Čtvrtek 20.1.2011

25. březen 2011 | 17.53 |

Dneska jsem vstávala zase první. Co nejtišeji se vykradla z domu a snídala opět až na zastávce, autobus mi jako obvykle dopřál dost času. Začínali jsme dvouhodinovkou dějepisu, ale učitelka musela odejít na nějakou vzdělávací akci či co, takže nás po necelé hodině odvedla do CDI a tam zanechala.

V hodině francouzštiny jsme se setkali s autorkou obrazů, které jsme si prohlíželi v pondělí. Bylo zajímavé s ní diskutovat o tom, jak který obraz vznikal, co si pod tím kdo představuje apod. Někdy bych takhle chtěla představit své psaní...

Následovala angličtina. Dostávali jsme opravené testy z pondělí. Známce jsem moc nerozuměla, tak jsem se ptala spolužaček. Je to hodně zlé? Koukaly na mě trochu vyjeveně, zvlášť když se mi podařilo jim napůl angl., napůl fr. vysvětlit, že jsem profesorce nerozuměla, když říkala to zadání. Nakonec jsem dopátrala, že můj výsledek je průměr, takže to tak hrozné asi nebylo. Přesto mě profesorka uklidnila, že tu známku nepočítá, že to bylo spíš jen pro naši představu. Uf!

Na konci hodiny se mě Raphaël zeptal, zda půjdu na oběd s nimi. Jistě, ráda. Měla jsem v posledních dnech trochu pocit, že je na mě naštvaný, nebo že se mnou ztrácí trpělivost (vypadá to tu podobně jako když mluvíme s mámou: všechno odkýve, všechno odsouhlasí a když se jí potom někdo zeptá, co právě řekl, neví; mami, už jsem tě pochopila, prostě tu všechno vždycky odsouhlasím, abych nevypadala jako takový hlupák, aby se zdálo, že třeba alespoň něco občas pochytím, abych lidi pořád nemusela otravovat s tím, že mi to musí dokola opakovat; no nejšťastnější řešení to ale asi není...). Každopádně tato nabídka mě potěšila. Nakonec jsem zjistila, že nikoli s "nimi" ale pouze z "ním", neboť jeho kamarádi neměli poslední dopolední hodinu a na nás čekat nehodlali.

Když jsme ovšem zamířili do jídelny, táhla se odtamtud dlouhá fronta až ven. Shodli jsme se, že se tam vrátíme později. Ani nevím proč, už tak prostě ze setrvačnosti, ze zvyku, jsem ho následovala, když vyšel ven a pokračoval směrem do atria a pak ven z areálu školy (pořád tu jen za někým chodím, abych se neztratila).

Po chvíli se hovor konečně trochu rozproudil, za což jsem byla opravdu ráda, neboť jsem většině toho, co říkal a na co se mě ptal, skutečně rozuměla. (Taky se tu občas dostávám do situací: Kam jdeš? zeptá se někdo, d'accord (ok) odpovídám automaticky... a já se divím, že ten člověk se diví).

Raphaël mi ukázal supermarket, který je kousek od školy a kde k mé radosti prodávají i knihy! Právě tam jednu hledal, ale zrovna neměli. Snad příště. Mezitím jsme se bavili o četbě, hudbě, rodině... Když jsme se vrátili k jídelně, už to tam bylo podstatně volnější. Tak jsem nadšeně vyběhla schody (jídelna je v patře) a dychtivě se hrnula k okénku (měla jsem opravdu hlad!) a dostala jsem.

.. Něco, co ještě před rokem možná mohlo být pečeným kuřetem a pak něco, co se s trochou fantazie dalo považovat za těstoviny. "Vždycky tu to jídlo není úplně dobré..." řekl omluvně Raphaël a já se začala smát. "U nás je to úplně stejné," uklidnila jsem ho. Nu což, klasika jogurt (Francouzi jsou fakt divní, nejen že jedí jogurt k obědu i k večeři – a podezřívám je, že i k snídani – ale klidně si dají i dva najednou!!!). A nesmím opomenout všudypřítomné bagety a francouzský zvyk je lámat a trhat a tak co nejvíc nadrobit (ten už jsem perfektně pochytila..).

