Neděle 10. 7. 2016

10. červenec 2016 | 22.43 |


7:30. To je na neděli tak akorát. Přesto jsem celé dopoledne zase nějak proflákala. Opožděně dočítám své oblíbené blogy. Odpovídám na zprávy (na některé taky dost opožděně). Okolo deváté jsem si šla udělat snídani. Nikde nikdo. Chvíli jsem si četla něco o chemických rovnicích (neptejte se, proč si na jazykovém kurzu ve Finsku po odstátnicování z oboru filologie čtu učebnici chemie) a pak přemýšlela o tom, co dnes podniknu. Svítilo sluníčko. Nechala jsem žaluzie zatažené. Jako doma. Šero. V mém brlohu. Bohužel tenhle brloh nemám sama pro sebe.

No nic, tak ale už, poledne na krku a já pořád nic neudělala! Šla jsem si dát cosi jako oběd a potkala jsem Moniku. Ta si dávala teprve snídani. Svěřila jsem jí svůj dnešní plán: 1) kirpputori (blešák, bazar, prostě místo, kde levně seženete skoro cokoli, pokud vám nevadí, že to je použité), 2) arboretum, 3) Prisma. Monika můj plán schválila a domluvily jsme se, že se za půl hodiny sejdeme, abychom stihly autobus. (Ten se totiž s půlhodinovým intervalem nevyplatí nestihnout.)

Okolo 13. hodiny jsme dorazily do centra. Vyrazily jsme směrem k vlakovému nádraží a pak dál takovým ošklivým tunelem až na Itsenäisyydenkatu (ulice Nezávislosti) a po ní na Sammonkatu (ulice Sampo – to je ta věc z Kalevaly, co nikdo neví, co to vlastně je...). Na této trase byly hned dva kirpputori, které měly dnes (v neděli) otevřeno. Mým prvním cílem bylo sehnat si hrnek, protože ze zdejší kuchyně nesmíme odnášet nádobí (i když by si toho asi stejně nikdo nevšiml) a já opravdu nutně potřebuji mít možnost vychutnat si čaj na pokoji (u počítače), v klidu a sama. Úkol se zdařil, našla jsem krásný žlutý hrníček za euro a už je můj! Pak jsem koukala především po knížkách. Vážení, dnes jsem viděla aspoň 10 exemplářů Fifty shades ve finštině. Twilight samozřejmě taky, i když tam jsem to poznala jen podle autorky, protože název Houkutus jsem jinak neuměla zařadit.

Zajímavější jsou ale ty knihy, které jsem si nakonec odnesla. První je novela Agnes od Minny Canth (vydání z roku 1912), tou druhou finská verze Narnie. Opět euro za kus (no neberte to!).

Cestou z druhého kirpputori se začalo nebezpečně stmívat (ačkoli dnes předpověď slibovala slunečné počasí). Udělaly jsme si tedy ještě zastávku v kostele ve čtvrti Kaleva. To je jeden z těch hypermoderních, co vypadají jako všechno ostatní, jen ne kostel. Tohle je prostě dlaždicová obluda. A prý to má půdorys ryby, což odkazuje k biblické symbolice. A vnitřek je architektonicky řešený tak, aby vyvolával pocit prostoru a svobody. Heh, svoboda v kostele? To zní jako oxymóron. Ne, dobře, náboženské úvahy si nechám na jindy.

Jak tak vycházíme z kostela, začíná kapat. Naštěstí to není nic horšího, a tak se můžeme přesunout na Keskustori, odkud jede autobus k arboretu. Návštěva tohoto místa byla skvělý nápad a rozhodně nebyla moje poslední. Arboretum navíc leží na břehu jezera Pyhäjärvi, takže nabízí i možnost projít se kolem jezera, poslouchat šplouchání vody, křičení racků... skoro jako u moře. Zkrátka nádhera. Mělo to jedinou nevýhodu: když jsme v poledne vyrážely, vypadalo to opravdu na teplé počasí, tak jsem se netahala s mikinou. K odpoledni se ovšem ochladilo a u jezera dost foukalo, a tak mi k mému údivu začala být zima. Byla jsem tedy nucena zavelet k návratu. Na Keskustori jsme však měly ještě 20 minut čas, než nám jel náš autobus, a tak jsme si šly koupit... co jiného než zmrzlinu. (Jak přestalo foukat, zase se trochu oteplilo). Dala jsem si lakritsi (lékořice) a opět jsem zklamaně konstatovala, že lékořice je tam naprosto nedostačující množství. Takže příště rovnou salmiakki. Když černá zmrzlina, tak pořádně! Ještě ale mají lakritsi-vadelma (lékořice-malina) a taky laktritsi-sitruuna (na té jsem ujížděla v Kuhmo). Řeknu vám to asi tak, že už mám příchutě rozplánované nejméně na týden dopředu. Dnes jsem spočítala, že ze stipendia můžu utratit 14 euro denně, takže na zmrzlinu se vždycky drobné najdou.

Cestou zpátky jsem chtěla vystoupit dřív a ještě zajít do Prismy (velikostí a zaměřením obdoba našeho Tesca) pro nějaké pečivo a tak trochu se porozhlédnout, co tam vůbec mají. Ale protože jsou zastávky v každém směru pojmenovány jinak, netrefila jsem tu správnou, přejela a nakonec s Monikou vystoupila až u ubytovny. Nevadí, aspoň jsem se už nemusela tahat s tím hrnkem a knihami. Vzala jsem si lepší boty, do uší sluchátka a vyrazila jsem. Zmiňovala jsem, že autobusy mají interval půl hodiny? A že nerada čekám? Nejdřív se mi Prisma zdála docela daleko, ale za 20 minut jsem byla tam, a to jsem se cestou ztratila (s mapou!).

Konečně jsem sehnala salmiakki čokoládu, pořád mi ale chybí malinová marmeláda. (Chci jednu konkrétní značku, kterou navštívený supermarket buď nevede, nebo ji má vyprodanou. Jako by Ukko nechtěl, abych měla malinovou marmeládu... No jo, bude mi muset stačit běžící med.) Za hodinu a půl jsem byla zpátky. Šla jsem si udělat večeři a zároveň poprvé vyzkoušela nový hrnek. Myslela jsem si, že se ještě večer stihnu chvíli učit... ale vždyť mám vlastně prázdniny. No, "prázdniny".

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Neděle 10. 7. 2016 andrea 15. 07. 2016 - 15:57
RE(2x): Neděle 10. 7. 2016 cayenne 15. 07. 2016 - 16:53