. Těší mě ale, že v okolí Kajaani se provozuje i sjezdové lyžování. Kdybych třeba někdy byla ve Finsku v zimě a neměla co dělat...

To druhé překvapení na mě čekalo v pěnežence a všimla jsem si ho ve chvíli, kdy jsem dnes na autobusovém nádraží v Helsinkách hledala 1 euro minci, abych mohla zaplatit předražený záchod. Samozřejmě zapůsobil zákon schválnosti, takže mám všechny druhy euro mincí (10, 20, 50 cent a 2 eura), ale ta, kterou tak nutně potřebuji, mi zrovna chybí. (Mince 1 a 2 centy ve Finsku neplatí, 5 centů se vyskytuje zřídka a přiznávám, že tu taky nemám.) Při bližším zkoumání jsem zjistila, že mám dvakrát finské dvoueuro (na zadní straně má vyobrazený květ morušky), ale ta třetí mince, tu jsem viděla poprvé. Vždyť ono to ani není euro. Na tom jsou nějaká divná písmena, která jsem ještě neviděla. Nejdřív mě napadla řečtina, pak hebrejština, nakonec jsem hledala arabštinu... ale strýček Google mi nakonec prozradil, že jde o – chvilka napětí – thajštinu! Moji milí čtenáři, já mám v peněžence 10 thajských bahtů. Jak se tam dostaly? To je ještě zajímavější příběh!

Když jsem odjížděla z Kuhmo, měla jsem v peněžence jen jedno finské dvoueuro, ale pak jsem platila lístek u řidiče v autobusu a ten mi měl vrátit 29,60 euro. 25 euro jsem dostala v bankovkách, k tomu pak dvakrát dvoueuro, 50 a 10 cent. Takže jediná možnost, odkud tu záhadnou thajskou minci mám, je řidič autobusu v Kuhmo. Kdyby to bylo třeba v Helsinkách, tak neřeknu, ale v Kuhmo bych thajské platidlo tedy opravdu nečekala. A ptáte se, jak je možné, že se thajská mince přimíchala mezi eura? To je právě to – ona totiž vypadá dost podobně jako dvoueuro! Má stejnou velikost a také je uprostřed zlatá a na okraji stříbrná, takže to nezjistíte, dokud nezačnete zkoumat, co je tam vlastně vyobrazené. Teď nevím, co s ní mám dělat. Mám si ji nechat do sbírky, nebo se ji pokusit udat? Její hodnota je bohužel sotva osmina v porovnání s mincí, za kterou byla zaměněna, ale kdy zase budu mít v ruce thajské peníze?

Teď se vrátím k líčení dnešního dne:

Ráno jsme vstávali všichni stejně, protože synové mé hostitelky už mají opět školu.

Přiznávám, že jsem se spletla – myslela jsem, že školní rok začíná právě dnes, ale dozvěděla jsem se, že začal už minulou středu! Kluci šli do školy sami pěšky a Auni momentálně nemá žádné pracovní povinnosti, a tak měla dost času, aby mě k autobusu mohla zase odvézt autem, což jsem vzhledem k množství zavazadel velmi ocenila.

Autobus mezi Kajaani a Jyväskylä nebyl příliš plný, a tak se mi podařilo vedle sebe uhájit volné místo. Záhy jsem však zjistila, že moje volba místa nebyla úplně nejšťastnější, protože jsem seděla v řadě nalevo, což znamená, že po většinu cesty na jih byl okénko vedle mě orientováno na východ, což v časovém rozmezi 9-13 není zrovna nejpohodlnější. Jinými slovy jsem se v autobusu málem rozpustila a to je tu JENOM něco málo přes 20 °C a autobus měl i cosi jako klimatizaci. Bohužel v tomto autobusu nejsou k dispozici zásuvky, a tak jsem asi po dvou hodinách byla nucena přejít na knihy. Takže ano, došlo opět na filozofii a z nějakého důvodu zase finská gramatika místo švédské... ale tu švédštinu ještě doženu!

V Jyväskylä jsem na navazující autobus čekala asi 15 minut. Bohužel autobus přijel už plnější (jel totiž trasu Oulu-Jyväskylä-Helsinki), a tak jsem se musela vecpat vedle jedné starší paní, která z toho evidentně jásala radostí. Využila jsem toho, že tento autobus už zásuvku měl, a tak jsem si aspoň nabila počítač a začala se studiem filozofie i z internetových zdrojů, protože uznávám, že učebnice pro gymnázia je místy až příliš stručná a zjednodušující.

Do Helsinek jsme sice přijeli o 15 minut později, ale naštěstí jsem měla ještě 25 minut čas. Chtěla jsem si odskočit na ten záchod, ale vhodnou minci jsem bohužel nenašla a pak jsem se raději vrátila, protože u nástupiště se tvořila nebezpečně velká fronta. Také autobus do Turku přijel (a vyjel) později.

K mému překvapení – ovšem ne tak velkému, protože jsem to vlastně čekala, i když jsem se snažila to nečekat... Zkrátka mi Mikko cestou napsal zprávu a, když jsem mu řekla, že pro mě k autobusu nikdo nepřijde, protože moje hostitelka je opět v době mého příjezdu v práci (to samé se mi stalo i s Johannou v březnu), rozhodl se, že mě vyzvedne on. Nejdřív jsem si myslela, že je fajn mít ho po ruce, protože jsem zjistila, že vlastně úplně přesně nevím, kterým směrem od toho autobusu jít. Nakonec jsme se ale ztratili oba a to i s chytrým telefonem (který asi až zas tak chytrý není), ale kupodivu se ozval můj orientační smysl a správnou budovu jsme našli hned na druhý pokus.

U dveří jsme se rozloučili s tím, že já ze všeho nejdřív musím do sprchy, ale když budu mít čas a chuť, tak ještě zavolám. Váhala jsem dobrých 90 minut (ve sprše, po ní i při následné procházce nazdařbůh městem, při které jsem objevila kostel, v němž jsem ještě nebyla). Nakonec jsem si dala jako úkol najít dům, kde Mikko bydlí bez mapy. To je v místě, kde všechny domy vypadají úplně stejně a je jich tam okolo 50, docela výkon! Tentokrát jsem uspěla až na čtvrtý pokus, ale uspěla. Nejdřív jsem chtěla jít na procházku, ale návrh byl zamítnut, protože Mikko měl na rozdíl ode mě dneska docela náročný sportovní den. Místo toho jsem opět dostala palačinku, kterou jsem do sebe opět soukala jen silou vůle, protože žaludek po cestování opět odmítá fungovat, jak má. Ach jo. A u své hostitelky jsem objevila váhu, na kterou jsem omylem vlezla a to, co mi ukázala, se mi ani trochu nelíbí!

Nakonec i večer přišlo ještě jedno překvapení (kromě té váhy, to bylo taky překvapení), a to konkrétně zjištění, že ve Finsku někdo pije alkoholické mátové kakao. Tím byla zničena moje iluze, že kakao je nápoj pro děti. A raději se teď od finského kakaa budu držet dál, protože, jak už víte, kombinace čokolády a máty mi zrovna moc nejede, a kdyby v tom byla náhodou přimíchaná ještě vodka... Co ty Finy nenapadne!

Do "svého" bytu jsem se vrátila krátce před jedenáctou. Vzhledem k jeho velikosti jsem usoudila, že má hostitelka tu se mnou těch pět dní bydlet nebude, a tak doufám, že se ukáže aspoň zítra, protože tu například není kuchyň a já zatím neměla odvahu hledat nějakou společnou na patře. Bydlím totiž také na místě, kterému by se u nás dalo říkat studentská kolej.

Teď už je načase pokusit se jít spát, i když se obávám, že s usínáním to bude problém. Snad mi Pýthagorás a Sokratés trošku pomůžou.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře