Středa 6. 7. 2016

6. červenec 2016 | 22.34 |

Hurá na Sever! Už zas :-)

Středa 6. 7. 2016

Je to tady, moje další cesta, další deník. Tentokrát jsem se vydala do zahraničí po relativně dlouhé pauze. Možná proto mi některé věci přišly podivně zvláštní, nové. A jiné byly zase přesně takové, jak si je pamatuji. Nebo je to jen tím, že paměť v sobě neuchovává zdaleka vše a i to, co v sobě uchová, se může velmi snadno zkreslit. Ale nechám filozofických úvah a raději se pustím do vyprávění.

Všechny by nás asi překvapilo, kdybych jednou před cestou nebyla nervózní a neměla strachy sevřený žaludek (takže pápá snídaně). Cestou na metro jsem horečně přemýšlela, co jsem zapomněla. Sice se mi v hlavě pořád ozýval ten racionální hlas, že telefon mám, peníze mám a všechno ostatní si obstarám. Ono i tyhle dvě věci bych si mohla obstarat. No dobře, třeba mám všechno. Ale co když se ztratím? Vždyť mám mapu. Co když nenajdu letenku? Vždyť jí mám uloženou i elektronicky. Co když mi ztratí kufr? Bude následovat plán z případu, kdy bych něco zapomněla – koupíme! Co když, co když... Člověk by řekl, že vymyslím takových "co když", že už mě nic nemůže překvapit.

Kdepak. Fronta na letišti byla trochu nečekaná. Chvíli jsem měla pocit, že celá ČR se rozhodla odletět do zahraničí zrovna 6. 7. A fronta k přepážce odbavující můj let? Ta se kroutila nejen kolem těch jejich pásů, ale i za roh směrem ke vchodu. No bezva. Trochu mě uklidnilo aspoň to, když jsem v té frontě zahlédla i svou spolužačku Moniku, která jede na kurz se mnou. Bylo 10.45, když jsem se dočasně rozloučila se svým kufrem, a v tu chvíli se konečně začal ozývat hlad. Spíš "hlad". (Hlad bych totiž nezahnala jedním malinkým plněným šátečkem) 

Když jsem prošla celní kontrolou (kupodivu tentokrát úplně bez zádrhelu), našla jsem příslušný gate a tam i Moniku. Hned mi hlásila, že náš let bude mít zpoždění, podle všeho 15 minut. No jo, to nás nevytrhne (pořád vzpomínám na jinou svou nebohou spolužačku, jejíž let měl zpoždění 20 hodin, což zkřížilo plány i mně, protože jsem u ní měla nocovat.

.. ale to už je zase jiný příběh). Ptala jsem se Moniky, kde bude sedět. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že sedíme hned vedle sebe! (V té frontě jsme byly dost daleko od sebe a úřednice u odbavení neměla tušení, že patříme k sobě.) Aspoň jedna dobrá zpráva. Ovšem sezení vedle sebe jsme stejně obě víceméně prospaly. A to i přesto, že sebou letadlo při stoupání i klesání neobvykle silně házelo. Nebo že bych si to nepamatovala z těch předchozích cest? Ukázalo se, že jsme prospaly i občerstvení, ale ani to není žádná škoda, protože teď už se za všechno tvrdě platí. Pak asi není divu, že zkušené cestovatelky (jako jsme my) stejně mají s sebou svoje. Jídlo. Ale i pití. Ptáte se jak, když se tekutiny nesmějí přenášet přes celní kontrolu? Prázdná láhev. Jak prosté, Watsone. Zatímco Monika si ji znovu naplnila ještě v Praze, já čekala na finskou vodu (což se mi málem stalo osudným, čtěte dále).

V Helsinkách jsme nakonec přistáli 40 minut později oproti letovému řádu. Zůstávala jsem ale v klidu, zvlášť když jsem se šťastně opět shledala se svým kufrem. V tu chvíli mě možná poprvé napadla ta troufalá myšlenka, že by to všechno mohlo jít bez problémů. Kdepak. Nejdřív jsem si chtěla jít doplnit tu vodu, ale na záchodech tekla jenom teplá a nebyla tam žádná otáčecí baterie, na které byste si teplotu nastavili. Naštěstí Monika přišla na to, že u posledního umyvadla teče studená.

Pak nastala zřejmě nejkritičtější část cesty (podle očekávání, ne podle reality): dostat se z letiště do centra. Říkáte si, že už jsem v Helsinkách byla, tak v čem je problém? Problém je v tom, že loni na podzim tu postavili novou vlakovou linku, takže sbohem autobuse, jedeme vláčkem. Někteří možná vědí, že vlakem necestuji zrovna ráda. Má to své důvody. Podle šipek jsme sice našly vlakové nástupiště, kde byly dvě koleje. Počítaly jsme s tím, že to bude jako v metru, jedna kolej směrem do centra, druhá směrem opačným. Jenže na informačních tabulích na obou stranách bylo napsáno, že vlak jede do centra. Vtipné bylo, že nás zastavil nějaký arabsky vyhlížející turista a ptal se, ze které koleje jede vlak do centra. Haha, to bychom tady rády věděly. Dva vlaky jsme si nechaly ujet, než jsme přišly na to, že sice každý přijel odjinud, ale opravdu oba jednou do centra. No dobře. A teď lístky. Dojdeme k automatu, a co tam nevidíme: služba je zavřena. Aha. Instrukce: pokud je služba zavřena, kupte si lístek od průvodčího ve vlaku. Tak jo. Přijel vlak a na každém vagonu byla světelná tabule s nápisem Ei lippumyyntiä (bez prodeje lístků). Už jsme ztrácely naději, když přijel poslední vagón s kýženým nápisem Lippumyyntiä (prodej lístků). Jo! Celé šťastné jsme tam naběhly... a tam nikdo, jen další automat mimo provoz. Vlak se rozjel. Co? To pojedeme načerno? Nakonec jsem se osmělila zeptat se jedné cestující, kde si můžeme koupit lístky. No, támhle. Aha, támhle, to je velmi široký pojem. V tu chvíli ovšem přišel pán, který vypadal jako ten hledaný průvodčí. Koupily jsme si lístky, oddechly si, že se hned po příjezdu do Finska nedopouštíme zločinu, a šly se pohodlně usadit. Po pár minutách do vlaku přistoupili další turisté (zřejmě Francouzi), kteří se nás anglicky přišli zeptat, kde si můžou koupit lístek. Asi vypadáme opravdu důvěryhodně a finsky, ale tentokrát už jsme jim aspoň mohly povědět, že není třeba se bát, průvodčí přijde. Dřív, nebo později.

Teprve při vystupování v centru si Monika začala dělat starosti s časem. Věděla jsem, že do Tampere máme dorazit v 19:45, cesta trvá dvě hodiny, tak to ještě máme dost času, bylo jen 17:15. Záhy mi to ale začalo docházet. Počkat. Dvě hodiny to trvá do Turku. Do Tampere to trvá dvě A PŮL hodiny. Autobus odjíždí v 17:20. To je ta chvíle, kdy Finové říkají: perkele! Néé! Honem, honem. Batoh, kufr, úprk. Lidi, uhnout. Zatraceně, červená na přechodu. Rychle, šipky, kde jsou ty schody?! Kde je nástupiště? Kolik je? 17:21. Hele, támhle je Onnibus. Ne, ten jeden do Pori.

Tak jo, nebudu vás napínat. Onnibus nebyl. Teda ten náš Onnibus. Odjel bez nás. Vzpomínáte na všechna ta moje ranní "co když"? Musím přiznat, že tohle "co když" tam chybělo. Ale nebojte, učím se z předchozích zkušeností, takže příště se zvládnu stresovat kromě jiného i tím, že mi ujede autobus, na který budu přestupovat. Co teď? Našly jsme nějakou slečnu s tričkem Onnibus, tak jsme se jí začaly vyptávat. Jo, ten do Tampere odjel. Další jede za hodinu. Je tam ještě místo. Lístek? 8,50 přes internet, nebo 20 euro u řidiče hotově. Tak jsme sedly, nastartovaly mobil a tablet a děkovaly tomu, kdo vymyslel, že v celém komplexu Kamppi je free wi-fi. Za pár minut už jsme měly nový lístek. Monika si pak šla koupit celého velkého modrého Fazera (mléčnou čokoládu) na uklidnění.

Tentokrát už se nám nástup povedl. Autobus byl docela plný, ale našly jsme dvě volná místa vedle sebe. Cestou jsem se pustila do sezamové tyčinky, co jsem si vzala z domova. (Ten den to bylo moje třetí "jídlo" – kromě toho šátečku jsem dala ještě jednu sušenku při čekání na kufr v Helsinkách, jinak nic.) Obě jsme pak měly plno práce s tím, abychom Finky, které na nás v Tampere měly čekat, připravily na to, že přijdeme později. Nejdřív jsem své hostitelce psala zprávu na FB, ale neodpovídala, tak jsem zkusila ještě mobil, i když jsem věděla, že jsem v minulých letech měla problém s tím, že mi z finských čísel nechodily SMS. Jaké bylo moje překvapení, když mi za pár minut pípla zpráva s instrukcemi, jak se od autobusu dostanu k ní domů. A záhy další, jestli si dám k večeři omeletu. Monice tou dobou taky přišla zpráva od jejích Finek, že na ni počkají. Uf. Zbytek cesty už jsme si mohly trochu užít. Chvíli jsme si četly a já pak googlila a hledala, jak se budeme v Tampere přepravovat, kam budeme chodit na nákup apod.

Bylo skoro 21 hodin, když jsme přijely. Pár metrů jsme měly společnou cestu, pak Monika nastoupila na autobus a já pokračovala ještě kousek pěšky. Sejdeme se zase až zítra. Finka mě přišla vyzvednout před dům a zavedla mě nahoru. Naštěstí její dům má výtah. Do pátého patra bych se s kufrem tahat teda nechtěla. V bytě už voněla večeře a já si uvědomila, že začínám mít hrozný hlad (teď už bez uvozovek). Pak jsem si ještě dala rychlou sprchu a šly jsme spát, protože ona ráno musela vstávat do práce.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře