Pátek 15. 7. 2016

15. červenec 2016 | 22.31 |


Pátek je dobrý den. Aspoň tenhle pátek byl dobrý den. Třeba proto, že nám dnes program začínal až v 10. A já dokonce spala až do 8! Nechápu, jak se mi to povedlo. Ale připadám si teď jako hrozný povaleč!

Dnes tedy byla ta záhadná impropaja. Nebudu vám lhát, trochu jsem se toho bála. Nejdřív jsem si totiž myslela, že budeme natáčet nějaké video (o tom kolovaly jisté zvěsti, ještě než jsem odjela z Prahy) a do toho se mi fakt nechtělo. Naštěstí to dneska bylo bez nahrávacích zařízení a vůbec takové spontánní, zábavné. Asi přesně takové, jaké to i mělo být.

Základním výchozím bodem byl kroužek. Přesněji: postavte se do kroužku. Pak byly kroužky dva. Pak čtyři. Pak i sedm. (Celkem nás bylo 28, naše vyučující se totiž zapojily s námi, protože kurz vedla nějaká Finka, která právě dělá nějaké skeče v jednom z místních divadel – pokud jsem to teda pochopila správně.)

Nejdřív jsme hráli "hry" na postřeh. Například jsme si měli posílat tleskání, a to tak, že jsme s daným člověkem měli navázat oční kontakt, aby pochopil, že to jde na něj. Finové nejsou zrovna přeborníci v navazování očního kontaktu. A já jsem v tomhle finštější než oni. Ale nakonec to docela šlo. Pak jsme si obdobným způsobem posílali lusknutí prsty, ale tentokrát jsme měli předstírat, že to je jako míč (nebo cokoli jiného) a nějak originálně to poslání ztvárnit. Tomu měl odpovídat i příjem toho lusknutí. Bavily mě spolužačky, které vymyslely třeba to, že své lusknutí pošlou jako šíp, a vyučující, která pohotově zareagovala a předvedla, že jde k zemi po přímém zásahu. Takhle popsané to asi úplně nevyzní, ale v tom okamžiku, když se člověk opravdu plně soustředí na tu hru, to bylo dost působivé (a zábavné).

Další hra byla o tom, že jsme každý měli vymyslet slovo, které vždycky řekneme jednohlasně s naším sousedem, přičemž v tom kroužku jsme vlastně měli sousedy dva, takže dvě slova. Tentokrát mě pobavila jedna Maďarka, která vymyslela slovo puu (strom), které ovšem má stejnou výslovnost jako anglické poo (hovínko, bobek).

Vedle ní navíc stál Polák, který jí to pořád posílal zpátky, takže chvílemi se jenom na celou zahradu ozývalo: pů! Pů! Pů! Pů! To jsem totiž opomněla zmínit, že směr, v jakém jsme ta slova měli říkat, jsme mohli kdykoli změnit. A to opět bylo dost náročné na pozornost.

Asi nejnáročnější hra byla ta, kdy jsme si měli vzít iniciály jednoho z členů kroužku (tou dobou už byly čtyři) a na ta slova vždycky vymyslet nějakou činnost, kterou měl ten další v pořadí předvést. Naštěstí na mé jméno nedošlo, protože finská slova na D by se vymýšlela dost těžko. Nejproduktivnější u nás asi bylo S a M. Tak jsem třeba vymyslela, že saunon metsässä (saunuji se v lese) nebo suutelen Mattia (líbám Mattiho), popřípadě siivoan muovipusseja (uklízím igelitové pytlíčky). Nejzábavnější bylo opět to, že vedle mě po směru hry stála jedna z našich vyučujících, která má opravdu herecký talent, takže tyhle mé výmysly zvládala předvést naprosto bravurně.

Možná nejzajímavější hrou pak byla ta, kde jsme byli ve skupinkách po čtyřech. Jeden z nás byl spisovatel a měl vyprávět příběh, který ostatní tři měli předvádět. Tak jsem vymyslela příběh o Mattim a Heleně, kteří šli do kavárny, ale došla káva (což se ve Finsku stává jenom v pohádkách), a tak si místo toho dali kávové pivo, které jim tak chutnalo, že tam seděli tak dlouho, dokud je obsluha nevyhodila. A pak šli k Mattimu domů... a dál už si to domyslíte. Na to, že jsem se obětovala a byla spisovatelem jako první, takže jsem neměla čas nic vymyslet, a zároveň jsme věděli, že už nás trochu tlačí čas, takže to muselo být něco krátkého, abychom se stihli vystřídat všichni, to byl myslím docela ucházející příběh. Pořád totiž přemýšlím o tom, jak by takové kávové pivo chutnalo...

Posledním úkolem bylo opět takové "posílání", tentokrát imaginárního dárku. Dárce měl ukázat, jak je dárek velký, ale obdarovaný měl vymyslet, co to vlastně je, a za dárek poděkovat. A tak se dneska děkovalo třeba za sloní mládě, několik prstenů, pár šutrů a nakonec i za démona. Démon, vážení, dnes posedl jednu z našich vyučujících, se kterou budeme mít v pondělí pullapaja (pečení! Hurá!), takže prý budeme mít démonické korvapuusti. Už se těším!

Dopoledne uteklo jako nic a my tentokrát výjimečně na odpoledne neměli program, protože dnes byl termín odevzdání první verze eseje. K té se ještě dostanu. Místo toho jsem vymyslela, že pojedu do centra podívat se na mezinárodní trhy, které se tu tento víkend konají. Nakonec se ke mně přidala i Monika a Sofia, která pochází ze severoněmeckého města Schwerin, které mi dnes mimo jiné doporučila k návštěvě.

Trhy byly zajímavé, i když zas tolik zemí tu nebylo. Finsko, Finsko, Finsko. Pak nějaká Anglie, Francie, Itálie a trocha asijské exotiky. Tou dobou už jsme měly slušný hlad (neměly jsme totiž oběd), a tak jsme se rozhodly, že si jednou trochu dopřejeme. Došly jsme ke stánku, kde se prodávaly speciality z Kuusamo (to je to město v severním Finsku, ze kterého pochází náš lektor). Speciality z Kuusamo samozřejmě musíme ochutnat. Největší specialitou asi byly smažené muikku (takové malé rybičky, které se – podle Wikipedie – česky jmenují síh malý). Vypadaly jsme dost nerozhodně, tak jsme dostaly každá jednu rybičku na ochutnání. Byla docela dobrá (až na to, že jsem si spálila jazyk), ale objednat si jich celou porci, to se mi zase nechtělo. Nakonec jsem si dala lososovou polévku (za 7 euro, au) a holky smažené makkara (párky) s opečenou zeleninou.

Když jsme dojedly, zavelela jsem, že si chci dát něco sladkého. Dezert. Zvyk, který jsem si osvojila ve Francii, a po pěti letech ho stále dodržuji. Takže samozřejmě zmrzlina. Sice bylo zataženo, začalo mírně poprchávat a teploměr ve městě ukazoval 19 °C, ale tohle je přece léto! Šly jsme do supermarketu, kde jsem objevila valkosuklaa-salmiakki zmrzlinu (příchuť bílé čokolády a salmiakki). Nebylo nad čím váhat, tohle musím ochutnat! A taky musím říct, že byla dobrá. Fakt dobroučká a jenom 1,80 euro, takže určitě nebyla poslední.

Naše cesta pokračovala do Lidlu, kde jsme s Monikou chtěly obstarat nějaké zásoby na víkend. Pak jsme šly pomalu k zastávce, ale já si chtěla ještě zajít koupit nová sluchátka. U těch starých jedno přestalo hrát a to je pro mě hotová tragédie. Na doporučení Zuzky jsem šla do jednoho obchodu, kde vedou sluchátka za 3 eura. (To už jsem měla tušit, že je to podezřele levné.) Je to sice normální obchod, žádná finská verze našich Vietnamců, ale stejně. Moje štěstí z toho, že mám nová sluchátka, trvalo asi minutu, protože jsem je samozřejmě nutně chtěla vyzkoušet už na ulici. Ony hrajou, to zase jo. Ale ten zvuk. Achich ach, moje zhýčkaná ouška na tohle nejsou zvyklá. No jo no, pořád lepší než nic. A měla jsem zmrzlinu. Nemůže být všechno perfektní.

Cestou na ubytovnu jsem se ještě chtěla zastavit v Prismě (když už jsem dneska měla náladu na rozhazování) a zkusit se podívat, jestli tam nenajdu ještě nějaká jiná sluchátka. Bohužel (nebo naštěstí?) mi úmysl překazil déšť. Co začalo jako mírné poprchávání cestou na zmrzlinu, se postupně zintenzivňovalo a jen krátce po našem návratu začal liják, který vydržel až do večera. Říkala jsem si, že jsme měli štěstí, že aspoň dopoledne nám počasí přálo, abychom mohli být venku. Opomněla jsem zmínit, že při děkování za dárky se v jednu chvíli také ozvalo Kiitos tästä sateesta (Děkuji za tento déšť.) Tenhle výrok se mi zaryl hluboko do paměti. Ano, děkujeme za déšť. I déšť si člověk přece může užít (zvlášť když už – jako já – až do večera nikam nemusí). Takže ano: kiitos tästä sateesta.

Nad sluchátky jsem ani neměla moc čas smutnit. Po návratu jsme se s Monikou daly do praní (především proto, že se tu pračka platí, takže když si dáme prát společně, platíme každá jen polovinu) a následně do psaní eseje. Jak jsem říkala, dnes byl termín odevzdání první verze. Trochu jsem se přecenila. Nebo podcenila. Nebo nevím. Zkrátka a dobře, když jsem si přečetla tu seminárku ze syntaxe, kterou jsem napůl (nebo možná úplně) chtěla použít, zjistila jsem, že se mi nelíbí. Ne, fakt. Nechápu, jak mi to vyučující mohla uznat a nevrátit k přepracování. Vždyť ten text, obsahově i výstavbou, je úplně hrozný. Takže znova. Prostě napíšu úplně nový text. No a tak jsem dnes místo celé eseje poslala jen půlku, i když ta půlka má splněné požadované minimum (tři strany), takže to snad nebude tak zlé. Monika se mi přiznala, že ona dnes stihla napsat stránku jenom jednu, tak jsem na tom asi pořád docela dobře.

Ale teď už jsem příšerně unavená. A zítra jdeme do lesa. To je ten nabitý program, o kterém jsem mluvila. Pořádné dobrodružství. Raději se na to půjdu taky pořádně vyspat.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Pátek 15. 7. 2016 andrea 18. 07. 2016 - 22:43
RE(2x): Pátek 15. 7. 2016 cayenne 19. 07. 2016 - 07:45
RE: Pátek 15. 7. 2016 andrea 20. 07. 2016 - 06:31