Anja Snellman - Světadíly lásky

25. duben 2016 | 09.48 |

 Je na čase blog zase trochu oživit a zůstávám u kultury, i když tentokrát místo filmu kniha. 

Anja Snellman (do svatby v roce 1997 Kauranen) je jednou z nejvýznamnějších současných finských spisovatelek. Debutovala na začátku 80. let s velmi feministickým románem Byla tady Soňa O. (Sonja O. kävi täällä), který já osobně nemám vůbec ráda. Dva roky jsem kvůli této povinné četbě z prváku neměla odvahu dílo této spisovatelky poznávat dál, ale nakonec jsem překonala a dala jí druhou šanci.

Mou volbou byl román Světadíly lásky. Nešlo o nic plánovaného, nic jiného od ní v knihovně v tu chvíli prostě neměli. V první řadě chci říct, že ta kniha je sopivan lyhyt (vhodně krátká), což je kategorie, kterou u knih posuzuji od té doby, co jich musím přečíst min. 10 měsíčně, takže na bichle o 500 a více stranách nemám čas. Další předností je to, že příběh je ve své podstatě velmi jednoduchý a vyprávění jde svižně dopředu a spěje k vrcholu, který je ovšem možná spíš propadem. Dá se to číst jako oddechovka pro zpříjemnění cesty v MHD, ale můžete to číst i jako knihu s hlubším záběrem a podnět k zamyšlení. 

Hlavními hrdiny jsou žena Oona a muž Alex. Vlastně jejich partnerský vztah je sám hrdinou románu, nebo alespoň jeho hlavním (a v podstatě jediným) tématem. Dalo by se říct, že jde o naprosto běžný příběh: zamilování, vášeň, manželství, dítě, rutina, nuda, hádky, nevěra, rozchod. Omlouvám se za spoiler, ale myslím, že by vás takovéto rozuzlení příběhu stejně nepřekvapilo, protože to zřejmě každý z nás zažil, i když třeba ne úplně ve všech fázích. Co je tedy na té knize tak pozoruhodného, když vypráví jen obyčejný příběh o tom, jak se dva dají dohromady a zase rozejdou?

Je to především způsob podání toho příběhu. Celý vztah je totiž přirovnán k cestě po světadílech lásky, po jakémsi vztahovém glóbusu a Oona s Alexem samozřejmě navštíví všechny jeho kouty. Osobně se mi paralela vývojových fází partnerského vztahu a geografie dost líbila. Oona a Alex začínají v Asii, což je exotická země plná tajemství a vášně (Sibiř nebudeme brát v potaz, ano?). Následně se dostávají do Austrálie, země, kde je všechno vzhůru nohama a kde se objevují nové živočišné druhy, které jezdí v kočárku a v noci vás budí neutišitelným pláčem. Z Austrálie se vztah přesouvá do Ameriky, země blahobytu a netušených možností. V Americe si ovšem ti pozornější začnou všímat, že vše je sice skvělé, ale možná jen naoko, vytrácí se opravdovost a upřímnost. Cesta pokračuje do Afriky, což je vyprahlá země, kde ale ještě občas naleznete osvěžující oázu. Z Afriky se vztah posouvá do Evropy, do uspěchaného světa, ve kterém tikají hodiny, čas letí, muž do práce, děti do školy, proběhnou kolem stolu se snídaní a jsou fuč. Rodina už není spolu a obzvlášť vztah rodičů se pomalu ale jistě blíží do Grónska. Grónsko sice není světadíl, ale je to mezistupeň, aby pád na úplné dno - uvíznutí v Antarktidě - nebyl tak tvrdý.

V zemi ledu už není pro lásku místo. Vztah je nyní přirovnán k ubohému Titanicu, který najel na ledovec a jde nezadržitelně ke dnu. 

Jde v podstatě o smutný příběh o zkáze a konci, přesto je podán velmi lehkým stylem se špetkou humoru a na konci je čtenáři útěchou alespoň to, že se protagonisté mohou do Asie vydat znovu, i když už to bude s někým jiným. Bavily mě i výčty, které jsou jedním z typických znaků vyprávění. V některých situacích se vztah omezuje jen na seznam - ať už to je seznam společných šťastných vzpomínek, nebo naopak toho, čím jeden druhého trápí. V souvislosti s cestováním a specifičností každého z navštívených míst není ani divu, že vyprávění je hodně zaměřené na smyslové vnímání, především na barvy a vůně. Někdy se zdá, jako by i určitá barva mohla vystihovat určitou fázi vztahu nebo alespoň nějakou situaci, do níž se hlavní postavy dostanou. 

Dílo tak představuje zajímavé spojení psychologie (vztahu), zeměpisu a umělecké tvorby. Oona se totiž živí jako kreslířka komiksů a její postavy prožívají v podstatě její příběh a dokonce ke své Kreslířce promlouvají, čímž je dosaženo toho, že realita a fikce se v příběhu prolínají a zároveň se jedním z témat příběhu stává metafikce a proces vzniku uměleckého díla. Obojí patří mezi znaky postmodernismu, který se ve své umírněnější podobě postupně zařadil mezi mé oblíbené směry. 

Jestli se vám kniha někdy dostane do rukou, přeji příjemný čtenářský zážitek! :-) 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře