Nebudu se opakovat

9. březen 2016 | 07.30 |

Poslední článek na blogu přibyl víc než před měsícem a to ještě šlo o poněkud výjimečnou záležitost a řešení jakési osobní krize. Krizi mám vlastně pořád, teď ale trochu jiného druhu.

Tak jo, už zase nestíhám. Nebo ještě pořád. Mám pocit, že jsem o tom na blogu psala už dříve. Takže se nechci opakovat. Jedna naše vyučující nás v pondělí povzbuzovala slovy: "Ts, já nestíhám celý život! Berte to tak, že líp už zkrátka nebude!" Potěší, že jo? Tato slova pronesla krátce po tom, co se celé třídy zeptala, jestli STIHNEME jít k BZK 26. 5. (a mít tedy tou dobou uzavřený třeťák). Heh? Rozhostilo se trapné a velmi tíživé ticho. Druhá možnost je pak koncem června, jenže to mám BZK na druhém oboru. A mezitím troje přijímačky. Začínám si osvojovat poněkud flegmatičtější postoj, aneb "ono to nějak dopadne". To je obranná strategie, protože jinak asi nelze žít tři měsíce před BZK s myšlenkou, že to nestíháte, prodlužovat nechcete, a vaše duševní zdraví dostává silnou zátěžovou zkoušku.

Mám pocit, že někteří lidé si o mně dost naivně myslí, že to všechno zvládám a jsem úplně v pohodě. Nejsem. Teď už možná jo, ale minulý víkend jsem se doma hroutila a mlátila si hlavou o stůl. Nejhorší na tom všem je to, že mi nějak uniká smysl toho všeho. Začínám totiž pochybovat o smyslu všeho, co dělám, o smyslu celého svého života. Za pár (desítek) let tady stejně nebudu, můj vysokoškolský diplom někde zetlí... a celé tohle martyrium bude jen naprosto malinkatou a zanedbatelnou kapičkou v moři času, který je vyměřen celému lidstvu. Asi bych neměla přemýšlet v tak široké perspektivě, protože i to zasazuje povážlivé rány mému duševnímu zdraví.

Už před pár měsíci máma víceméně ze srandy začala všem známým vykládat, že "moje dcerá dělá jen tři věci: jí, spí a studuje". Tehdy to byl vtip. Teď si s hrůzou uvědomuji, že to je pravda. Moje stravovací návyky jsou trestuhodné a ani s tím spaním mi to poslední dobou moc nejde. To má ale i svou výhodu v tom, že čím méně spím, tím víc čas mám na učení. Jenže tak po týdnu si to vždy vybere docela vysokou daň. Naštěstí tyhle mé "zombie dny", jak jsem to začala nazývat, většinou vycházejí na víkend. Jakoby moje tělo vědělo, že od pondělí do pátku prostě musí makat! O víkendu teda samozřejmě taky (proboha, nemyslete si, že se o víkendu neučím!), ale to nemusím chodit na přednášky, takže za ten den mám víc času na učení, ale i na jiné věci.

Začínám trpět tím, že mi život připadá prázdný. Všechno se teď upíná k blížícím se zkouškám (a k tomu, co všechno jsem dosud nezvládla a do června už nejspíš ani nezvládnu) a když si představím, že by škola z mého života zmizela, najednou tam vidím obrovskou díru. Pořád sice mám spaní a jídlo, ale to je náplň života mých potkaních dětiček. Věřím, že jejich zvířecí život to zcela naplňuje (ještě s nějakým tím podrbáním za oušky), ale na ten můj lidský by to bylo trochu málo. Abych se nezbláznila ani z tohoto pocitu beznaděje, začala jsem hledat nové koníčky.

To sice mělo do jisté míry úspěch, ale je nutné pamatovat na to, že nové koníčky také zabírají čas, kterých bych jinak měla věnovat četbě povinné literatury nebo psaní bakalářské práce. Ale to nechme teď chvíli stranou.

Na co tedy můžu být hrdá? V první řadě jsem minulý víkend dvakrát vyrazila na běžky. Pokud nepočítám nějaké chabé pokusy mých příbuzných mě tento sport naučit kdesi daleko v mém útlém dětství, byl poslední víkend v podstatě mé běžkařské poprvé. Musím dát za pravdu těm, kdo říkají, že sjezdaři se na běžkách naučí docela rychle. Jeden výlet na 6 km a už jsem mistr světa! Co na tom, že jsem 6 km (s příbuznými, včetně dětí, a pauzou na oběd!) jela tři hodiny, zatímco Gabriela Soukalová ujede 7,5 km za dvacet minut a ještě si u toho dvakrát zastřílí... Začala jsem a to se počítá. Ostatně dá se očekávat, že nějaký štědrý příbuzný mi k dalším Vánocům daruje mé vlastní běžky (tentokrát jsem měla půjčené), alespoň už o tom v rodině proběhly takové náznaky. Rozhodně bych se tomu nebránila. Vím, že mého dědečka to nepotěší, ale běžky jsou rozhodně mnohem (mnohem, mnohem!) lepší než kolo. Jen s tím sněhem (v Praze) je to dost problém. Well, nothing is perfect.

Kromě trošky pohybu (začala jsem ještě chodit na nějaká cvičení do nedalekého fitka, abych aspoň jednou týdně řádně propotila tričko) jsem se rozhodla také chovat a pěstovat. Chovat samozřejmě potkany. Dnes si totiž jedu pro nového, který doplní mou stále ještě kompletní dvojici. Jenže Oskarovi už je 2,5 roku, což je na potkana docela požehnaný věk, a tak jsem se protentokrát rozhodla zařídit dopředu a nečekat s pořízením nového mláděte, až starý potkan umře. Prostě budou chvíli tři. O Oskara nemám strach, ale trochu se bojím, že poněkud divočejší Einari by nemusel být vůči novému členu "smečky" až tak přátelský. Naštěstí díky náloži učení už tak často necestuji, takže s nimi teď budu každý den a nebudu se muset bát nechat je samotné třeba přes víkend. Pokud jde o pěstování, rozhodla jsem se zasadit semínka (bazalky) a každý den sledovat, co z toho vzejde. Když uspěji, budu si moct krátce před BZK z finštiny začít sušit své vlastní koření. Zároveň ale mírně pochybuji o tom, že krátce před BZK z finštiny budu mít vůbec nějaké myšlenky týkající se koření. Tedy kromě toho, jak se to řekne finsky...

Budu muset končit. Ráda bych ještě poznamenala, že tento článek vznikal v době, která byla původně vyhrazena překládání Fredmanovy 48. epištoly (rozumějte: švédská poezie doby osvícenství), ale kdo by se zahazoval s Bellmanem, když může po dlouhé době sepsat a zveřejnit své nářky! Teď už musím letět, abych si svého nového člena (potkaní) rodiny stihla vyzvednout ještě před tím, než mi v poledne začne výuka. Říkala jsem si, že na Bellmana se ještě podívám večer, ale pak mi došlo, že ho budeme probírat už dnes okolo 14. hodiny. Hm, tak asi zase zapracuje improvizace. To je vlastnost, kterou si osvojuji čím dál lépe a která třeba takovým Finům absolutně chybí. Na druhou stranu "můj" Fin, který momentálně také je ve fázi ukončování studia (v jeho případě už bude ale Ing.), měl také studium původně ukončit s koncem kalendářního roku... a není hotov doteď. Ha, ani Fin, který má všechno dokonale předem rozplánované a rozvržené, nakonec nestíhá! Asi to ode mě není hezké, ale vlastně mě to velmi těší. Nic člověka nepovzbudí víc, než zjištění, že není jediný zoufalec pod sluncem!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Nebudu se opakovat eithne®pise.cz 09. 03. 2016 - 08:47
RE: Nebudu se opakovat hroznetajne®pise.cz 10. 03. 2016 - 13:35
RE: Nebudu se opakovat andrea 10. 03. 2016 - 21:11
RE: Nebudu se opakovat tlapka®pise.cz 27. 03. 2016 - 12:43