Podivné nebe

25. březen 2016 | 11.34 |

Už bylo na čase trochu oživit své kulturní rubriky :-) Tentokrát s jedním polsko-švédským filmem.

V očích mnoha Středoevropanů je Švédsko ideální zemí, kde vše funguje, všichni se mají rádi, kriminalita je nízká a korupce politiků neznámá. (Mám pocit, že takový je pohled především těch, kdo ve Švédsku nikdy nebyli.) Někteří z nich tak odcházejí na sever hledat lepší místo k životu, lepší práci, lepší výdělek, nový začátek. Po příchodu ale možná zjišťují, že ve Švédsku snad i lze žít jako v nebi, ale nebe to může být skutečně velmi podivné.

Film sleduje osud jedné tříčlenné rodiny – rodičů a devítileté dívky Uly, kteří se do Skandinávie přistěhovali z Polska. Otec se živí jako sportovní trenér, matka si přivydělává jako masérka a dívka začíná chodit do nové školy a hledá si nové kamarády. Pravda je, že o rodinné idyle nemůže být tak úplně řeč – rodiče zrovna řeší manželskou krizi a otcovu nevěru a matka i dcera si jen obtížně zvykají na nové prostředí. Vše by snad mohlo být na cestě k lepšímu, kdyby se do rodinných záležitostí nezačal vkládat BRIS, švédský sociální úřad. (Zkratka znamená Barnens rätt i samhället – Práva dětí ve společnosti.)

Vše začne jednoho školního dne, kdy je Ula obviněna z agrese, když spolužákovi, který se jí posmíval, shodila věci z lavice na zem. Ve střední Evropě by takové dítě možná dostalo poznámku, doma pak trochu vynadáno a život jde dál. Ve Švédsku místo toho (přehnaně) starostlivá učitelka volá BRIS a svěřuje se, že je dívka nesoustředěná, neklidná, agresivní, že má určitě trápení, se kterým si neumí sama poradit. BRIS samozřejmě začne rodinu blíže sledovat a jak už to tak bývá, kdo hledá, nakonec vždy něco najde.

Aniž by rodiče byli předem upozorněni, sociální pracovnice jednoho dne Ulu odvede uprostřed vyučování a odveze ji do nové pěstounské rodiny. Tam má dívka bydlet nejméně měsíc, dokud soud její případ oficiálně nerozhodne.

Všichni ovšem vědí, jak soud rozhodne, a pro rodiče tak začíná závod s časem a boj s téměř nulovou šancí na úspěch. Když nikdo neposlouchá jejich vysvětlování, oficiální stížnosti na postup úřadů a neodpovídá na jejich snahy zvrátit běh událostí, je jisté, že budou muset vzít spravedlnost do vlastních rukou... Dál už zápletku vyzrazovat nebudu a raději se zaměřím na téma, kterému se film věnuje.

Osobně se domnívám, že podobná situace, kterou rodina prochází po příjezdu do Švédska, je pro Ulu naopak v jistém ohledu prospěšná. Ano, dívka trpí tím, že rodiče se hádají, žije v jiné zemi daleko od babičky, po které se jí stýská, a jednou dostane od matky výprask, protože při hraní fotbalu ušpinila šaty, které matka vlastnoručně ušila speciálně na narozeninovou oslavu. Jenže tohle všechno jsou situace, které ji z mého pohledu připravují na další život, na další prožitky, překážky a problémy, se kterými se musí naučit bojovat. Ve Švédsku je naopak trend takový, že dítě musí být naprosto v bezpečí a před vším chráněné, pokud je smutné, je to špatně, pokud se trápí, můžou za to dospělí. Ale co když je pro dítě smutek také dobrý? Jinak vyrůstá v bublině, která jednoho dne praskne a vyvrhne jej zcela nepřipravené do drsné životní reality. Jak si s tím může poradit člověk na prahu dospělosti, který dosud problémy řešit nikdy nemusel?

Další otázkou je pak pozice sociálního úřadu a jeho vztah k rodičům, ať už těm biologickým nebo těm pěstounským. Ti první jsou totiž vždy považováni za špatné (zvláště pokud jsou cizinci) a důkazy se pro to vždy (dříve nebo později) najdou. Ti druzí jsou naopak vždy považováni za to nejlepší, co dítě mohlo potkat, ačkoli se už objevilo několik případů, kdy pěstounská rodina dítě týrala dokonce hůře než vlastní rodiče. To je sice extrém, ale případ, kdy pěstouni v podstatě žijí z příspěvků, které na dítě dostanou (tedy berou si dítě tak říkajíc na kšeft), zas tak vzácný není.

