Neděle 17. 7. 2016

17. červenec 2016 | 22.58 |

Výlet do lesa - část druhá

Snažila jsem se najít nějakou pohodlnou polohu. Nebylo to snadné. Díky kouři a větru nás sice (naštěstí!) netrápili komáři, ale dřevěná deska, na které jsme spali, byla tvrdá a studená. A profukovalo i stěnami a hlavně dírkou ve střeše. Cítila jsem studený vzduch na čele a nebylo to moc příjemné. Mrzly mi nohy. A to jsem si přes normální ponožky natáhla ještě jedny, vlněné. A spala jsem samozřejmě v kalhotách, i když byly trochu zablácené. Nakonec jsem se po vzoru Moniky víc schoulila a přehodila jsem si spacák i přes hlavu. Bylo to lepší, když jsem si to uvnitř trochu zadýchala. Pak už mi byla zima jen od pasu dolů. Tlačil mě ale bok. A taky rameno, ale to jsem si zvládla zkroutit tak, že jsem rozložila váhu na rameno, lopatku i žebra, tak to nebylo tak zlé. Nakonec asi nejlepší bylo spaní na zádech, ale to jsem se zase musela narovnat a hlava mi vyjela ze spacáku ven.

Každou chvíli jsem se převalovala a hledala, jak bych ještě vydržela chvilku ležet a spát. Kontrolovala jsem čas a ze začátku se mi zdálo, že postupuje hrozně pomalu. Nakonec se mi asi podařilo na chvíli opravdu zabrat, protože mě vzbudil až Moničin budík, nařízený na čtvrtou ranní. Podle předpovědi jsem totiž věděla, že východ slunce by měl být někdy ve čtvrt na pět, a my ho samozřejmě chtěli vidět. Když jsme se ale v ty čtyři všichni probudili, nikomu se ze spacáku nechtělo. Tak jsem se nabídla, že se půjdu kouknout, jestli vůbec má cenu vstávat, protože přes mraky jinak stejně nic neuvidíme. Zároveň jsem musela vyslyšet volání přírody.

Když jsem vylezla ven, všude bylo mléčně bílé světlo. (Podotýkám, že slunce ještě nevyšlo, takže oficiálně byla noc.) Nebe také mělo jednolitou mléčně bílou barvu. Zahlásila jsem do chatičky, že to nevypadá moc nadějně, ale že se půjdu ještě podívat k jezeru. Když jsem u vody měla výhled na větší plochu oblohy, výsledek pozorování byl jasný – přes tyhle mraky neuvidíme vůbec nic. Šla jsem ostatním říct, že klidně můžou dál spát. Jenže já už nemohla. Ranní ptáče ve mně se probudilo.

Vlastně i tohle byl docela zvláštní, ale svým způsobem příjemný pocit.

Být široko daleko jediný bdící člověk. Připadala jsem si jako na stráži. Vydala jsem se na průzkum a zjistila jsem, že v blízkosti naší chatičky jsou dva postavené stany a pak nějací zavěšení Finové. Totiž Finové spící v nějakém závěsném zařízení. Měli dvě, to menší vypadalo jako taková vymakanější houpací síť, ale to druhé, větší, to vypadalo skoro jako UFO. Musela jsem si to samozřejmě vyfotit. Zároveň jsem se snažila našlapovat opatrně, protože jsem nevěděla, jak mají lehké spaní, a nechtěla jsem je vzbudit třeba zvukem lámající se větvičky. (Zpětně si ale říkám, že jsem se nemusela tolik namáhat...) Pak jsem se šla projít podél jezera a zkoušela jsem v tom bledém světle něco fotit. V pět ráno mě přepadl hrozný hlad. Ostatně předchozího večera jsem toho kvůli tomu, jak mi nebylo dobře, už moc nesnědla.

závěs

Vrátila jsem se do chatičky a vynesla si ven svůj batoh. Dala jsem si menší snídani a zkoušela si chvíli číst. Pořád ale dost foukalo, takže když jsem chtěla být venku, bylo lepší být v pohybu. Kolem šesté se únava vrátila, tak jsem si řekla, že se zkusím ještě chvíli dospat. Tentokrát už jsem do spacáku zalézala kompletně oblečená tak, jak jsem byla venku. Kromě těch dvojích ponožek to ještě byla dvě trika, mikina s kapucí a bunda s kapucí. Obě kapuce jsem samozřejmě měla natažené, abych i hlavu měla aspoň trochu v teple. Došla jsem k závěru, že mezi tím, jestli ležím ve spacáku, nebo jsem mimo něj, není teplotně žádný rozdíl. Sice bylo bezva vzít si tenoučký, maličký spacák, který se všude vejde, ale začalo mi docházet, jak nepraktické rozhodnutí to nakonec bylo.

Nevím, jak se to stalo, ale najednou bylo osm. Přiznám se, že ty dvě hodiny ráno jsem opravdu prospala a za celou noc to byla aspoň trocha nepřerušovaného a vydatného spánku. V osm se začali probouzet i spolužáci. Někteří rychleji, někteří méně. Já asi opět nejrychleji, ale nechtěla jsem je honit, tak jsem šla zas na procházku. Kolem deváté jsme si dali snídani (já už druhou) a někteří se jali sbírat borůvky (kterých okolo bylo požehnaně) do svých teď už prázdných lahví na pití. Překvapilo mě, že kolem stanů ani onoho závěsného zařízení se pořád nic nedělo. Vypadalo to, že osazenstvo pořád spí, i když devátá minula a čas se blížil k desáté. My se pomalu chystali k odchodu.

Možnost jít zpět stejnou cestou jako včera jsme jednomyslně zavrhli. (Za předpokladu, že bychom tu cestu vůbec našli.) Místo toho jsme se Zuzkou s pomocí Google Maps naplánovaly další alternativní trasu, tentokrát už bez prodírání lesem. Ačkoli jsme chtěli vyrážet po deváté, podařilo se nám opustit tábořiště až v půl jedenácté, ale zas takový spěch nebyl, turkuští odjížděli až pozdě večer.

Krátce před polednem jsme se dostali k silnici 309, což je příjezdová trasa Onnibusu z Helsinek. Po této silnici už také jezdí tamperské městské autobusy, konkrétně číslo 5. Jednu pětku jsme si odmávli, já s Monikou jsme ukázaly své kartičky, ostatní si koupili jednorázovou jízdenku. Ach ta úleva, konečně moct sedět a nechat se odvézt! Za půl hodiny jsme byli v centru na Keskustori.Já s Monikou jsme se odpojily a jely jsme na ubytovnu. Vzaly jsme s sebou ale spacáky a některé další věci ostatních, aby se s tím nemuseli tahat při procházce po městě.

Na ubytovně jsme se trochu opláchly, udělaly ze sebe zase lidi, trochu si odpočinuly a kolem půl čtvrté jsme vyrazily na Pyynikki, kde jsme se opět sešli v plném počtu a pokračovali procházku kolem Pyhäjärvi (to je prosím Svaté jezero) na místní pláž, kde se holky chtěly vykoupat. Já jsem se protentokrát pobytu ve vodě vzdala a raději jsem se na trávě snažila trochu chytat bronz. Pak jsme společně šli ještě na skálu, ze které byla krásná vyhlídka na Pispalu i další tamperské čtvrti.

Podél Pyhäjärvi jsme následně došli do přístavu výletních lodí, kde jsme hledali jäätelökioski (stánek ze zmrzlinou). Všichni jsme hrozně moc potřebovali zmrzlinu, ale nemohla to být ledajaká zmrzlina – musela to být příchuť sateenkaari (duha)! Jenže oni tam zrovna tuhle neměli. Grr. Tak jsme šli dál. Minuli jsme další dva stánky, od kterých jsme odcházeli s nepořízenou. Až u Hämeensilta (Hämeský most) jsme konečně narazili na stánek, který nabízel i naši hledanou příchuť. Jippii! Všichni jsme si nadšeně objednali jeden kopeček duhy. Co kopeček, spíš kopec. Velikostí by vyšel tak na trojnásobek množství, které běžně dostanete v Praze. Jinými slovy, tentokrát mě ta tři eura ani trochu nebolela, protože to fakt stálo za to. A taky ta zmrzlina byla opravdu výborná, žlutá, zelená a červená. Žlutá chutnala dost jako vanilka, zelená možná jablko, červenou se mi identifikovat nepodařilo, snad jahoda?

Vměstnali jsme se všichni na jednu lavičku na břehu řeky a okouzleně hleděli na červené továrny před námi. V tu chvíli se mi nějak chtělo se do Tampere zamilovat. Ale nevím, jestli můžu zradit Turku. O něco méně okouzleně (ale spíš mírně znepokojeně) jsme hleděli na obrovský černý mrak, který zpoza továren připlouval. Vypadalo to docela zvláštně – nad námi a za námi byla ještě modrá obloha, zatímco naproti se pomalu, ale jistě blížila těžká dešťová mračna.

Po zmrzlině se spolužáci odebrali do jedné z místních hospod. Já se s nimi rozloučila a jela jsem opět na ubytovnu, dávat se trochu dohromady. Byli jsme domluvení, že kolem 22. hodiny jim k autobusu ještě přivezu ty věci, které si ke mně dali do úschovy. Dala jsem si vydatnou sprchu, začala stahovat fotky a psát první část deníku. Když se čas nachýlil, vyrazila jsem do čtvrti Kaleva, odkud autobus odjíždí. Tou dobou samozřejmě pršelo, a tak mi ty věci trochu navlhly. Naštěstí v téhle fázi výletu to už nevadilo, protože důležité bylo (a to jsme měli opravdu štěstí), že nepršelo, když jsme byli ještě v lese.

Rozloučili jsme se, já svým turkuským kolegům ještě pořídila pár retardovaných fotek s makkara, které si koupili na cestu, a vydala jsem se zpět. Samozřejmě mi v tuhle pozdní hodinu už nejel autobus, takže jsem se jiným trochu přiblížila a pak jsem se musela nějak vymotat z tamějších uliček a dostat se na ulici Hallilantie, po které jsem došla až na ubytovnu. Přiznám se, že mě tenhle večerní výlet trochu štval. Fakt se mi nechtělo. A ještě k tomu pršelo. Mělo to ale i dva pozitivní aspekty: 1) viděla jsem krásný západ slunce, nejdřív něžně růžový, nakonec ohnivě oranžový, 2) déšť mi smyl nejhorší špínu z bot, které jsem si při pochodu v lese samozřejmě patřičně umazala.

Večer jsem opět chvilku dopisovala deník. Prohlížela si fotky na Facebooku, které už tam ostatní stihli nahrát, vzpomínala jsem na právě prožitý víkend, počítala štípance a modřiny (neznámého původu) a také, kolik hodin spánkového deficitu už se mi za poslední týdny stihlo nashromáždit. Zřejmě tolik, že z toho už začíná být spánkový defekt, jak říká Zuzka. Ale stálo to za to.

Zpětně z toho mám fakt skvělý pocit. Mimo jiné z toho, jakou jsem předtím trpěla úzkostí a panikou. V jistém ohledu to bylo přesně tak hrozné, jak jsem čekala – ztratili jsme se, nachodili jsme tolik kilometrů, že mě budou bolet nohy ještě dva dny, bylo mi tam špatně a musela jsem bojovat s tím, abych v sobě udržela večeři, byla mi zima, štípali mě komáři, zmokla jsem, zamazala jsem všechno, co se dalo, nemluvě o všudypřítomném zápachu kouře, který je stále cítit ze všech mých věcí. Jenže všechno tohle jsem překonala a ještě jsem si to užila. Nacpala jsem se borůvkami. Našli jsme i jahody, morušky a spoustu dalších bobulí. Nacpala jsem se i tou obří duhovou zmrzlinou. Potrénovala jsem bránici díky množství smíchu, protože moji spolužáci jsou velmi výkonní a velmi kreativní tvůrci vtipných hlášek. V neposlední řadě jsem pořídila asi 150 fotek. Hlavně jsem ale měla možnost seznámit se s finskou přírodou. Možná víc, než se kdy seznámili mnozí Finové. Takže díky, Zuzi, za nápad a organizaci. A díky všem ostatním, že jste do toho šli taky. Bylo to prostě mahtava (úžasné) a už se těším na příští víkend v Turku, i když ten bude pojatý asi trochu jinak. A mě bude zřejmě čekat i nějaké vymetání kostlivců ze skříně. To ale nevadí. Jsem na to připravená.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Neděle 17. 7. 2016 andrea 18. 07. 2016 - 23:21
RE(2x): Neděle 17. 7. 2016 cayenne 19. 07. 2016 - 07:48