Středa 26. 8. 2015

26. srpen 2015 | 21.02 |

Loučení s Turku a návrat domů.

Nastal poslední den mé dlouhé cesty na sever. Zdá se, že i Finsko bylo z mého odjezdu smutné, protože jsem se probudila do uplakaného deštivého ráno (mimochodem to byl první déšť za celý můj srpnový pobyt v Turku). Rychle jsem si dala sprchu, sbalila vše potřebné a s pomocí Lindy našla vhodný autobusový spoj, který by mě odvezl do "studentské vesnice", neboli Ylioppilaskylä (kde se nacházel byt, který jsem měla pronajatý od Hoy).

Ptáte se, proč jsem jela zrovna tam? Důvody byly hned dva: 1) místo, ze kterého odjíždí autobus do Helsinek, je velmi blízko; 2) bydlí tam Mikko, se kterým jsem se ještě chtěla jít rozloučit. Přišla jsem k němu úplně promočená, a tak jsme nejdříve museli dát sušit moje oblečení. Při přehrabování kufru a hledání něčeho suchého jsem se zmínila, že je kufr rozbitý a on hned chtěl vědět, co s ním je. Tak jsem mu ukázala tu katastrofu s tím, že to není třeba řešit, jedu už přece domů. On ale trval na tom, že to nějak zafixuje, otevřel skříňku a já nestačila zírat kolik toho nářadí doma skladuje. Na to, jak malý má byteček, má těch kufříků až dost a dokonce i jeden s vrtačkou. Chtěla jsem se zeptat, jak se tomu říká finsky, ale nějak jsem to nestihla. Snad někdy příště. Letos v létě jsem si zlepšovala slovní zásobu hlavně v kuchyni a ve spojení s úklidem. (Víte třeba, jak se finsky řekne kuchyňská stěrka, struhadlo, škrabka, váleček... Ne? Já jo!). Názvy nářadí se budu učit třeba příští rok.

Ještě jsme stihli vypít hrnek čaje a já přitom našla slovník z knihovny, který jsem zapomněla vrátit. Naštěstí knihy může vracet kdokoli (ne nutně tatáž osoba, která si je půjčila), a tak jsem Mikka ještě jednou musela žádat o pomoc. (Chudák, asi už si říkal, ať už radši jedu a nechám ho v klidu.)

Naštěstí jsem se ten poslední kousek mohla opět svézt autobusem, což je při cestování s kufrem, batohem a kabelkou opravdu úleva. Onnibus do Helsinek nebyl úplně plný (i když cestujících bylo dost), a tak jsem měla zase místo vedle sebe pohodlně volné. Snažila jsem se připojit na internet a z knihovny Akademie věd si zarezervovat potřebnou literaturu ke zkoušce z filozofie, která je přesně za týden (ve středu v 9 ráno). Stihla jsem akorát zjistit, že KNAV je do konce týdne zavřená, takže knihy dostanu nejdříve v pondělí 31. 8.! To je trochu vražedný termín vzhledem k jejich rozsahu. Takže jsem pak hodinu vesele panikařila, protože wi-fi v autobuse zrovna v tu chvíli přestala fungovat, a tak jsem nemohla hledat nějaké alternativy. (Později jsem zjistila, že snad aspoň jednu knihu dostanu z jiné knihovny už tento týden, což mě aspoň trochu uklidnilo.)

Do Helsinek jsem dorazila ve 14:15.

Hlavní autobusové nádraží se nachází v podzemí pod velkým obchodním centrem, a tak jsem ještě jednou vyrazila na menší nákupy. Pak už byl nejvyšší čas zamířit na letiště. Vyšla jsem na Nádražní náměstí (Rautatieaseman tori), odkud vyjíždí tak třicet autobusů nejrůznějšími směry... a zapomněla jsem, který z nich míří na letiště. Zatraceně! Chvíli jsem se chtěla někoho zeptat, ale kolem mě byly zrovna takové zvláštní zjevy, tak jsem radši po náměstí šla dál a dál, až jsem uviděla autobus, ze kterého vystupovalo mnoho lidí s velkými kufry. Nebylo pochyb, odkud přijel, a tak jsem se koukla na číslo a šla hledat mezi nástupiště.

Zastávku jsem pak našla docela rychle a autobus přijel skoro záhy. Koupila jsem si jízdenku, nacpala se na jednu dvojsedačku se všemi svými zavazadly a otevřela filozofii, u které jsem po dvou stranách usnula. Nevím, jak vtipně vypadala má neustále se klátící hlava, ale z toho, co jsem zvládala tak napůl vnímat, jsem došla k závěru, že jsem víceméně prospala celou cestu na letiště, což bylo bezmála 50 minut.

Na letišti jsem si dala ještě rychlý velmi pozdní oběd (rizoto od neděle) a šla se nechat odbavit. Kufr měl jen 18 kg (při cestě do Finska to bylo 11), takže stále dostatečná rezerva. Po krátké prohlídce obchodů (kde jsem za ty nekřesťanské ceny stejně nic nekoupila) jsem zamířila k nástupišti. Bylo tam docela dost lidí a v první chvíli jsem byla šťastná, že slyším češtinu. Když jsem ovšem rozeznala, o čem je řeč (aneb jak si Češi zase stěžují za všech okolností na všechno a všechny), raději jsem předstírala, že jsem Finka, a potají odposlouchávala rozhovor opodál stojících Finů, který byl mnohem zajímavější (o sportu).

Předpokládaná doba nástupu už minula a stále se nic nedělo. Pak přišlo hlášení, že po předchozím letu se někomu udělalo špatně, a tak se prodloužilo vystupování, protože se musela volat sanitka. Držela jsem danému chudákovi palce, ať to dobře dopadne, a zároveň se modlila, aby zpoždění nebylo příliš dlouhé. Naštěstí jen půlhodina. To mě po těch všech peripetiích už ani nemohlo rozhodit. Ne, to jsem ještě nevěděla, že si tentokrát užiju i let s pořádnými turbulencemi. Tak silnými, že se muselo odložit i podávání občerstvení, protože by letušky nemohly stát v uličce. Dobrodružství, zdá se, mělo trvat až do konce.

V Praze jsem z letadla vystartovala okamžitě po přistání a nedočkavě vyhlížela kufr, abych mohla z letiště konečně utéct. Pryč. Domů. Věřte mi, že po skoro třech měsících (přesně 82 dnech) jsem měla už pořádný koti-ikävä (stesk po domově).

Tak je to tedy za mnou. Musím přiznat, že při psaní tohoto zápisu se koti-ikävä už stihl změnit v Suomi-ikävä (stesk po Finsku), což je rychlejší, než jsem čekala. Ale na následující dny a týdny mám myslím tolik práce, že na stýskání nebude moc času. A určitě to nebyla moje poslední návštěva této země!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Středa 26. 8. 2015 boudicca®pise.cz 05. 09. 2015 - 11:02
RE(2x): Středa 26. 8. 2015 cayenne 05. 09. 2015 - 11:49