Potom jsme vyrazili do CDI (knihovny). Tam jsem si dle jeho příkladu zkusila půjčit nějaký komiks. Příběhu jsem sice porozuměla, ale spíš podle obrázků než textu, a když jsem se šťastně dostala do poloviny a Raphaël už ten svůj odkládal jako dočtený, tak jsem to vzdala. Našla jsem si francouzskou verzi Švejka, kterého v podstatě neznám (moji čeští "spoluvlastenci", nekamenujte mě prosím! Však mám ještě dost času si ho někdy přečíst...). Z té francouzské knihy jsem pochopitelně nevyrozuměla skoro nic, ale pobavila jsem se nad tím, jaký musí mít Francouzi problém s našimi jmény. A mám vážné podezření, že i překladatel té knihy byl Čech (Horejsi). No ano, jaký šílenec by se učil náš krásný jazyk, aby mohl překládat naši krásnou literaturu...?? Holt se musíme do světa trochu prodat sami a já doufám, že mi tahle zkušenost napomůže k tomu, abych i já později přispěla k rozšíření české literatury ve frankofonních zemích!

Po obědě jsme měli ještě hodinu ekonomie, kterou jsem už také někdy v polovině vzdala a dala se do psaní vlastních věcí a poznámek (zaprvé moc nerozumím, zadruhé jsou Francouzi na ekonomii ulítlí, zatřetí mě to vůbec, ale vůbec, nezajímá...).

A potom španělština. Byli jsme v učebně s počítači, kde jsme si měli přehrávat nějaké španělské video a podle něj vypracovat pracovní list. Nedá se říct, že bych v tomto úkolu byla úplně úspěšná, ale myslím, že jsem nebyla jediná, kdo moc nerozuměl. Alespoň mi učitel povolil si na internetu najít český slovník. A hádejte co? Já zjistila, že fr. klávesnice je úplně jiná. Místo našeho "a" mají "q", "m" mají vedle našeho "p". No hrůza, co se mi na tom monitoru objevovalo, zvlášť když na české klávesnici píšu bez koukání! A diakritika pochopitelně nikde a zrovna v té španělštině je občas potřeba...

Nakonec jsem se dočkala posledního zvonění a šťastně vyrazila domů. Prodrala se bandou studentů kouřících cigarety metr za vstupní branou do školy (je to skoro výsměch; celý areál školy je totiž nekuřácký) a vydala se k autobusu. Najednou jsem si všimla, že značka se zastávkou je nějak posunutá. Ale raději jsem šla na původní místo. Po chvíli autobus přijel a já šťastně nastoupila. A autobusák na mě něco vybafl. Já jsem na něj taky vybafla – nechápavý pohled. Já koukala na něj, on koukal na mě, kluk, co stál za mnou, to střídal a chvíli zíral na mě, chvíli na řidiče, pak řidič zas něco řekl, já jen pokrčila rameny (vážně mě v tu chvíli nenapadlo, jak honem vysvětlit, jak jsou na tom mé znalosti fr., pro příště se musím naučit jednoduchý dotaz: English?), a radši postoupila dál do autobusu a snažila se potlačit slzy které se mi draly do očí. Už mě to fakt štvalo! Zase nerozumím ani bé! Každopádně autobus mě naštěstí vyhodil na správné zastávce a já se vydala krátkou procházkou na jinou, kde přestupuju. Pochopitelně můj druhý autobus mě cestou minul, takže jsem to pěšky vzala rovnou až k domu. Paráda. Nakonec jsem se totiž neudržela a trochu si cestou opravdu pobrečela. Ale co, nikdo to neviděl a pokud ano, pak ne člověk, kterého tu ještě mnohokrát potkám...

Když jsem se konečně dostala do rue de Mortiers, hádejte, koho jsem zahlédla v zahradě prvního domu? Ano, ano, moje věrná kočičí spolubydící. Ona mě také zahlédla a hned se vydala za mnou. Tak jsme společně dorazily do domu, já krátce pozdravila Stéphanie, ale kočka nic, jen mlčky proběhla a už mě čekala v mém pokoji. Nevychovaná, ani nemňoukla! Unaveně jsem odhodila tašku, odmítla cokoli dělat a sedla si k notebooku. Budu jenom psát a jenom koukat na seriály v angličtině, kterým také úplně nerozumím, ale pořád je to lepší než fr...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře