Sobota 16. 7. 2016

16. červenec 2016 | 23.40 |

Výlet do lesa - část první

Jak jsem zmínila v předchozím zápisu, dnes se konal můj první zdejší luontoretki (výlet do přírody). Pracovně mu tady s Monikou říkáme "náš soukromý luontoretki", protože v úterý ještě budeme mít další luontoretki v rámci našeho kurzu. Určitě ale nebude tak dobrodružný jako tento. A taky nebudeme spát venku. No ano, spaní venku. Přiznám se, že jsem měla docela strach. Ale zvládla jsem to. Jsem na sebe hrdá!

Ale všechno hezky popořádku. Kromě Moniky jsou touto dobou na letním kurzu ve Finsku další tři moji spolužáci, ovšem místo do Tampere je poslali do Turku. Naštěstí to k sobě máme jen dvě hodiny autobusem, takže tento víkend přijeli oni za námi, příští víkend pojedeme naopak my s Monikou za nimi. Musím říct, že byli docela stateční, protože jeli hned prvním sobotním autobusem, který z Turku odjížděl krátce po 6. ranní a do Tampere přijel v 8:30. Tou dobou už jsme je s Monikou čekaly ve čtvrti Hervanta, odkud se měla naše procházka do lesa začít.

Vzhledem k tomu, že Zuzka v Tampere strávila svůj Erasmus pobyt, zná to tady (skoro) jako své boty, a tak nás neomylně zavedla na pěšinku vedoucí ke krásnému jezeru s nepříliš poetickým názvem: Suolijärvi (jezero Střevo). První pauzu jsme si dali na můstku, který nám sloužil především k focení, zatímco několik otužilých Finů si tam šlo zaplavat. Byl to zvláštní kontrast: koupající se Finové a proti tomu my, všichni navlečení v mikině a větrovce. A že to foukalo pěkně.

Pokračování naší cesty se nacházelo na protějším břehu, a jezero tedy bylo nutné obejít. Zuzka nám dala na výběr: a) delší a hezčí cesta, b) kratší a nepříliš zajímavá cesta. Byli jsme ještě na úplném začátku, nadšení a plní energie, a tak jsme zvolili za A. Musím ale říct, že naše volba byla správná, protože procházka, která následovala, byla opravdu nádherná. Taky jsme ten úsek šli hrozně dlouho, protože jsme se každých pět minut zastavovali na focení / sbírání borůvek / sbírání jahod / sbírání jiných bobulí / vybírání zásob z batohů / kochání se přírodou bez focení / zkoušení pevnosti bažinaté půdy atd.

Bažinatá půda byla vůbec kapitola sama pro sebe. Jedna z teorií, jako vzniklo jméno Suomi, je ta, že jde o zkomoleninu výrazu suomaa (země bažin). To je mimochodem velmi přiléhavé jméno. A vůbec, po tom, jak tu pořád prší (zvlášť v pátek velmi vydatně), bych se divila, kdyby ten les nebyl celý podmáčený. Na nejkritičtějších úsecích bývají postaveny dřevěné chodníčky, ale ty nevedou všude a někdy, třeba v honu za lahodnou borůvkou nebo za extrémně povedenou fotkou, se nám stávalo, že jsme bezpečné chodníčky opouštěli. Je to zvláštní pocit. Jak je ta půda měkká. Jak se pomaličku propadá. Nesmíte se zastavovat na moc dlouho.

Když jsme se dostali na druhý břeh jezera, čekal nás nejkritičtější bod cesty. Nejkritičtější hned ze dvou důvodů: 1) nikdo z nás to tam neznal (ani Zuzka), 2) šlo o nejhůře schůdnou část cesty. Ovšem jak moc špatně schůdná ta cesta je, to jsme teprve měli zjistit. Naším cílem byla trasa s názvem Birgitan polku (Birgitina stezka), jejíž okruh sice čítá celých 50 km, ale nám stačil jen kousek. Stačilo nám jen dojít k prvnímu "odpočívadlu", místu, kde se dá rozdělat oheň a přenocovat. Takových míst je na trase hned několik, vzdálenost mezi nimi se pohybuje přibližně v rozmezí 4 – 7 km. Nejdřív ovšem bylo potřeba se na tuto značenou stezku dostat. A to se ukázalo být dosti obtížným úkolem.

Snažili jsme se následovat šipky ukazující směr k Birgitan polku a mezi nimi také stromy s modrými kruhy, které měly značit jakousi spojovací cestu mezi jezerem Střevo a touto stezkou. Ani vás nemusím nechat hádat třikrát, abyste uhádli, že jak si tak jdeme... stromy s modrými kruhy najednou zmizelyi, pěšina před námi sice pořád nějaká asi byla, ale dřevěné chodníčky zmizely, porost byl najednou mnohem bujnější, museli jsme se proplétat mezi větvemi (nemluvě o hejnech komárů, která na nás útočila) a největší pozor bylo třeba dávat na to, kam šlapeme. Nebylo radno šlápnout do bláta (člověk se mohl probořit, nehledě na to, že by pak byl jako prase – což jsme stejně všichni byli). Hlídat jsme museli i zrádné kořeny, protože všechno bylo mokré a mokré dřevo co? Klouže! Sviňucha jedna malá zákeřná. Dovolte mi ještě připomenout, že jsme měli batohy na zádech, ve kterých jsme si nesli spacáky, oblečení, jídlo a hlavně pití na dva dny. (A někteří z nás i lékárničku, potřeby na koupání, hry a spoustu dalších blbostí.)

Teď zpětně si říkám, že je to skoro zázrak, že jsme se z té divočiny vymotali a nikdo nikam nezahučel. Stejně náhle jako začala, divočina také skončila a my se ocitli na štěrkové cestě, která by byla dostatečně široká i pro auto. Při dodržení výchozího směru jsme měli onu cestu jen přejít a pokračovat v prodírání podrostem na druhé straně, ale to se nám ani trochu nechtělo. V tu chvíli jsem dostala spásný nápad. Vytáhla jsem tablet, zapnula Google Maps, modlila se, aby to nějak fungovalo i off-line, a vyslovila jsem jasný příkaz: Najdi mě!

Díky Ukkovi, tablet nás fakt našel. (Zajímavé, že v Praze to neumí.) Mapička sice byla dost ošizená (chyběly tam názvy), ale podle tvaru okolních jezer jsme se nakonec plus mínus zorientovali... a zjistili, že samozřejmě jdeme úplně blbě. Měli jsme jít na jih, možná jihozápad, a my šli na jihovýchod, spíš východ. Společnými silami jsme se Zuzkou začaly dávat dohromady náhradní trasu. V tu chvíli okolo procházel jakýsi podivný pán, který šel naboso a vedle sebe vedl kolo. Přišel k nám a něco řekl. Podívali jsme se po sobě. Nikdo nerozuměl. Pán mluvil dál. Pokusili jsme se mu říct, že jsme se ztratili a že hledáme Birgitan polku. Následoval další příval naprosto nesrozumitelné finštiny. Řekli jsme mu, že nejsme Finové. Následoval další příval naprosto nesrozumitelné finštiny. Pochytili jsme z toho akorát něco jako kolme kilometriä (3 km). Tak jsme se pokusili poděkovat a pán si konečně šel po svých.

My záhy přišli na to, že bychom měli jít stejným směrem jako on, a tak začala naše alternativní cesta na hledanou Birgitan polku. Cestou jsme potkali koně. A haldu pařezů. Ale fakt obrovskou. A za ní byla ještě jedna větší. U hromad jsme taky potkali jeden domeček, takový ten krásný dřevěný, natřený na modro...

- Jé, to je krásný dům!

- Hele, támhle je jezero.

- Jo a tady je potůček.

- Ty vole, uvědomujete si, kde ty lidi žijou?!

- Já tu chci žít taky.

- Tak se běž zeptat, třeba tě tu nechaj.

- Jo jasně, přídu tam a řeknu hei, minä haluan elääää tääällä! (Ahoj, já chci žííííííííííít tadyyy.)

- Né, to bych se nejdřív musela naučit to murre (nářečí), kterým mluvil ten pán.

Dům jsme nakonec nechali domem, jezero jezerem (ostatně narazili jsme na dalších pět) a okolo 15. hodiny jsme ji našli. Koho? No Birgitan polku! JO! Jsme prostě nejlepší, machři a díky, můj milý tabletku, GPS, Google a vůbec všichni, co jste nás vymotali z lesa. To je už po druhé, kdy mě tahle věcička ve Finsku zachránila. (Poprvé to bylo onehdy v Jyväskylä, kde jsme vystoupili z autobusu uprostřed ničeho, zastávka byla jen tyč zaražená na okraji pole a na ní byla malá cedulka s piktogramem autobusu.)

Když jsme našli Birgitan polku, netrvalo dlouho a našli jsme Kirskaanniemi, místo, kde jsme hodlali nocovat. Začali jsme shrnovat a počítat. Při započítání menšího zdržení na cestě (nabírání zásob v K-marketu v Hervantě) jsme vyrazili krátce před 10. dopoledne. Měli jsme za sebou víc než pět hodin celkem intenzivního pochodu. Podle Zuzčina odhadu něco kolem 15 km. Všichni jsme byli úplně splavení a padali únavou a zároveň se radovali z toho, že jsme se našli, našli jsme místo, kde budeme spát, kde si opečeme finské makkara (párky) a vůbec – prostě jsme to dokázali!

Přesto nebyl všem nástrahám konec. Ukázalo se, že rozdělat oheň nebude tak jednoduché, protože všechno dřevo bylo po včerejším dešti mokré. V tu chvíli k nám přišel nějaký pán, který si nás nejdřív jen prohlížel. Pak pozdravil. Pak se ptal, jestli potřebujeme oheň, že nám ho pomůže rozdělat. Začali jsme si s pánem povídat. Vyšlo samozřejmě najevo, že nejsme Finové (pochopitelně mezi sebou jsme se bavili česky), ale také to, že onen pán ČR zná a dokonce má rád. A dokonce byl v Praze. A zná Janáčka. Přiznám se vám, že mě vždycky potěší, když nějaký cizinec jmenuje známé české osobnosti a neřekne na prvním místě Jágra. Takže pán (který se možná jmenoval Janne, ale možná taky ne, ale já mu tak budu říkat) má ode mě palec nahoru.

Posléze se ukázalo, že tento Janne je v lese s celou svou rodinkou – manželkou a dvěma dětmi (asi 5 a 2 roky). Děti byly roztomiloučké, hodňoučké a příšerně zaprasené, ale to je ve Finsku normální. Jsou přece v lese. Vlastně se mi docela líbí, že finské matky nevyšilují, když se jejich dítě trochu umaže od bláta. Na to se snad neumírá. V každém případě lepší než matka, která hystericky pobíhá za svým dítětem s dezinfekcí a hygienickými ubrousky a utírá každou malinkatou špíničku, která se někde vyskytne. Jannemu se nakonec podařilo oheň rozdělat. Mezitím také vyrobil svému staršímu dítěti luk. (A to dítě v jednu chvíli zastřelilo strom. Myslím, že pro něj samotného to byl největší šok, že se vůbec trefil!) Janne vyrobil také prut a chytil žížaly, aby dětičky mohly zkusit rybařit. Finských rodin s dětmi bylo poblíž více a všechny nás fascinovalo i jiné, byť trochu starší, dítě, které suverénně sekerou štípalo dřevo. No jo, co se v mládí naučíš...

Když byl oheň, začali moji spoluputovníci opékat párky. Já jsem se pro tento víkend masa zřekla, protože žaludek není úplně ve formě a nechtěla jsem riskovat, že se mi udělá špatně zrovna v lese. (Ne že by to pomohlo. Ale k tomu ještě později.) Zatímco si opékali, já dostala záchvat touhy po samotě, a tak jsem se šla projít kolem jezera. Svítilo sluníčko, povíval větřík a já našla krásnou vyhřátou skálu, na kterou jsem si sedla a začala jsem rozjímat. A rozjímala jsem a rozjímala. O všem. O světě. O sobě. O svém životě. O vodě. O raccích. O Finovi. O cestě do Turku. O tom, co mě čeká v srpnu. Poslouchala jsem šplouchání vln a nechala se větrem hladit na tváři... A najednou všechny ty neřešitelné problémy začaly vypadat tak jednoduše. A najednou jsem neměla o čem přemýšlet. Tak jsem nepřemýšlela, ale jen si tak dál seděla a prostě existovala. To stačí. Za sebou stromy, před sebou vodu. Celý svět jakoby na tu chvíli patřil jenom mně. Nebo já jenom jemu. Ten úžasný pocit míru. Pocit, že všechno je, jak má být. Pak mě napadlo, že bych se možná měla vrátit. Ale mně se tak nechtělo. Mohla bych si aspoň dojít pro papír a tužku a něco napsat. Určitě by mě na tom břehu políbila múza. Jenže to se mi taky nechtělo. Asi bych tam vydržela sedět věčně, kdyby tou dobou nepřišli spolužáci za mnou.

Své makkara už měli snědené, a když si tam začal chystat jídlo Janne s rodinou, raději odešli, protože zatímco my jsme měli jen obyčejné makkara a suchý chléb, Finové si tam uspořádali hotovou hostinu. Tou dobou mi začala být zima, tak jsem si šla zpátky k tábořišti pro bundu. Mezitím ovšem ostatní odešli kamsi na průzkum a já si ani nebyla jistá, kterým směrem. Nevadí, vrátila jsem se na svou skálu a jala se pokračovat v rozjímání.

Když jsme se k večeru všichni sešli opět u ohně, Janne nám oznámil, že sice chtěl s rodinou v lese přespat, ale nakonec se rozhodli se vrátit, protože domov je domov. Vůbec se to tábořiště začalo rychle vyprazdňovat, až jsme nabyli dojmu, že jediní stateční nocovníci budeme jen my. (Ne že by nám to vadilo.) Mě ovšem tou dobou začala čím dál intenzivněji bolet hlava. Ostatní si dali péct druhé kolo párků a čekání jsme si zkracovali čtením – ti z Turku dělali úkoly na pondělí, já dočítala Selmu Lagerlöf a Monika otáčela párky. Moje hlava ovšem bolela čím dál víc, tak moc, že jsem se vzdala a rozhodla se vzít si prášek, i když se jinak lékům snažím raději vyhýbat (pokud se to dá vydržet). Pomalu jsme začali zařizovat nocování v našem přístřešku, který se jinak finsky zve kota. Jde o takový hodně široký a nízký domeček, spíš jen střechu a pár stěn (skrze které ovšem profukuje), uprostřed je střecha přerušená a trochu zvednutá, aby se tam dal rozdělat oheň a kouř mohl odcházet vzhůru.

kota

Přiznám se, že jsem se těchto příprav (kotu bylo nejprve třeba uklidit, protože Finové jsou mnohem větší prasata, než jsme si mysleli) příliš neúčastnila, protože moje hlava byla jako střep a každý výraznější zvuk nebo pohyb mi způsoboval hotová muka. A co hůř, začalo se mi chtít zvracet. To jsme si teda jako nedomluvili. Přece jsem se chtěla v jídle hlídat. Pak jsem začala vzpomínat, co všechno jsem do sebe za ten den nacpala (i když aspoň ty párky jsem si odpustila), a byla jsem nucena uznat, že i můj žaludek procházel zátěžovou zkouškou. Okolo osmé jsem bez okolků vytáhla spacák a zalezla do něj. Chtěla jsem zkusit tu nejhorší krizi zaspat.

Nebudu vás napínat, naštěstí se to povedlo. Usnula jsem na necelou hodinu. Prášek konečně zabral a ta trocha odpočinku mě opět postavila na nohy. Rozdělávání ohně v kotě se bohužel nezdařilo, protože to příšerně čadilo. Do toho začal hrozně foukat vítr, takže jsme museli utěsnit všechny otvory, které jsme mohli, abychom udrželi aspoň trochu tepla. Účinek to mělo aspoň v tom, že nejpozději v této chvíli jsme všichni tak hluboce načichli kouřem, že to cítím ještě teď. (Cítím to mimochodem i z foťáku a z mobilu, nemluvě o batohu, spacáku a oblečení.) Spolužáci si přesto dali ještě třetí kolo párků a pomalu začali zalehat.

Blížila se jedenáctá, už jsme leželi ve spacácích a přišla ještě chvíle retardování.

- Jejej! Člověk se chce jenom převlíct a už tady padá!

- Hele, já vypadám jako Alláh.

- Jak vypadá Alláh?

- No jako já!

- A neměla bys mít vousy?

- Jsem se oholila.

- Tak já budu karelská babička.

- A já budu ten bosý pán na kole.

- A teď budeme meditovat. Ohmmmmmmm.

- Ohmmmmmm.

- Co kdyby teď někdo šel okolo a jenom by z chatičky slyšel to vaše ohmmmmm?

- Tady je démon!

- Je to kanibalista?

Po jedenácté začal rozhovor postupně utichat...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Sobota 16. 7. 2016 andrea 18. 07. 2016 - 23:12
RE(2x): Sobota 16. 7. 2016 cayenne 19. 07. 2016 - 08:08