Pondělí 24. 8. 2015

24. srpen 2015 | 23.55 |

V pondělí ráno nebyl moc čas vyspávat, protože mě čekal docela náročný den. Ráno jsem tedy rychle poklidila v bytě a předběžně sbalila co nejvíce věcí do kufru, ve kterém snad už není žádný další cukr. Nakonec jsem stihla ještě rychlou sprchu a hurá na nákupy!

S Mikkem jsme se sešli krátce po desáté a nejprve jsme šli na místní kirpputori, což je něco jako blešák, bazar – zkrátka místo, kde se dá levně sehnat všelicos, pokud vám nevadí, že už je to použité. Musím přiznat, že nemám až tak přesný přehled, ale mám pocit, že v Praze takových míst moc není. Ve Finsku je to velmi populární (možná i kvůli cenám nových výrobků z obchodu) a jenom v Kuhmo byla taková místa hned tři!

Jedna z věcí, kterou jsem usilovně sháněla, byl lis na česnek. Nakonec jsme našli jenom jeden, který se mi nelíbil, a tak jsem řekla, že si snad poradím i se struhadlem (takhle jsem to udělala i v Kuhmo). Pak jsem ale uviděla několik řad poliček s knihami. Knihy. Knihy! Cenově 1-2 eura a daly se tam najít i takové skvosty jako díla Zachariase Topelia! (Jméno vám asi nic neřekne, ale stačí vědět, že to byla důležitá osobnost finského národního probuzení, které nebylo obrozením – na rozdíl od toho českého – protože ve Finsku nebylo co obrozovat.)

Místo Topelia jsem si koupila knihu menšího formátu, ovšem s modernějším jazykem a (přiznejme si to) zábavnějším obsahem. Její název volně přeložen zní "Je chyba ve mně, nebo je celý svět na h*?". Text je kupodivu docela srozumitelný, jen mám občas problémy s některými slovy (kniha oplývá velmi hovorovými až vulgárními výrazy) a to mi už stihlo způsobit jeden trapas, když jsem se na autobusové zastávce Mikka zeptala, co znamená jedno slovo, a vyslovila jsem ho velmi nahlas. Ehm, byl to výraz pro pánské přirození. Od té chvíle jsem mu ta slova, kterým jsem nerozuměla, raději ukazovala v textu.

Z blešáku jsme zamířili i do normálního nákupního centra jménem Skanssi. Trochu mi připomnělo Nový Smíchov. Možná trochu menší, ale na můj vkus až zbytečně zaplněný (drahými) obchody s oblečením na úkor toho ostatního, které jsem samozřejmě chtěla víc. To "ostatní" je například nějaká společenská hra. Usmyslela jsem si totiž, že pro herní setkání, která na univerzitě organizuji, potřebujeme něco nového.

V nákupním centru jsme nakonec strávili dvě a půl hodiny a kupodivu pořídili sotva polovinu věcí, pro které jsme šli. Pak jsme se rychle vrátili k Mikkovi domů a přišla řada na mé kouzlení. Milá babičko, Tvé bramboráky tady ve Finsku mají obrovský úspěch! Jenom jsem jich nějak omylem udělala zase takovou horu, že se málem nevešla na jeden talíř, a v mrazáku pomalu ale jistě dochází místo.

.. (A to jsme s vařením ještě neskončili!)

Po obědě (který byl v 16 hodin) jsem se musela rychle vrátit do pronajatého bytu, naházet věci do kufru, zanechat tam klíče (naštěstí všechny finské zámky fungují tak, že ven se dostatene i bez klíče) a honem se přepravit na Kauppatori, kde jsem měla sraz s novou hostitelkou, Lindou. Ráda bych upozornila, že bylo opravdu teplo (ne-li přímo vedro) a mně se cestou rozbil kufr, takže jsem k ní přišla zase úplně splavená a musela jsem si dát další sprchu.

To byl také zajímavý zážitek. Linda totiž bydlí v domě z 20. let, kdy se ještě nepočítalo s tím, že se lidé budou často sprchovat (někdy i několikrát denně), a naopak panovala snaha maximálně šetřit místo... V důsledku toho jsem zažila sprchu v koupelně o rozloze 1 metr čtvereční, ve které byl vměstnaný i záchod a malinkaté umyvadélko. Člověk si po nějaké době zvykne na všechno (jako moje hostitelka), ale pro mě to byl docela oříšek. Leč uspěla jsem!

Po sprše jsme si ještě chvíli povídaly. Řeč přišla například na kombinézy, které dostávají finštní studenti, když začnou studovat na univerzitě. Následně se tento oděv nosí na všechny párty, kde účastníci sbírají různé odznaky nebo nažehlovací obrázky – popřípadě takové sbírají třeba i z cest – a všechno poctivě připevňují na danou kombinézu. Údajně také existuje pravidlo, že si kamarádi mohou odstřihnout a vyměnit rukáv, zatímco zadaní si mohou se svou drahou polovičkou vyměnit nohavici. Musím říct, že je to hezký zvyk a je mi docela líto, že něco takového nemáme i doma, ačkoli chození po Praze v kombinéze by bylo asi trochu zvláštní.

Linda nakonec vyrazila na sraz s kamarády, zatímco já ještě k Mikkovi, protože jsme kvůli dlouhému nákupu nestihli po obědě dezert. Tím měla být pravá finská pulla, ovšem Mikko se rozhodl udělat nějakou alternativní verzi, která způsobila menší zamoření dýmem, ale kupodivu se nakonec docela povedla. (Spálilo se to, co přesáhlo přes formu, takže vlastní pulla zůstala bez úhony.)

Na nové místo jsem se vrátila asi ve 22 hodin a velmi rychle jsem zalehla, protože – jak jsem řekla na začátku – měla jsem za sebou náročný den.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře