Čtvrtek 7. 7. 2016

7. červenec 2016 | 22.26 |

Byla jsem ráda, že jsem se včera výjimečně dostala do postele brzy a těšila jsem se, že začnu dohánět ten svůj spánkový deficit. To jsem ale netušila, že s nastavováním budíku jsem se nemusela obtěžovat, protože v 7:17 mě vzbudila vrtačka. Remontti. (Rekonstrukce.) No jo, i to se ve Finsku může přihodit. Doufala jsem, že to bude vrt, vrt a ticho. Ale ne. Po dvaceti minutách jsem se vzdala a vstala. Moje hostitelka už se připravovala do práce. Já u ní naštěstí mohla zůstat i po jejím odchodu, finské zámky jsou dělané tak, že se zavřou při zabouchnutí dveří a jdou otevřít jenom klíčem, takže pokud jde o opuštění bytu, nejsem na nikom závislá. Nevýhoda tkví v tom, že když si klíč zapomenete uvnitř, máte problém. A ten problém obvykle stojí 45 euro. Naštěstí jsem si klíče zapomněla jen jednou v Kuhmo a tehdy mě zachránila spolubydlící. Přesto chápu a naprosto schvaluji masivní osvětovou kampaň, kterou tu Finové vedou. Klíč vždycky u sebe. V Turku jsme dokonce nafasovali šikovné šňůrky kolem krku. Teda, byly by šikovné, kdyby mě na tom krku neškrábaly...

Z bytu jsem odešla krátce před 10. hodinou. Od Finky jsem měla podrobně napsané, kam mám jít, na který autobus, kolik zastávek, kolik bude stát lístek, kde přestoupit. Nechápu, jak se mi to mohlo stát, ale já při odchodu fakt nečekala žádnou zradu. Je teda pravda, že při zavírání dveří mě na chvíli přepadl takový tísnivý pocit, že bych tam raději ještě chvíli zůstala, ale nevěnovala jsem mu pozornost.

První zastávku jsem našla snadno. S autobusem to už bylo horší. Projely už tři a ten můj pořád nikde, ačkoli už tam podle jízdního řádu měl dávno být. Nakonec přijel o 10 minut později. No stress. V té chvíli mi to pořád nedocházelo. Tak jsem si v klidu koupila lístek, usadila se se svými zavazadly a jala se odpočítávat zastávky. Po chvíli přistoupily nějaké dvě mladé Finky, které se na mě usmívaly (to už jsem měla něco tušit) a po chvíli na mě začaly mluvit. Přestože mi první slova unikla, rychle jsem pochopila, že jsou to nějaké finské jehovistky (nebo někdo na ten způsob, zkrátka někdo, kdo mi bude tvrdit, že Ježíš je největší borec).

Tak jsem vykoktala něco jako, že mě náboženství nezajímá a že nejsem Finka. Jestli jsem si ale myslela, že mi dají pokoj... No jo, to bych musela předstírat, že nerozumím vůbec ničemu, co říkají. Takže se nejprve vyptaly, odkud jsem a jak to, že umím finsky. A pak začaly nanovo. Že třeba změním názor. Že u Ježíše najdu štěstí. No jasně, whatever.  Tak už mi dejte nějakej ten papírek, co budu moct hodit do nejbližšího koše, a jděte dál! K mé smůle ovšem vystupovaly na stejné zastávce.

Výhodu to mělo aspoň v tom, že odcházely stejným směrem, kudy jsem tušila, že mám jít na přestup, a tak mi aspoň ukázaly, kde tam vede jinak dobře skrytá cesta lesem. Jak si tak kráčím, najednou mě napadne se podívat na hodiny. 10:26. Aha, to už jsem měla sedět v tom druhém autobusu. V tu chvíli jsem ho uviděla před sebou. Odjíždět samozřejmě. Už víte, co znamená to perkele? Jo jo. Kdypak mi jede další? Půl hodiny. Zase jsem s láskou vzpomínala na pražskou MHD, kde ve všední dny půlhodinové intervaly rozhodně nejsou. Pak mě napadlo, že mi možná tou dobou přestane platit lístek. Složitým výpočtem jsem ale došla k závěru, že pokud další autobus přijede včas, měla bych to stihnout a mít ještě celé tři minuty k dobru.

Okolo půl dvanácté jsem vystoupila na zastávce u ubytovny. Věděla jsem, že je to jakési sídlo. Slovo kartano se sice obvykle překládá jako zámek (třeba by bylo Hluboká kartano), ale na finské poměry mi naše slovo zámek připadá dost nadsazené. Navíc na kolika zámcích se chovají krávy? Ne koně. Ne draví ptáci. Ale krávy. Kdybychom tak měli aspoň mléko zdarma...

Na příjezdové cestě jsem potkala Finku, která se mi představila jako Johanna, jedna z organizátorek kurzu. Bezva, aspoň jsem to nemusela hledat. Záhy se k nám připojila další z organizátorek, Hanna, která mi zároveň předala klíč. Mé obavy se potvrdily. Bydlíme tu po dvou. Ale jo, mohlo to být horší (mohli jsme být po třech, že jo). Navíc je třeba uznat, že to bydlení je oproti tomu v Turku v mnoha ohledech lepší. Tak třeba máme na pokoji k dispozici lednici a celkem dobře vybavenou koupelnu. (Je tu i fén! Teda ne, že bych ho někdy používala...) V Turku jsem obojí sdílela s dalšími 11 lidmi na patře. A taky tu nejsou cedule varující před tím, že v posteli můžou být nějaké štěnice (nebo podobné breberky). Vůbec to tu vypadá o dost čistěji a útulněji. Jediná chyba v pokoji je ta, že máme jen jednu židli. (A ze solidarity na ní nesedíme ani jedna, takže si zase křivím záda na posteli, hurá!)

Jediná opravdu velká nevýhoda je to, že tu nebudeme mít žádné obědy. V Turku bylo skvělé, že jsme na studentskou kartu za 3 euro dostali naprosto luxusní oběd (se salátem, pečivem i polévkou) a na ubytovně už mi pak stačil jen obložený chléb. To tady bohužel nebude. Musíme si vařit sami. Nádobí tu sice je, ale je tu taky jediná kuchyň (od příštího týdne snad dvě) a celkem 24 lidí. Další možností je oběd v místní restauraci, kde za něj chtějí 10 euro. (A zase to určitě bude porce, kterou nedokážu sníst naráz, takže se mi to nevyplatí.) Tak jsem dnes vyrazila na nákup a říkala si, jak by se teď hodilo, kdybych neměla vypěstovanou nesnášenlivost na instantní polévky a podobné produkty.

Supermarket, který jsem navštívila, mě taky docela zklamal. Na finské ceny (například salátová okurka nebo litr mléka za euro) si budu chvíli zvykat, ale dost mě štvaly i ty prázdné regály. A neměli salmiakkisuklaa (salmiakkovou čokoládu). Zato měli salmiakki. A taky modrého Fazera. A bude se mlsat! Trochu mě vyděsilo, když jsem zjistila, že jsem v obchodě nechala 32 euro, ale myslela jsem i na takové věci jako potravinová fólie a sůl. (S tou to bylo docela náročné, protože se běžně prodává 1kg balení, což na tři týdny fakt nepotřebuji. Naštěstí jsem našla i cestovní balení.) Místo cukru jsem si pořídila běžící med. (Juokseva hunaja. Je tím sice míněn tekutý med, ale slovo juokseva může znamenat i běžící.) Monika se pak zhrozila, když viděla 1,25kg balení sýra, které jsem si hrdě přinesla do kuchyně. Tak jsem jí vysvětlila, že jsem se celý rok spokojovala jen s 300g cihlami eidamu z Lidlu a teď je na čase se do toho pustit pořádně. Ostatně v Kuhmo jsem 1,5 kg dala za tři týdny, takže počítám, že tahle cihla mi taky vystačí tak akorát na pobyt.

K večeru dorazila i moje spolubydlící. Jméno jsem přeslechla, vím jen, že pochází z Estonska, z Tallinnu. Seznamovací kolečko stejně bude zítra. Zdá se, že ani ona není kdovíjak puhelias (upovídaná), a tak tu sedíme každá na své straně pokoje se sluchátky v uších. Podle pravidla žij a nech žít. Kdyby to tak vydrželo, nestěžovala bych si. Po loňských zkušenostech se ale trochu bojím, že schopnost spolubydlení s někým dalším jaksi postrádám.

Teprve před chvílí jsem dopsala úkol na zítřek. Potěšilo mě ale, že dole v kuchyni byly další dvě studentky, které ho dopisovaly až dnes. Nemusím tedy mít výčitky, že jsem se na to nepodívala už doma. Doma jsem taky měla na práci... jiné věci. Teď už je čas zalehnout, ať jsem na zítřek čerstvá. Uklidňuje mě aspoň vědomí, že víkend je blízko.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Čtvrtek 7. 7. 2016 andrea 13. 07. 2016 - 16:27