Ostatně já sama mám kamarádku, jejíž matka byla mírně mentálně zaostalá a švédský systém ji okamžitě vyhodnotil jako nevhodného rodiče, ačkoli jinak svou dceru nade vše milovala a obětovala by jí vše podle svých nejlepších možností a schopností. Místo toho se dívka dostala do nové rodiny v jiném městě, kde sice po materiální stránce nijak nestrádala, ale bylo zřejmé, že pěstounským rodičům na ní jinak zvlášť nezáleží. Důkazem bylo mimo jiné to, že po dosažení plnoletosti musela odejít a postarat se o sebe sama. (Odešla mimochodem bydlet ke své biologické matce.) Od té doby s nimi ani nebyla v kontaktu. Skutečně tohle bylo to nejlepší možné dětství, jaké mohla prožít? Skutečně má důvod děkovat švédskému sociálnímu systému?

BRIS se sice snaží udělat to nejlepší pro dítě, ale snad nikdo si nemůže myslet, že to nejlepší řešení je bez varování odebrat dítě rodičům a v podstatě potají ho svěřit do úplně cizí rodiny, přičemž rodiče mají nárok na návštěvu jednou za měsíc a to ještě v přítomnosti pěstounských rodičů, sociálních pracovníků a tlumočníka, který musí překládat vše, co si řeknou polsky. Dotyky jsou zakázané. Opravdu je pro dítě to nejlepší zakázat mu objímat vlastní rodiče, když je zcela evidentně rádo, že je po dlouhé době vidí?!

Nejhorší na tom je, že sociální pracovníci možná opravdu věří tomu, že dělají dobro. V souvislosti s tímhle jsem si vzpomněla na postavu inspektora Javerta z Bídníků. Je to postava, která se za každých okolností řídí zákonem, protože zákon je posvátný a přes to zkrátka nejede vlak. Samozřejmě, že kdyby zákon obcházeli všichni, ve světě by panoval naprostý chaos. Ale jsou situace, kdy je třeba projevit trochu soucitu, tolerance, lidského přístupu. Místo toho se tyto úřední osoby stávají jen mechanickými roboty, kteří jsou naprosto chladní vůči všem emocím.

To je ostatně další věc, která mě na švédské (ale i finské) společnosti fascinuje. Za žádných okolností neprojevovat žádné emoce, obzvláště na veřejnosti. Jak rozumím polské matce, která ze vzteku rozfláká jakousi dřevěnou ceduli! Tím samozřejmě nechci obhajovat neřízené výbuchy vzteku, ale kdyby byla tak klidná, jak po ní požadují, musela by být ke svému dítěti a jeho osudu naprosto lhostejná. Nebo skutečně být robot.

V případě tohoto filmu tak nakonec nejvíc lituji právě pěstounskou rodinu, která zjevně měla o Ulu upřímný zájem (dívka měla zaplnit prázdné místo po jejich dceři, která nešťastně zemřela o dva roky dříve), ale nakonec se nechtěně dostali do pozice Uliných věznitelů. Myslím, že skvěle to vystihla jedna ženina replika: "Chtěla jsem tomu dítěti pomoct, ne ho sebrat jeho rodičům."

Týrání a zneužívání dětí je snad nejhorší zločin, jakého se člověk může dopustit. Je ovšem třeba se zamyslet nad tím, co všechno spadá pod tento pojem. Nic se nesmí přehánět, ale zároveň je třeba dítěti ukázat, že vás musí respektovat. Švédsko bylo první zemí na světě, která bití dětí zakázala zákonem. V Česku to oficiálně zakázané není, a přesto nemám pocit, že by čeští rodiče své děti řezali hlava nehlava. Je důležité, aby všichni věděli, že bít děti se nemá, ale existují výjimky. Já věřím tomu, že do určitého věku je někdy plácnutí přes ruku nebo pohlavek mnohem účinnější (a rychlejší) řešení než sáhodlouhé vysvětlování, předkládání argumentů a diskuze.

Vrátím-li se ještě k filmu, jsem opravdu ráda, že jsem ho viděla. Kromě tématu byl vynikající i po díky svému zpracování. Herecké výkony opravdu přesvědčivé, obzvlášť v případě polské matky a švédské sociální pracovnice. Stejně tak hudba a střih.

Na závěr ještě krátká poznámka k jazyku: je zajímavé, jak filmy ze současnosti odrážejí i aktuální jazykovou situaci, totiž že angličtina slouží jako lingua franca mezi lidmi různých národností, a tak se čím dál častěji ve filmech objevuje jako prostředek komunikace i v podání nerodilých mluvčí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Podivné nebe andrea 30. 03. 2016 - 19:32
RE: Podivné nebe boudicca®pise.cz 03. 04. 2016 - 11:02