Sobota 9. 7. 2016

9. červenec 2016 | 20.51 |


Máme tady sobotu. Normální lidi využívají víkend k tomu, aby se pořádně vyspali. A tak jsem se dnes vzbudila v 6:15. Naštěstí s sebou mám tolik čtení, že si spolehlivě ukrátím čas, než se začne probouzet i zbytek zdejšího osazenstva. Selmě Lagerlöf se dokonce povedlo mě po sedmi stranách uspat (četla jsem ovšem švédsky!), a tak jsem definitivně startovala dnešní den až v půl desáté.

Dopoledne jsem hlavně odpovídala na zprávy a vytvářela studijní strategii na následující dny (kterou stejně ještě stokrát změním). V poledne jsme měli sraz a společný výlet do Pispaly a na Pyynikki. Pispala je jedna ze zdejších čtvrtí (dost možná ta nejkrásnější), Pyynikki je potom rozhledna, která se v Pispale nachází. Jinak Pispala leží na místě, které se finsky zve harju, česky esker. Nikdy jste to neslyšeli? Snad vás uklidní, že kdybych nestudovala finštinu, význam slovíčka esker by mi taky zůstal skryt. Jde o typ krajiny, který se ve Finsku hojně vyskytuje – úzký pruh pevniny mezi dvěma jezery. Obvykle je to takový hodně protáhlý kopec (nikoli placka), přičemž ve Finsku největší je zřejmě 7 km dlouhý Punkaharju (ten se ovšem nenachází v Tampere).

Rozhledna na Pyynikki je kromě krásného výhledu známá také svou kavárnou, kde se prodávají nejlepší koblihy ve Finsku! A opět pozor na zmatení pojmů. Nepředstavujte si něco kulatého, se žlutým proužkem kolem dokola a marmeládovou náplní. Ne. Finská kobliha je tvarem podobná americkému donutu (díra uprostřed), je kořeněná karmomem a bohatě obalená v cukru. Dáte za ni sice 2 eura, ale určitě si pochutnáte. Kromě toho v kavárně stále mají veselou básničku, kterou jsem se naučila už při první návštěvě:

Syö munkki, syö kaks,

saat päiväsi valoisaks.

Ve volném překladu by zněla asi takto:

Dej si koblihu, dej si dvě,

budeš mít hned hezčí den.

Od rozhledny jsme pokračovali dál procházkou po eskeru až do malého parčíku, kde se dnes konalo cosi jako literární festival. Na programu byla především diskuze s jedním spisovatelem z Iráku, který žije ve Finsku, ale píše arabsky a anglicky. Někdy mám pocit, že tady té mezinárodnosti mám víc, než by mi bylo milé. Na druhou stranu onen spisovatel (jehož jméno si bohužel nepamatuji) měl velmi zajímavé myšlenky o literární tvorbě obecně a o životě lidí a subjektivním vnímání každého z nás a o důležitosti schopnosti podívat se na věci z nového úhlu pohledu. To jsou částečně myšlenky, kterými se sama poslední dobou hodně zabývám. V souvislosti s tou literární tvorbou jsem si zase vzpomněla na Eyvinda Johnsona, který ve svých dílech (jež připomínají historické romány) výborně ukazuje, jak tutéž událost historik a spisovatel zpracují každý úplně jinak. Tento irácký spisovatel zase poukazoval na rozdíl v tom, jaký obrázek nám o Iráku podávají naše (evropská) média a jaký obrázek nám podá někdo, kdo odtamtud pochází a dokáže napsat příběh obyčejného lidského osudu, který si nás získá, ačkoli v novinách se jeden lidský osud stává jen nezajímavým číslem ve statistice, jemuž nikdo nevěnuje pozornost.

Když diskuze skončila, následovalo hudební vystoupení, které mě moc nezajímalo, a tak jsem se vydala na průzkum okolí na vlastní pěst. Na jedné straně eskeru jsem sešla až dolů a chvíli se procházela po břehu jezera (konkrétně Pyhäjärvi). Přitom jsem se kochala pohledy na tradiční dřevěné domečky. (Tentokrát nepíšu "staré", protože tyto sice byly postaveny v tom tradičním stylu, ale myslím, že ve skutečnosti jde o dost nové stavby.) Zároveň jsem promýšlela otázku, kterou jsme si s Monikou kladly cestou na Pyynikki. Kdybychom si nějaký takový domeček měly vybrat, byl by: červený (ten nejtradičnější), modrý (jako domeček Mumínků), zelený (aby ladil s přírodou), žlutý (aby byl veselý), růžový (romantický)...? Přiznám se, že jsem tu otázku ještě nerozlouskla. Každá barva má něco do sebe. (A každý dům se dá jednou přetřít, že jo.) Přesto myslím, že už jsem tu našla horkého kandidáta na vítěze. 

Sininen ovi

Asi po hodině jsem se vrátila do parku, kde se program akorát končil. Společně jsme se přesunuli na autobusovou zastávku a jeli zpět na Keskustori, kde se všechny autobusové linky sjíždějí. Tam už se každý vydal, kam chtěl. My s Monikou zamířily do Lidlu. Obě jsme chtěly jen dvě tři věci... a obě jsme si odnášely plné tašky. Já jsem ale plně spokojená. Koupila jsem si pravý finský korvapuusti (a nestačím se divit, jak moc se liší od toho mého...) a zásobu sušenek Doris od firmy Fazer (to jsou asi nejlepší sušenky na světě, mou konzumaci drží v mezích jen jejich cena). Nakonec jsme si s Monikou daly ještě lékořicovou zmrzlinu a obě jsme vyjádřily naše zklamání nad tím, že té lékořice tam teda moc není. (Nutno poznamenat, že Monika stejně jako já přišla černým bonbónům na chuť, takže se tu nemusím cítit tak exoticky, že mám ráda salmiakki.)

Čekání na autobus jsme si zkrátily ještě procházkou po zdejším hlavním mostu (Hämeensilta), který zdobí čtyři sochy. Teprve nedávno jsme si všimly, že jedna z nich je žena. Co je na nich ale ještě podivnějšího, je zajímavá tělesná konstituce zobrazených osob. Je totiž typicky finská. Široká ramena a zoufale kraťoučké nohy. Naštěstí takhle nevypadají všichni Finové, ale už jsme potkaly dost exemplářů, které do tohoto vzoru zapadají a ... no, krátké Finy prostě nebereme.

Odpoledne už také konečně vykouklo sluníčko (proto ta zmrzlina) a začalo být dokonce horko (23 °C). Využila jsem příležitosti a cestou od autobusu také trochu nafotila ubytovnu a především okolní pastviny. Už jsem asi zmiňovala, že tu chovají krávy. Lehmät. Bylo na čase je pořádně zdokumentovat.

Teď už zápis končím a jdu se konečně pustit do práce. Při sezení na Pyynikki jsem si sepsala seznam 10 úkolů, které už dlouho odkládám a které bych chtěla stihnout do pondělí. Tak jsem na sebe zvědavá.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře