Středa 19.1.2011

25. březen 2011 | 17.53 |

Začínám tu mít trochu problém s ranním vstáváním. Nějak se mi nechce z vyhřáté postele. Navíc autobusák jezdí pozdě, takže vždycky musím mrznout na zastávce. Začínali jsme hodinou španělštiny, učitel dnes především vysvětloval gramatiku. Některé věci jsem znala, některé pro mě byly nové, ale snad je brzy pochytím. A potom něco jmenoval (možná testy) na příští týden. Skoro jsem mu nerozuměla, tak nevím. Nejvíc mě vyděsilo, že jmenoval asi 4 možné slovesné časy (ty názvy říkal ve fr., tam to není problém, ale já jsem ráda, že španělsky vyplodím alespoň jeden způsob jak vyjádřit budoucnost a jeden jak vyjádřit minulost; a navíc právě tenhle učitel se tváří, že mě velice brzy začne hodnotit stejně jako ostatní spolužáky, bezva!).

Potom jsme měli angličtinu. Dneska tu povinnou (v pondělí a ve čtvrtek máme volitelnout, ta je těžší, pochopitelně jen pro ty, co se o to víc zajímají). Ta dnešní byla bez problému, učitelka je milá a navíc rozumím opravdu dobře, takže vím, co mám dělat, a úkoly pro mě nejsou problém.

Následovala dvouhodinovka matematiky. A hádejte co! Dvě hodiny? Dost času na testík. Bájo. Bylo šest příkladů (i když číslování bylo 1,2,3,4,5,4, tak nevím...). Tři bych snad měla mít celé správně, u jednoho mi chybí jedna podotázka a na dva jsem vůbec nepřišla (v jednom případě jsem vůbec nerozuměla zadání, byly tam pojmy, které jsem tu ještě neslyšela; ve druhém případě byl příklad: mám pozemek, zmenší se mi o 20 % na délce a o 10 % na šířce, teď má tolik a tolik m2, kolik měl předtím? na tohle mé mozkové závity opravdu nestačí!).

Po matematice třída odešla na oběd. Já se rozhodovala, jestli mám jít na hodinu fr. pro cizince, jak mi doporučovala moje profesorka na fr., či nikoli. (Bála jsem se, že se tam budou bavit norsky, že potom nestihnu oběd, chtěla jsem jít na oběd s Raphaelem a jeho kamarády...). Nakonec jsem se rozhodla, že to přeci jen zkusím. A udělala jsem dobře. Profesor je opravdu milý a trpělivý, dokonce říkal, že mluvím docela dobře. A Norů je ve třídě 5 (čtyři holky a jeden kluk), přičemž jsem si hned na první poslech zapamatovala jména čtyř z nich (to by se mi u fr. jmen tak rychle nepodařilo): Hanna, Nora, Axel (kluk), Kaia (vedle té jsem seděla) a potom ještě jedna dívčina, myslím, že se jmenuje Maria, Marja nebo tak nějak (nevím, Marja je finské jméno, tak abych zas nemotala všechny severské jazyky a kultury dohromady...). Zeptám se příští týden. Hodina uběhla jako nic, zkoušeli jsme nějaký rozhovor, ideálně opravdu zahrát emoce, u čehož jsme se skvěle pobavili. Pak jsme si trochu představovali naše země. Profesor: Aha, Tchequie (ČR), (otočil se k Norům), znáte tuto zemi? Norové: ano! Profesor: já ne, kde to je? Norové: vedle Slovenska. (Evidentně profesorovi moc nepomohli). Později: Profesor: a v jakém městě bydlíš? Já: v Praze. Profesor si oddechl: To je jediné město, které z ČR znám.

Nakonec jsme měly naši zemi (já ČR a Nora Norsko) nakreslit na tabuli. No, plus mínus... Ukázala jsem, kde je Praha, Sněžka a pochopitelně popsala naše sousedy, s Polskem se tu už každý chytá. (Už tři lidi se mě zeptali, jak se mluví v ČR a byli hrozně překvapení, když jsem řekla, že česky – takový jazyk neznají; to je podobné němčině? obvykle následuje otázka. Ne, slovenštině. Neznají. Hmm, trochu polštině. Tvář se jim rozzáři, ahá! A také jsem se tu už setkala s tím, že jsem z Tchecoslovaquie...).

Po hodině jsem se ptala Norek, jestli už byly na obědě. Bohužel ano, omluvily se, že mají úkoly, ale Kaia nakonec řekla, že mě na oběd doprovodí. I když jsme se shodly, že angličtina je pro nás obě lehčí, nějak jsme přesto zůstaly u fr. Bavily jsme se o jazycích, o zdejší škole. Kaia také chválila moji fr. (zvlášť ji šokovalo, že jsem tu teprve týden a podle ní se dobře orientuji a vcelku dobře rozumím; ona je tu prý od začátku září a pořád to není úplně ono...). Nakonec jsme si ještě sedly na lavičku venku (v areálu školy, už jsem psala, že to je několik samostatných, někdy propojených, budov). Tam jsme si povídaly další půlhodinu. Tak třeba vím, že bydlí přímo ve škole a jen na víkend jezdí ke své hostitelské rodině, která ale nebydlí v Angers (prý to má hodinu a půl autobusem). Kromě toho ve škole nemá moc přístup na internet, tak domů hodně volá, což se už pochopitelně prodražilo.

Bohužel, čas běžel a my ještě měly odpolední vyučování. Tak jsme serozloučily, já jí poděkovala za doprovod a zase asi až příští týden. Každopádně jsem se tu snad ještě s nikým nebavila tak dlouho jako s ní. Jaký paradox, ve Francii si najdu kamarády v řadách Norů...

Čekala mě dvouhodinovka dějepisu. Raphaël se mě přišel zeptat, jestli mám nějaké otázky, něco jsem dělala, ale myslela jsem, že je to až na zítra. Nevím, možná jsem mu špatně rozuměla. Každopádně když jsme vešli do třídy, spolužáci si vzali papíry, jeden šel k profesorce a vytáhl nějaký papírek. Tak vylosoval téma, na které jsme měli psát nějakou práci. Super, přiznám se, že o tom nic nevím ani v češtině (Francie v letech 1848-1879), natož pak ještě něco vymýšlet ve fr.! Tak jsem si úhledně nadepsala svůj papír, jméno, datum, třída, odložila ho před sebe a dala se do psaní Lyrgina a Kerin. Potom jsem se chvíli učila slovíčka (občas něco v těch hodinách pochytím), pak jsem se chvíli rozhlížela kolem... A přežívala dvě hodiny. Učitelka řekla, že kdo je hotov, může odevzdat a jít. Jenže mně bylo trapně, nechtěla jsem jí před celou třídou přinést prázdný papír. Nakonec ale skončila i druhá hodina a několik spolužáků stále ještě pracovalo. "Promiňte, ale já nic nevím,..." začala jsem váhavě. Učitelka, že to je v pořádku, že ten papír ode mě ani nechce (možná řekla i něco v tom smyslu, že už jsem dávno mohla odejít, ale na mě to bylo moc dlouhé souvětí na to, abych ho pochytila celé).

Tak jsem vyrazila domů. Autobus mi ujel, klasika, naštěstí tu cestu znám už natolik dobře (a tady od sebe zastávky nejsou nějak příliš daleko), tak jsem vyrazila pěšky. Přišla jsem domů a dala se do úkolů, něco i do české školy, něco do té fr. Potom prostřít stůl a vyklidit myčku, můj dnešní přídel prací v domácnosti.

K večeři jsme měli pizzu (za můj pobyt už asi potřetí), úklid nádobí byl dnes na Nadie a Nicolasovi. Potom jsem se vrátila do pokoje (psát úkoly) a nenašla jsem tu jednu kočku, nýbrž dvě a třetí vstupovala hned za mnou! Non, non, začala jsem tu přicházející vyhánět. Pak jsem se snažila vytlačit tu, co odpočívala na mém batohu. C'est ma chambre pas la votre! (To je můj pokoj, ne váš!). Nakonec přišla má stálá společnice,která na poličce (tentokrát ne na posteli) usnula už před dvěma hodinami. Holt by to nebylo fér vůči těm dvěma, které jsem už z místnosti dostala, tak měla budíček taky... Teď si ještě potřebuju jít vyčistit zuby, což znamená, že budu muset znovu otevřít dveře od pokoje. Jsem zvědavá, kolik jich tam bude číhat na vhodnou příležitost se sem vrátit...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře